(9.50 hodin)
(pokračuje Schwarzenberg)
Za království SHS a později Jugoslávie tedy samozřejmě tu vládl prospěch Srbů. Pak vypukla světová válka. A jak známo, Mussolini ve své dobyvačnosti, ješitnosti a citu pro nepodstatné si nechal přidělit k válečné kořisti Itálie též Kosovo pole. Spojil to s vlastí Albánií, kterou delší dobu ovládal, což vedlo zase k dalšímu nárůstu albánského obyvatelstva na Kosovu, poněvadž během války se mnoho lidí z Albánie přestěhovalo do Kosova.
Po druhé světové válce to bylo zase opačně. Srbský ministr vnitra, tehdy ještě jugoslávský, Rankovič, zavedl obzvláště tvrdý a tuhý režim v Kosovu. Tentokrát zase v prospěch Srbů. Přeháněl to tak, že i maršál Tito ho potom musel odvolati. A přišel s celkem rozumným nápadem - vyhlásit autonomní území. Rozdíl mezi autonomním územím Kosova a jugoslávskými svazovými republikami byl v podstatě velmi malý, v zásadě ale zůstalo Kosovo právě součástí Srbské republiky.
Tato autonomie si vedla velice dobře. Vznikly vysoké školy a všechno možné na kosovském území, také jistý průmysl. Nicméně, na konci Titova režimu a především po jeho smrti, když jeho autorita chyběla, začal zase obrácený tlak, totiž - Srbové v Kosovu zažili jistý útlak. Já jsem tam tehdy v 80. letech byl. Pamatuji si ještě na stížnosti různých sedláků, především v Kosovu, kteří bydleli ve vesnicích spolu s Albánci. Někomu se zapálil chlév, onomu barák, ten chasník dostal nakládačku nebo něco jiného nebo kráva byla otrávena. Krátce a dobře - ztěžovali jim tam život.
To se vystupňovalo tak, že opravdu potom už se Srbové obávali. Vedlo to k slavné návštěvě Miloševiče právě na Vidovdan v Kosovu, kde měl větší proslov a řekl, že už se nikdy nestane, že Srb bude v Kosovu zbit. Vedlo to zase k zavedení velmi tuhé diktatury, kde UDBA, tajná policie srbská, nebo jugoslávská tehdy ještě, vládla v Kosovu. Já jsem tam tehdy byl. Setkával jsem se jak s lidmi z kosovácké strany, kteří byli zbiti UDBAou a měli pořezaná záda a ukazovali, co s nimi tajná policie ve svých sklepích udělala, tak s nešťastnými Srby, kteří byli vyhnáni svými sousedy ze svých vesnic.
Výsledek tuhé diktatury víme také. Ve Švýcarsku byla založena UÇK, Kosovská osvobozenecká armáda. Ta jako mnohá z takzvaných osvobozeneckých armád ve třetím světě nebo partyzánských oddílů také v Evropě, řekněme, se neštítila nejrůznějších metod jak ve válce, jak si opatřit peníze.
Jak známo, vývoj vedl k tomu, že kruté zacházení armády jugoslávské, vyhnání kosovských občanů z jejich vesnic vedlo k pobouření po celém světě, k zásahu a porážce prezidenta Miloševiče a prakticky se Srbsko muselo Kosova vzdát.
Proč jsme to uznali? Velmi jasné. Ačkoliv jsme byli jednou z pozdních evropských zemí, které vůbec Kosovo uznaly - většina evropských států už nás v tom kroku předešla - základní fakt byl, že podle mezinárodního práva nová vláda Kosova splnila požadavky na uznání nezávislého státu. Tento stát byl po celém svém teritoriu novou autoritou ovládán. Bělehrad tam už žádné moci neměl. Neměl možnost vládnutí vykonávat. A koneckonců se tam také uskutečnily svobodné volby, které zvolily nové strany a novou reprezentaci kosovského obyvatelstva. To nás vedlo k tomu, že vzhledem k tomu, že požadavky mezinárodního práva na uznání nového státu nebo také nové vlády byly dané, jsme Kosovo jakožto samostatné uznali. Nesmíme zapomenout, že v té době jsme také měli spoustu našich lidí tam činných a bylo prospěšné, abychom se mohli podílet na řídícím výboru, čímž jsme také mnoha srbských obcím mohli pomáhat.
Dneska ještě je Kosovo sice menšinou států na světě uznáno, ale převážnou většinou všech evropských států Kosovo uznáno je. Neuznávají ho pouze státy, které buď mají obzvláštní vazbu se Srbskem, ale především ty, které mají tak velké a silné menšinové problémy samy, že se obávají jisté separace nějakého svého území. Tak z tohoto důvodu Kosovo neuznávají.
Co se týká politické reprezentace Kosova. Vím a čtu literaturu i nadále o této oblasti, politické články, znám všechny výtky a výčitky, které se vůči kosováckým politikům objevují. Dokud není předložen důkaz, dokud v Haagu nebo někde jinde není proveden proces s důkazním řízením, že tyto zločiny byly vládními činiteli Kosova činěny, tak mě to může zajímat jako politického pozorovatele, jako soukromou osobu. Jako ministr zahraničí České republiky o tato jednostranná svědectví se nemůžu opírat. Beru je na vědomí a sleduji se zájmem, jestli se v těchto věcech něco bude dít, jestli bude vznesena obžaloba u Mezinárodního trestního soudu v Den Haagu. Ale dokud to vše se neděje, tak je pro mě velmi obtížné být v této situaci aktivní.
Co se týká dalšího vývoje Kosova. Řekl bych, že jako ve spoustě států na světě, především těch, které jsme my nazývali trochu přezíravě třetí svět, bude vývoj asi ještě delší dobu neodpovídat plně představám, které jsme si snad v Evropě podle švýcarského nebo skandinávského vzoru udělali. Bude ještě velmi obtížné, než bude právní stát všude nejenom v teorii, nýbrž v praxi, než všechna zákonná opatření na ochranu menšin - nejen srbské, jsou různé odlišné menšiny jako romské, turecké atd. v Kosovu - budou také provedena v praxi. Na papíře to je. Podle (nesrozumitelné) byla sepsána, patřičné články v ústavě Kosova, ale ovšem co je na papíře, je jedna věc, ta praxe je druhá věc. ***