(16.50 hodin)
(pokračuje Vidím)
Myslím si, že bychom měli také přijmout v této věci usnesení. Nemám na mysli teď nějaké ani bojovné, ani válečnické, ale ani poraženecké a ústupové usnesení. Dovolím si Sněmovně navrhnout velmi jednoduchou větu: Poslanecká sněmovna bere na vědomí informaci ministra zahraničí a ministra obrany o pozici České republiky při vymáhání rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973, na ochranu libyjských civilistů.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji, pane poslanče. A nyní má slovo místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek. Prosím.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano, opravdu - jaké bojovné usnesení, když se tu opravdu všichni hlásí ke zdrženlivosti? Takže opravdu bojovné usnesení asi nikdo nenavrhne.
Nicméně mě zaujala jedna věc - že ve vystoupení Vojtěcha Filipa rozlišujeme Karla Schwarzenberga v jeho první fázi, to je jakási zdrženlivost jedna, a pak, řekněme, v té druhé fázi to je nějaká zdrženlivost dva. Já nevím, jestli všichni vědí, o čem Vojtěch Filip mluví. Tak já se to pokusím vysvětlit, protože myslím si, že vím přesně, o čem mluví.
Vojtěch Filip má v té fázi zdrženlivost jedna zřejmě ony výroky ministra Schwarzenberga z EUobserver, ve kterých - já to nedokážu říct úplně přesně, ale údajně - a já tedy to pokládám buď za uřeknutí, nebo za dezinterpretaci - zaznělo z úst českého ministra zahraničí něco v tom smyslu, že pokládá firmu (?), když by někdo ho nahradil, tak to může být horší, nebo něco na ten způsob. Díky tomu tedy EUobserver zařadil Českou republiku v tomto článku po bok Itálie a řekl, že v Evropě jsou dvě země, které se postavily prakticky za Kaddáfího, když to přeženu, a to je Česká republika a Berlusconi v Itálii.
Já vím, že pan ministr to v Česku dementoval a odmítl tady tento výklad, což já respektuji, a chtěl bych tady říci, že já bych také, řekněme, akceptoval určitou zdrženlivost nebo, řekněme, podepsal určitou zdrženlivost Karla Schwarzenberga, ale rozhodně by to tedy nebyla ta, ke které se hlásí Vojtěch Filip. Jestli tedy Vojtěch Filip říká, že on se staví k těmto výrokům EUobserveru, tak pro mě ty výroky byly nepřijatelné a reagoval jsem na ně ten den tím, že jsem řekl, že pokud by to byla pravda, tak by to byl skandál. Nicméně dostalo se nám vysvětlení. A opakuji - já to beru tak, že tohle nebyly autentické výroky českého ministra zahraničí, a tudíž já se nehlásím tedy k této zdrženlivosti, ale hlásím se až k té zdrženlivosti dva.
A abych vysvětlil, proč se tedy hlásím k té zdrženlivosti ještě jednou, tak to řeknu, pokusím se srozumitelně - a ta zdrženlivost je pro mě v tom, že já se hlásím k rezoluci Rady bezpečnosti OSN a k tomu, co vytyčila jako mantinely akce vůči Libyi, a ty důvody jsou takové, že je opravdu těžké přihlížet tomu, když postupují panem Kaddáfím placení žoldáci, jak dobře víme, na Benghází, a plukovník Kaddáfí řekne něco na ten způsob - omlouvám se, že to nevím přesně - jako že si to s těma lidma vyřídí a že nebude nikoho šetřit a podobně. To znamená ve chvíli, kdy prostě se rýsuje nebezpečí masakru, tak platí to, co jsem řekl. Ve věcech války nejsou dobrá a špatná rozhodnutí, jenom ta prostě méně špatná. A nedokážu si vzít na svědomí, že jsme měli prostě říci: ne, nebudeme dělat nic, prostě budeme se koukat, jak to ten Kaddáfí si vyřídí, protože nejsme militární a protože jsme proti zbraním a proti těm. To je potom ideologický postoj. To ať se Vojtěch Filip na mě nezlobí, ale to je skutečně potom opravdu ideologický postoj, a on má nakonec i na něj právo, ale já jsem řekl, že tady v této situaci já nejsem schopen říci, že bylo jedno správné řešení. Ano, bylo tohle, možná problematické, že se na to nebudeme koukat a že najdeme nějaký způsob, jak do toho vstoupíme. Jenomže najít správný způsob, jak vstoupit do této situace, je téměř nemožné. Víte proč? Protože samozřejmě bombami ze vzduchu asi sotva vyřešíme situaci v Libyi, to se tak každému rýsuje. Na tuhle vzdálenost bombami, i kdyby byly sebepřesnější, tak těžko asi dokonce rozlišíme, kam je máme přesně posílat. A jsou v tom obrovská rizika.
A problém je v tom, že i když na jedné straně můžeme podpořit to, co může být nějaký proces demokratičtější Libye, což ale říká člověk opatrně, jestli to tak si lze představit, a na druhé straně nejsme schopni a nemůžeme si dovolit tento proces prostě podporovat tím, že tam pošleme pozemní vojáky a budeme to bojovat místo těch povstalců sami. Prostě nedovedu si představit, že tam půjdeme a budeme místo těch povstalců hledat prostě způsob, jak podpořit někoho, koho ani nebudeme vědět, jak najít, protože oni různě oblečení nám budou o sobě různé věci tvrdit a my ani přesně nebudeme vědět, kde jsou ti, pro které jsme, a ti, proti kterým bojujeme. Takže jestli je to nějaká revoluce nebo povstání, tak my to nemůžeme vybojovat za ty, kteří ty zbraně zvedli, a je těžké pro nás to pochopit.
Prostě my nedokážeme víc než říci, že chceme snížit násilí, omezit počet obětí a chceme, aby se tam nevraždilo. A pro to se snažíme něco udělat - s tím, že to je nesmírně těžké. A tady říkám, není jednoduše černobílé řešení. A proto ta zdrženlivost. Ta zdrženlivost je proto, protože se pohybujeme možná před úkolem, který je nad síly přesně vymezit a přesně si ho stanovit.
A díky tomu jsme v situaci, kdy tam probíhá vojenská akce, bohužel, už to tady několikrát padlo, ve které nemáme, a to je to, co můžeme kritizovat, že nemáme prostě velení jedno. A díky tomu, že nemáme jedno velení, tak je těžké splnit nějaké strategické cíle, pokud jsme schopni si ty strategické cíle vytyčit. A prostě je to varovné proto, protože to je situace, kterou už známe. Já jsem ji tady už ve Sněmovně kritizoval opakovaně, že mi to připomíná prostě Afghánistán, kdy já jsem tvrdil, že podobně situace nebyla jasná, a vrháme se prostě tam, kde už jsme v podobných problémech byli.
Tady nejde samozřejmě o to, mít úspěch. Tady jde opravdu o to, zabránit ještě větším tragédiím a ještě většímu neštěstí. Proto jsem říkal, že je možné v tomhle na chvíli odložit ideologii a ptát se věcně, jestli jsme schopni najít nějaký průsečík, shodu v tom, jak postupovat, abychom minimalizovali ztráty, škody, minimalizovali oběti. Protože to, co se děje v tom regionu, má v sobě samozřejmě obrovskou výbušnou sílu a ten problém může narůst do rozměrů, které mohou daleko převýšit i to, co dneska máme před očima. V tom si dokonce myslím, že čeští občané, pokud říkají, velká část, že to je bezpečnostní hrozba, tak si bohužel myslím, že mají pravdu, jako že tohle je nebezpečná situace. A severní Afrika v plamenech, to opravdu je událost, která může být historicky přelomová - což byla slova, která tady použil Karel Schwarzenberg v úvodu svého vystoupení. A dovedu si představit, že to skutečně může být záležitost přelomu v těch vztazích i Evropa, severní Afrika. A nevíme, kam se celý ten proces pohne.
Takže hledat způsob, jak s ním zacházet, je podle mě nesmírně důležité, hlavně také proto, že i já bych si nesmírně přál - a v tom bych, řekněme, s Vojtěchem Filipem asi zase našel souhlas - aby Libye se nestala místem civilizačního střetu, aby se stala válkou mezi západem a muslimským světem. Ano, tady bych rozuměl těm argumentům - po Iráku, Afghánistánu otevírat další místo takového střetu, to je strašně nebezpečné. Proto bychom se měli varovat jakýchkoliv kroků, abychom to nebezpečí omezili, nebo jestli můžeme, abychom zabránili takové eskalaci, tomu civilizačnímu střetu. Na druhé straně ale bych chtěl říci, že z toho neplyne automaticky, že jsme měli prostě sedět s rukama v klíně.
Takže tolik. Děkuji za vaši trpělivost.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji panu místopředsedovi.
Oznamuji, že se omlouvá od této chvíle paní místopředsedkyně Parkanová z našeho jednání.
Pan kolega Vojtěch Filip - faktická poznámka. Prosím.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, vážená paní předsedkyně. Já opravdu jen fakticky.
Já nepotřebuji, aby někdo interpretoval má slova a co jsem chtěl říct. Já jsem přesvědčen o tom, že jeden cíl bychom měli sledovat společně a to je ukončení toho válečného konfliktu, a najít zprostředkovatele nějakého mírového řešení, nějakého prostě ukončení vojenských operací, a najít sílu na to, abychom tu zdrženlivost převedli právě v to, že místo pokračování vojenských operací a ničení hospodářských i civilních budov nastoupí nějaké mírové jednání.
A nesouhlasím zásadně s tím, že nebylo řešení! Na jednání Rady bezpečnosti, kdyby tam existovala vůle, tak samozřejmě už místo přijetí rezoluce, která umožňuje vojenské operace, mohl být udělán mezikrok, to znamená pokusit se o to zprostředkování, které tam nabízeno bylo. Ti, kteří se zajímají o zápis z jednání Rady bezpečnosti, jistě vědí, o čem mluvím.
Děkuji. ***