(16.30 hodin)
(pokračuje Schwarzenberg)
Já svého drahého kolegu ministra zahraničí Sergeje Lavrova považuji za příliš zkušeného politika, který ví, co dělá, a když hlasuje, jaké jsou důsledky, než že bych připomínal, že byl překvapen tím, co se poté dělo. Na to je příliš inteligentní. Zajímavé v té souvislosti ovšem je, že následně ministerský předseda Putin se výrazně postavil proti akci, srovnal ji s křižáckou výpravou, a naopak prezident Medveděv nadále akce proti plukovníku Kaddáfímu podporuje. To je tedy poprvé závažný rozdíl mezi dvěma hlasy z Ruské federace, což je docela zajímavé.
To jenom k objasnění, jak diskuse toho času probíhá. Děkuji mnohokrát.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji vám, pane místopředsedo, pan kolega Vojtěch Filip je nyní přihlášen do rozpravy.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Vážená paní předsedkyně, páni ministři, paní a pánové, já jsem podpořil zařazení tohoto bodu, protože považuji ten stav za jeden z nejvážnějších, ke kterému se Česká republika v rámci své zahraničněpolitické orientace dostává.
Začnu netradičně. Vzhledem k tomu, že mám velmi často rozporná stanoviska s panem ministrem zahraničních věcí, musím říci, že jeho velmi zdrženlivý postoj v první fázi jsem dobře chápal, a myslím, že to moje kladné vyjádření k jeho postoji mělo svůj důvod. On ale u tohoto postoje, který zastával pravděpodobně v souladu s postojem německé zahraniční politiky, nevydržel na rozdíl právě od Spolkové republiky Německo. To považuji za velmi důležité.
Také nepovažuji pana Karla Schwarzenberga za člověka, který by neuměl odhadnout lidi. Nakonec tady mluvil o panu ministrovi Lavrovovi a označil ho před malou chviličkou za velmi zkušeného politika. V tomto ohledu mohu souhlasit i s tím jeho hodnocením hlasování Ruské federace na Radě bezpečnosti, ale žel, a tady končím s porozuměním toho, co říkal pan ministr zahraničí, protože my jsme z toho nevyvodili jako Česká republika žádný závěr, z té správné analýzy toho stavu. A v tomto ohledu podotýkám, že celé rozhodnutí, které, pravda, bylo umožněno tím, že nepoužili dva stálí členové Rady bezpečnosti, to znamená Ruská federace a Čína, právo veta, a tedy byla odhlasována příslušná rezoluce, že svým způsobem ti, kteří se rozhodli pro ozbrojený útok, nezvládli jednu základní věc, a to je budoucnost vývoje.
Víte, často tady slýchávám z řad současných členů vládní koalice, že existuje jakýsi euroatlantický civilizační prostor. Já to tak nesdílím, protože z historického hlediska evropská civilizace a americká civilizace se vyvíjely rozdílným způsobem a historické kořeny evropské civilizace jsou přece jen jiné, včetně toho, jakým způsobem dospěly k jednotlivým názorům jednotlivé evropské země. A jaký je rozdíl mezi politikou Spojených států a zemí Evropské unie, nebo zemí Evropy, vnímám docela dramaticky, a to nejen kvůli kulturnímu dědictví.
V tomto ohledu ovšem postoj ostatních ukazuje na to, že právě euroatlantická civilizace se stane oním útočníkem a z euroatlantické útočnické pozice se vyčleňuje pouze Německo, a samozřejmě útočníkem nebude ani Čína, ani Ruská federace, ale ani jiné, dnes ještě souhlasící arabské státy. To já považuji za základní rozměr, ze kterého měla vycházet naše zahraniční politika ve chvíli, kdy jsme sami řekli, že nemáme žádný vojenský potenciál, který by mohl sloužit případné operaci, která je kryta rozhodnutím Rady bezpečnosti. Jestliže ho nemáme, co nás může nutit k tomu, abychom to podporovali, když nemáme žádný takový ani ekonomický, ani politický zájem? Proč jsme nesetrvali na svém původním stanovisku?
A já taky v souladu s panem ministrem zahraničí vidím jednotlivé typy těch řekl bych občanských nepokojů v těch jednotlivých zemích rozdílně, protože mají rozdílný i základ. Když jsem hovořil s dvanácti velvyslanci arabských zemí v České republice v nedávné době, tak mě zaujal postoj velvyslance Maroka, který říkal: "Ano, my jsme si uvědomili, jaká je ekonomická situace, a marocký král rozhodl, že se postaví tři města, jedno 500 tisíc obyvatel, druhé okolo 200 tisíc obyvatel, abychom zaměstnali lidi a zmírnili sociální napětí v Maroku." Královo rozhodnutí se ukázalo jako správné a napětí se zmírnilo a vláda zůstává u moci. Alžírský velvyslanec hovořil o tom, k čemu se mají v Alžíru vrátit, k jakým kořenům, to znamená, jestli jsou to kořeny muslimské, anebo obnovené kořeny řekl bych toho francouzského Alžíru, který tak neslavně končil v 60. letech.
Pokud jde o Tunis, ten problém je přece také jiný, než byl například v Egyptě, protože jde nejen o počet obyvatel, ale o zaměření protestu lidí. Zajímavé bylo, že ten, který se nejvíce zasloužil - a tady oceňuji opět postoj pana ministra zahraničí - který se nejvíce zasloužil o to, jaká je informační základna povstalců, to znamená, jaké je rozšíření internetu v Tunisku, tak ten byl poražen jako první. On se, pravda, zasloužil o to, že tam internet je pro tak velké množství Tunisanů, ale na druhou stranu byl první obětí facebookové revoluce, jak tomu v Tunisku říkají.
Jiná situace je samozřejmě v Egyptě. Rozumím tomu, že popis událostí by si zasloužil jiného rozboru, než který vůbec chci v tuto chvíli, protože jsme na začátku jakési analytické fáze postoje České republiky, přednášet. Stejně tak je potřeba analýza společenského systému v Libyi a podstaty sporu mezi libyjským vůdcem - protože on se neoznačuje za prezidenta, ale jenom za vůdce revoluce - a těmi občanskými postoji, které tam probíhají, jaký je vztah a jaký bude výsledek.
Proto říkám, že naše změna postoje, který ze začátku byl správný, zdrženlivý, kopíroval minimálně některé sousední státy včetně velmi silného stanoviska Spolkové republiky Německo, se změnil k horšímu. My totiž, ač víme, že bychom nebyli těmi, kteří by tam posílali vojáky, tak souhlasíme s tím, aby to byla akce NATO. V tom případě smažeme onen rozdíl, který tady existuje od začátku a který vynutily Spojené státy americké na jednání, kdy postavily do první linie Francii a Velkou Británii, a pak teprve jakoby vstoupily do akce. ***