(12.50 hodin)
(pokračuje Seďa)
Vážené poslankyně, vážení poslanci, návrh zákona není kvalitně připraven a je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a podle mého názoru zákon spíše vyvolá další nevoli a nespravedlnosti. Problémem návrhu je skutečnost, že otevírá soudní rehabilitace a rehabilitace podle zákona č. 198/1993 Sb. Obávám se také toho, že tento zákon při své praktické realizaci nakonec přinese velké zklamání právě těm, pro které je určen.
Děkuji za pozornost.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji panu poslanci Seďovi. Dále je přihlášen pan poslanec Robin Böhnisch, poté pan kolega Jiří Paroubek, dalším bude pan poslanec Daniel Korte a zatím posledním přihlášeným pan poslanec František Bublan. Čili ještě čtyři přihlášky do rozpravy, včetně té pana poslance Robina Böhnische, jemuž právě uděluji slovo.
Poslanec Robin Böhnisch: Vážená paní předsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, předložený poslanecký návrh zákona je velmi podobný návrhu, který vznikl v minulém funkčním období v Senátu. Senát v novém složení jej z důvodu nekvalitního zpracování stáhl z legislativního procesu. Někteří kolegové poslanci se jej obratem chopili, opravili alespoň část jeho problematických ustanovení a vrátili ho do projednávání zde ve Sněmovně. Je to logické i legitimní.
Za logický ovšem nepovažuji fakt, že pokud už vzniká další zákon, který má za cíl se nějak symbolicky vypořádat s nepravostmi minulého režimu, a nic proti tomu, nevěnuje se tento zákon lidem, kteří se jako jediní dosud nedočkali odpovídajícího odškodnění. Dokonce jim navržený zákon v současné, a snad i předkladatelé uznají, že opravdu nepodařené podobě cestu k odškodnění uzavírá. Jejich vinou je, že část z nich byla, třeba krátce, v KSČ.
Mluvím o mimosoudně rehabilitovaných. O lidech vyhozených z práce mezi lety 1948 až 1989. O vojácích, kteří neotevřeli kasárna ruským okupantům, o civilních zaměstnancích ministerstva obrany. O učitelích, umělcích, o všech, ze kterých se postupně stali občané druhé kategorie. Perzekuce byla mnohdy uplatňována i vůči jejich rodinám, např. znemožněním studia jejich dětí. Dobře zpracované příběhy bezpráví najdete třeba v publikacích Vojenského sdružení rehabilitovaných.
V minulém období jsme společně s řadou kolegů podali návrh na odškodnění mimosoudně rehabilitovaných, které se navzdory novelizaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a vzniku zákona č. 357/2005 Sb. dosud nepodařilo důstojně ocenit. Zákon, jehož spoluautorem byl i tehdejší premiér Mirek Topolánek, nakonec neprošel ve 3. čtení o 7 hlasů.
Dámy a pánové, v souvislosti s předloženou normou ovšem musím jednoznačně souhlasit s jejími předkladateli v jedné věci. Ano, jde o čas. Jakkoli se to neříká dobře, pamětníci represí ho mají už více za sebou než před sebou. Týká se to i mimosoudně rehabilitovaných. Na rozdíl od těch, pro které, a možná spíš kterými byl napsán dnes projednávaný zákon, oni se dosud důstojného uznání nedočkali. Nedopusťte, prosím, vážené kolegyně a vážení kolegové, aby jim to zákon o třetím odboji upřel už definitivně.
Jsem přesvědčen, že předložená novela kolegů poslanců z vládní koalice je po úpravách použitelná i pro ocenění mimosoudně rehabilitovaných a že v rámci nezbytných úprav a změn, ke kterým bude muset na půdě výborů tak jako tak dojít, budeme brát na skupinu zaměstnanců propuštěných z politických důvodů zřetel. Pokud už si chceme tady ve Sněmovně připomínat naše moderní dějiny, měli bychom to dělat objektivně a ve všech souvislostech.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji panu poslanci Robinovi Böhnischovi a přihlášen je nyní pan poslanec Jiří Paroubek, po něm bude hovořit pan kolega Daniel Korte.
Poslanec Jiří Paroubek: Vážená paní předsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, kdykoli česká pravice neví kudy kam s hospodářstvím země, kdykoli narůstá sociální napětí, objeví se nějaké skandály monumentálních rozměrů, vytasí se s historickým pseudoproblémem, který navíc zkresleně, polovičatě a leckdy intelektuálně nešťastně, abych rovnou řekl hloupě, uchopí. To vše se zpožděním nějakých 18 či 19 let. Touto metodou pracoval Mirek Topolánek, který vyzdvihoval úlohu v mých očích bezohledných vrahů Mašínů v situaci, kdy se občané bouřili proti zavedení lékařských poplatků a proti dalším pseudoreformám. Stejným způsobem pak postupuje tato koalice v situaci zavádění tupých účetních škrtů, úvah na dramatické navýšení spodní hranice DPH, protestů lékařů, policistů a dalších sociálních skupin. Objevují se celé pluky poněkud opožděných bojovníků proti bolševismu.
Myslím si, že mohu naprosto s klidným svědomím hovořit o tématu protikomunistického odboje, protože ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, jsem v tomto sále jediný, kdo v květnu roku 1990 spolupodepsal stanovisko tří historických demokratických politických stran, lidovců, národních socialistů a sociálních demokratů, na pozastavení činnosti komunistické strany. Chtěl bych také říci, že lidovci sice v poledne toto stanovisko podepsali a ještě tentýž den svůj podpis odvolali. Myslím, že tady hovořil také velmi bojovně jeden z bývalých členů lidové strany. Hujeři z tehdejšího Občanského fóra se proti tomuto kroku postavili a tvrdili, že jde o nevyzrálý politický počin. Zpětně s tím souhlasím. Byla to největší politická chyba mého života. Tehdy, bezprostředně po roce 1989, po pádu bývalého režimu, bylo však jistě legitimní se touto otázkou zabývat. Byla nanejvýš aktuální a bylo legitimní např. o pozastavení činnosti komunistické strany uvažovat.
Nastolování protikomunistické tematiky dnes v jakékoli podobě je zpozdilé a je jen zástěrkou neschopnosti předkladatelů řešit skutečné problémy reálných lidí žijících v dnešní reálné a neradostné skutečnosti. Je to jen další boj v bitvě, která již před lety byla vybojována.
Jak známo, zákon, který předložila skupina poslanců, v podstatě jen opakuje původní senátní návrh zákona. Řekněme si to upřímně. Po věcné i právní stránce je to zákon veskrze špatný.
Dovolte mi, abych jen ve stručnosti charakterizoval některé své výhrady.
Vytýkám návrhu, že orgánem, který bude mít rozhodující slovo v tom, která osoba je, či není účastníkem odboje, odporu, se má stát Ústav pro studium totalitních režimů. Zastávám názor, že tato instituce nemá s vědeckým, a tedy neutrálním bádáním naší nedávné historie nic společného. Jestliže Nečasova vláda hledala rozpočtové úspory bezhlavým škrtáním, tak měla začít zrušením této instituce, a to bez náhrady. Že se nejedná jen o můj názor, svědčí kritika obsažená ve stanovisku historiků nejnovějších dějin v tomto materiálu, kde se mj. říká: "Lze se oprávněně obávat, že se do procedury vydávání osvědčení promítnou dlouhodobé spory uvnitř této instituce a nedostatečně kritický přístup Ústavu pro studium totalitních režimů k materiálům bývalé Státní bezpečnosti."
Za zvlášť závažnou vadu pokládám ustanovení, že v mnoha případech může docházet k legalizaci činnosti, která je významnou částí, myslím, že dokonce většinou společnosti legitimně vnímána jako trestná činnost. Například jsem zde uváděl kauzu bratří Mašínů. Ti se podle tohoto zákona stanou oceňovanými, ba dokonce oslavovanými hrdiny - a s tím mám osobně problém.
Prokáže-li se dále během řízení, že jednání odsouzeného, aspoň podle tohoto zákona, bylo úmyslem oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu nebo k tomu vytvořit prostředky, půjde o jednání beztrestné. Toto ustanovení zcela rozvrací pojmy, co je a co není kriminalitou. Každý pachatel každého trestného činu v té době může tvrdit, že minimálně s eventuálním úmyslem směřoval proti komunistickému režimu, a proto by rozhodnutí ohledně všech pachatelů všech trestných činů spáchaných v rozhodném období mohla být v rámci této normy zrušena.
To je filozofie zákonodárství revolučního jakobínského Konventu a Výboru pro obecné blaho z roku 2 francouzského revolučního kalendáře, tedy z 90. let století osmnáctého. ***