(12.20 hodin)
(pokračuje Wenigerová)
Dále bych zde zdůraznila, že jsem se ještě ráno dívala do posledního znění zákona 561 a znovu jsem se dívala do povinností ředitele školy. Protože tím, že se tady vyškrtne povinnost ředitele školy zajišťovat zdárný průběh maturitní zkoušky a vytvářet podmínky, tak v tom příslušném paragrafu zákona 561 takového zmocnění není. Kdo to bude dělat? Přitom na základě našich ústavních zákonů je jasné, že některé kompetence a povinnosti musí být zmocněny zákonem. To zde prosím není.
Paní Vlasta Bohdalová hovořila o tom, že vlastně tímto jsme zrušili svatý týden. A nevím, jak se na to budou dívat mladí lidé, kdyby to prošlo, že svatý týden mít nebudou. A mohla bych prostě pokračovat dál a dál.
Byla jsem u jednání kolem vývoje, kolem tzv. státní části maturity. Vydalo by to na celý den a rozvinula by se tady diskuse o tom, kdo za to může, kolik to stálo atd. Ale já se domnívám, že my zbytečně přikládáme didaktickým testům takový náhubek, nebo děláme z nich psa bez náhubku, protože, řeknu vám, že když jsem působila jako náměstkyně hejtmana v Moravskoslezském kraji osm let od roku 2003, jsme zavedli program Kvalita. V tomto programu dnes pokračuje i stávající vedení kraje, které je sociálně demokratické. A my jsme zavedli testy už v 9. třídách, v prvních ročnících, a dokonce jsme nyní dělali testy ve třetích ročnících maturitních, abychom zjistili přidanou hodnotu školy. Zbytečně ten didaktický test je démonizován. Je to pouze určitá součást celkové zkoušky. A dovolila bych si zde říci, jak je velmi nebezpečné vytrhávat didaktický test z kontextu.
Jistě si vzpomínáte, že pan senátor Chládek zde uvedl větu z didaktického testu na příkladu "Držte se madla". On říká, neví, k čemu to je, a já říkám, že je to nejskvělejší naplnění teorie profesora Grepla o nauce o větě, syntax, kdy on vlastně říká, že to není vyjádření nějaké myšlenky, ale vyjádřením postoje mluvčího ke sdělované skutečnosti a že tou skutečností je buď oznámení, nebo rozkaz, nebo příkaz, nebo žádost. To znamená, jestliže já budu chtít po někom, dejme tomu, půjčit tužku, tak já mu mohu říci: dej mi tužku, prosím tě; dej mi tu tužku, buď tak laskav; dej mi tu tužku; nepodal bys mi tu tužku? atd. Takže v podstatě v tomto je skryto pochopení syntaxe a pochopení postoje mluvčího ke sdělované skutečnosti. To jenom uvádím jako příklad, že opravdu nemá smysl tady v této síni vytahovat takovéto drobnosti, protože to samozřejmě zkresluje.
Takže můj názor je takový, že opravdu tento návrh je velmi nepřipravený, je odbytý, vnesl by do škol chaos, a přestože já vím, že i mnozí moji kolegové mají na to jiný názor než já, tak já rozhodně pro tento návrh nebudu hlasovat.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji. Další písemnou přihlášku tady má paní poslankyně Semelová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo. Může se připravit paní poslankyně Drastichová.
Poslankyně Marta Semelová: Vážená paní předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, naše školství prošlo v posledních dvaceti letech řadou závažných změn. Mnohé z nich však bohužel nepřispěly ke zlepšení, ale k zhoršení vzdělávání u nás. Kvalitní vzdělávací systém byl zrušen, koncepci nahradil liberalismus, neustálé tzv. reformy, resp. deformy české školství destabilizovaly. Snižující se kvalita vzdělání, jak dokazují mezinárodní průzkumy, jsou důsledkem těchto nepromyšlených změn, a to na všech stupních škol. Díky zrušení jednotných osnov na základních školách učí dnes každá škola podle různých vzdělávacích programů, podle různých učebnic, či dokonce bez nich. Pokud se dítě přestěhuje z jedné školy na druhou, stává se, že jedno učivo probírá dvakrát, zatímco s druhým se vůbec neseznámí. Nemluvě o další zátěži učitelů, kteří namísto toho, aby učili a na výuku se mohli řádně připravit, sedí nad tvorbou školních vzdělávacích programů, aniž by za to dostali korunu.
Základnímu školství neprospělo ani nekritické přejímání cizích vzorů bez ohledu na naše tradice, v jehož důsledku byly zaváděny různé alternativní programy, jež kladou nepřiměřený důraz na svobodný vývoj dítěte, které přece nemůže být obtěžováno nějakými povinnostmi. Takže žádná biflování, žádné domácí úkoly, dítě se bude učit, jen když chce a co chce. Uzákonilo se domácí vzdělávání, které umožnilo, aby dítě mohli učit jeho rodiče, přičemž jim na výuku stačí pouhá maturita. Musí to být opravdu géniové, když zvládnou naučit všechny předměty prvního a v rámci ověřování i druhého stupně, zcela určitě s perfektní znalostí psychologie dítěte, se znalostí metodiky a didaktiky. V tomto případě nejde jen o degradaci učitelského povolání, k níž domácí vzdělávání přispívá. Jde o pokusy na dětech, které u nich mohou napáchat značné škody ve vzdělávání i v jejich vývoji. Dítě se přece musí pohybovat mezi svými vrstevníky, učit se prosazovat a hájit svůj názor, ale také respektovat a přijímat názor druhých. Mělo by se naučit spolupracovat s ostatními, diskutovat i soutěžit, zažít pocit výhry i prohry. Jinak se z něj stává možná vzdělaný sociální analfabet.
K současným bídným výsledkům výchovně vzdělávacího procesu přispívá i výchova k individualismu nutně podporovaná médii. Bezohlednost a sobectví útočí na hodnoty, jako je vztah a úcta člověka k člověku, k jeho zdraví, k životu vůbec. Kladné vzory nahradil fenomén svalnatého borce bez mozkových závitů, zato s naditou peněženkou, známého z filmu i z výsluní politiky. Čím vulgárnější, tím tento nový vzor získává vyšší postavení.
Dítě a mládež jsou odrazem celé společnosti. Těžko je přesvědčovat o významu a hodnotě vzdělání, o nutnosti učit se a studovat, když jsou denně utvrzováni v tom, že za peníze se dá koupit vše, i to vzdělání. Rozmach školství soukromého, paradoxně k svému názvu financováno z peněz veřejných, této chiméře výrazně napomohl. Dnes se totiž na střední školu dostane každý, třeba má na vysvědčení ze základky trojky a čtyřky odshora dolů. Žáků je málo a škol dost. Konkrétní příklad. V hlavním městě Praze je 36 veřejných a 34 soukromých gymnázií. 70 gymnázií pouze pro Prahu. A téměř každý z jejich absolventů bude mít maturitní zkoušku, stejně jako absolventi dalších středních škol a učebních oborů s maturitou. Co člověk, to maturant. To je důsledek hloupé honby za vidinou co nejvyššího počtu jak maturantů, tak vysokoškoláků. Jen abychom byli světoví. Přitom naši dřívější absolventi středních škol uměli a znali kolikrát víc než vysokoškoláci například ze Spojených států, kterým jsme se toužili vyrovnat.
Takže teď máme množství studentů s maturitním vysvědčením v kapse. S vysvědčením naprosto nesrovnatelným, které dávno ztratilo svou hodnotu a které se stále víc stává pouhým bezcenným cárem papíru, neboť není podepřeno znalostmi ani kvalitou vzdělání. Nedávno zveřejněné výsledky mezinárodního výzkumu PISA to jasně dokazují. Jestli s námi nezamává informace, že čeští žáci dosáhli v čtenářské gramotnosti podprůměrných výsledků a v matematické a přírodovědné gramotnosti průměrných, jestli s námi nepohne ani to, že v matematické oblasti jsme se od roku 2003 zhoršili nejvíc ze všech zemí a v přírodovědné doznaly výsledky našich žáků druhého nejvyššího zhoršení ze všech zúčastněných zemí, tak pokračujeme na cestě do vzdělanostních pekel.***