(17.40 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Dámy a pánové, já vás tedy žádám, abyste tento návrh popustili do dalšího čtení. Předpokládám o něm rozsáhlou odbornou i politickou debatu. Předpokládám, že pokud jej přikážete příslušnému výboru, což asi bude ústavněprávnímu, tak se budeme ještě dále o jednotlivých nuancích bavit, protože je zřejmé, že na takovýto návrh zákona lze mít objektivně různý politický názor, různý politický pohled. Přesto však považuji za korektní vás požádat, abychom tento návrh propustili do dalšího čtení, tak abychom o něm mohli vést seriózní debatu.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Tak kdo se dál...? Já bych teď poprosil opět paní poslankyni Janu Suchou, která je zpravodajkou trestního řádu - prosím, máte slovo.
Poslankyně Jana Suchá: Děkuji. Kolegyně, kolegové, pan ministr vcelku velmi výstižně přednesl svůj návrh, já bych jenom v krátkosti uvedla, že předkládaný návrh má zmírnit dopady náhubkového zákona, kdy kritériem posouzení oprávněnosti zveřejnění je vlastně institut veřejného zájmu, respektive převaha veřejného zájmu nad zájmem soukromým či skupinovým. Děkuji.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji paní zpravodajce. Otvírám obecnou rozpravu, nemám žádnou písemnou přihlášku. Pan kolega Marek Benda se hlásí jako první. Prosím máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Marek Benda: Vážená paní předsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, vzhledem k tomu, že jsem ta zlá osoba, která tady kdysi předložila a prosadila náhubkový zákon asi ze 150 tehdejších poslanců, tak bych se jenom chtěl k tomuto návrhu přihlásit. Pokládám ho za rozumný. Vychází z toho, co jsme říkali od začátku, a snažili jsme se to říkat a vysvětlovat všem novinářům, kteří ovšem mají trochu problém v tom, že číst v celém právním řádu je pro ně příliš složité.
Samozřejmě, je-li převaha veřejného zájmu, je-li skutečný zájem na zveřejnění, platí Ústava České republiky, platí pravidlo o tom, že existuje právo na informace. To, co jsme nechtěli, a to, co nadále nechceme, a to, co, věřím, že jednoznačně i tento návrh, který vláda přináší, ukazuje, že není žádného důvodu z probíhajících trestních řízení, zcela volně, jenom pro obveselování publika zveřejňovat osobní údaje jednotlivých lidí. Samozřejmě, pokud je to osoba veřejně činná a ukazuje se nějakým způsobem, že něco spáchala, nebo je pravděpodobné, že něco spáchala, pak to zveřejnění bude možné. Ale to bylo i dnes. Koho se snažíme chránit, jako jsme se snažili chránit od začátku, a jsem rád, že vláda v tom pokračuje, je chránit obyčejné lidi před tím, aby různé bulvární plátky o nich otiskovaly jejich osobní, intimní mnohdy údaje z probíhajících ať už trestních řízení, jako osoby poškozené nebo nějaké osoby jinak účastné, nebo i z trestních řízení, která jsou proti nim vedena, jenom na obveselování krvežíznivého publika.
Proto bych se chtěl k této novele velmi přihlásit a doporučit, abychom ji propustili do druhého čtení a abychom ji posléze schválili. Děkuji za pozornost.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji, pane poslanče. Hlásí se ještě někdo dále do obecné rozpravy k tomuto návrhu zákona? Nehlásí se nikdo. Končím tedy obecnou rozpravu. Nezazněly návrhy na vrácení ani zamítnutí. Jediné, co by nás čekalo, by bylo hlasování o přikázání výborům k projednání. Ale já v tuto chvíli přeruším projednání tohoto bodu, sněmovního tisku 231. K hlasování se dostaneme v onom bloku hlasování, tak jak bylo dohodnuto.
Zahajuji projednávání dalšího bodu. Je to
39.
Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů,
a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 233/ - prvé čtení
Z pověření vlády opět tento návrh uvede ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Prosím, pane ministře.
Ministr spravedlnosti ČR Jiří Pospíšil Děkuji, paní předsedkyně. Já velmi stručně uvedu tento návrh novely insolvenčního zákona.
Předem chci říci, že předchozí vláda uznala insolvenční právo za právo, kterému je třeba věnovat velkou pozornost, a po celé čtyři roky zasedala tzv. skupina S 22, což byl tým 22 expertů na insolvenční právo, kteří celé čtyři roky sledovali to, jak je nový zákon aplikován, a připravovali, systémově vymýšleli případné změny. Novela, kterou tu dnes projednáváme, je také vytvořena těmito experty, a tedy předpokládám povedeme o ní erudovanou odbornou debatu.
Jedná se tedy o návrh, který ovšem v tomto případě reaguje na nález Ústavního soudu z 1. července 2010. Ústavní soud v létě zasáhl do insolvenčního zákona a zrušil § 192 odst. 1 tohoto zákona a konkrétně víceméně zrušil zákaz, kdy věřitelé nemohli podle tohoto nového zákona popírat pohledávky jiných věřitelů. Toto oprávnění bylo dáno v novém zákoně pouze dlužníkovi a insolvenčnímu správci. Já si pamatuji, jak se tento nový zákon, který byl takto poprvé měněn Ústavním soudem, v roce 2006 projednával zde na půdě Poslanecké sněmovny a tehdejší Poslanecká sněmovna chtěla přijmout novou právní úpravu, mimo jiné proto, že tehdejší konkurzy v České republice trvaly snad nejdelší dobu v celé Evropě. Jinými slovy, hledala se právní úprava, která by reflektovala to, že jednotliví účastníci konkurzního řízení ne vždy mají zájem na tom, rychle vyřešit postavení dlužníka a rychle rozdělit majetek dlužníka. Proto také tehdy, před těmi řekněme čtyřmi lety, se Poslanecká sněmovna rozhodla, že právo popírat jednotlivé pohledávky, které jsou přihlášené v rámci insolvenčního řízení, nebudou mít jednotliví věřitelé navzájem, ale bude to mít vždycky pouze jenom dlužník, který popírá pohledávky vůči sobě, a případně profesionál, tedy insolvenční správce.
Důvodem bylo to, že zkušenosti expertů ukazovaly, právě věřitelé často, neříkám, že vždy, ale často, účelově popírali pohledávky jiných věřitelů a tím jaksi komplikovali celé soudní řízení, protože ony incidenční spory, kdy se řešilo to, zda to popření je či není po právu, trvaly často měsíce ba dokonce i roky, a tím se celé řízení protahovalo. Chci tedy říci, že to vynechání možnosti práva věřitelů popírat pohledávky jiného věřitele tehdy Poslanecká sněmovna učinila záměrně a úmyslně a reagovala tak na aktuální situaci v České republice při řešení konkurzů. Nebylo to opomenutí nebo náhoda, která by byla tehdy přijata.
Ústavní soud na to nahlíží jinak, Ústavní soud došel k závěru, a to je ten nález, že zkrátka věřitel má mít právo popírat pohledávky jiných věřitelů, protože tímto popíráním v zásadě chrání svá majetková práva. Takhle to mám stručně představit. Čím méně věřitelů a čím je méně pohledávek, protože jsou popřené, tím větší, v uvozovkách, balík z majetku dlužníka zůstává onomu věřiteli - pokud mám velmi stručně a neprávně to schéma představit. Já toto plně respektuji jako pozici Ústavního soudu, že takto chrání práva věřitelů, a jako Ministerstvo spravedlnosti, respektive vláda, na tuto nově vzniklou mezeru v zákoně musíme reagovat.
Proto máte před sebou návrh, který tedy obnovuje právo věřitele popírat pohledávky jiného věřitele, ale na druhou stranu ten návrh se snaží dát tomuto právu věřitele jisté mantinely a jisté zákonné regule tak, abychom zde neměli stav, který zde byl před rokem 2006, kdy zkrátka někteří věřitelé možnosti popírat pohledávky jiných věřitelů zneužívali a výrazně protahovali celé řízení. Proto hledáme jakýsi kompromis, který dá pozici věřiteli, ale nepovede k tomu, že se nám náhle začnou výrazně protahovat insolvenční řízení a víceméně dojde k tomu, co zde bylo před rokem 2006.
Mám-li tedy říci několik postřehů k novele, která byla připravena, v konkrétní podobě. Za prvé tedy počítáme se tím, že věřitel bude mít popěrné právo. Bude ho mít u konkurzu a u oddlužení, nebude ho mít při reorganizaci jako určité formě řešení úpadku, protože při reorganizaci musí s řešením souhlasit všichni věřitelé. Proto není třeba jim toto oprávnění dávat. Popření pohledávky - druhá věc, kterou chci zmínit - popření pohledávky věřitelem nebude mít vliv na výkon hlasovacího práva přihlášeného věřitele. To znamená to, jak dnes věřitelé hlasují ve výboru věřitelů, to, že některý věřitel popře právo jiného věřitele, by nemělo mít vliv na právo hlasovat v takovémto výboru, právě aby nedocházelo k účelovému popírání a k tomu, že by se narušovala řekněme pozice jiného věřitele při rozhodování o tom, jak dále postupovat. ***