(10.50 hodin)
(pokračuje Rath)
Co dělá dneska pan Marek Šnajdr? Směje se tomu! Jistě, pro něj osobně, pro jeho kamarády to bylo asi velmi výhodné. Protože jinak nechápu, proč by to dělal. Takže sestry měly smůlu, doktoři měli smůlu, většina pacientů měla také smůlu, a směje se jenom Marek Šnajdr. Tak to v některých chvílích i chodí, že prostě drtivá většina prohraje a vyhraje jeden, dva, tři, malá skupina.
Myslím si, že je to ve zdravotnictví příběh, který se bohužel opakuje už dvacet let. Sestrám, lékařům a pacientům se - s bolestným a soucitným výrazem ve tváři u empatických politiků, s arogantním nosem nahoře u neempatických politiků - sdělí v průběhu posledních dvacet let, že peníze nejsou.
Pan ministr Heger je myslím stejný souputník mé medicínské kariéry v posledních dvaceti let, resp. spojení medicíny, managementu a politiky - a odborů, a ví stejně jako já, že ta situace se opakuje. Je jedno, jestli máme letopočet 1994, 1996 nebo 2006. Je to bohužel stále zoufale stejné. Prostě na něco peníze ve zdravotnictví jsou pořád a tam nevadí, že meziročně za to utratíme o 10, 15 procent víc, to se potichu někde v přítmí těch pracoven domlouvá, na těch seminářích pořádaných tehdy panem Markem Šnajdrem za firmu Pfizer v této Poslanecké sněmovně!
To je také zajímavá historie. Tady byl jistý poslanec Cabrnoch, myslím, že Milada Emmerová si na to vzpomene, který vždycky přišel, že chce tady pronajmout zadarmo prostory Sněmovny, a farmaceutická firma Pfizer, kde tehdy pracoval pan Marek Šnajdr, tady pořádala seminář - a světe div se, za ten pronájem, který pan Cabrnoch dostal zadarmo, pěkně zaplatila! Tady byli v ODS i takoví podnikaví jednotlivci a jedinci, kteří dokázali zobchodovat i prostory Poslanecké sněmovny! A firma tady vysvětlovala, jak ty léky jsou potřeba, jak jsou důležité, jak se na nich šetřit nemůže, jak se bez nich nikdo neobejde, a tak se platilo, platilo. A když se dneska podíváte, tak ty firmy zmnohonásobily své příjmy, zmnohonásobily své zisky - a jaký je výsledek? Výsledek je ten, že stále na ty platy zdravotníků není dost peněz. Takže pacient sice může dostat stejný lék, ale daleko dražší, za něj pojištění bez problémů zaplatí, najdeme jich desítky. Můžeme zase debatovat, jestli je to z hlouposti, nebo ze záměru, já na hloupost v tomto moc nevěřím, znám pana kolegu Šnajdra hodně dlouho.
A dámy a pánové, k něčemu se tady přiznám. Vlastně ke střetu zájmů. Byl to pan Marek Šnajdr, který mě za firmu Pfizer ještě jako lékaře třeba pozval na oběd, aby mě přesvědčil, jak, tuším že atorvastatin - že, pane kolego prostřednictvím předsedajícího? - je tak vynikající lék, že musí mít lepší úhrady. A snažil se takto přesvědčovat ostatní kolegy z odborných společností a obcházel, obcházel. Já jsem mu říkal: Podle mého soudu to není zase tak báječný lék, aby musel mít tyto lepší úhrady, tato nadlepšení. No ale obcházel intenzivně a podařilo se to. Byť třeba já osobně jsem s tím nesouhlasil a nikdy jsem to nepodpořil. Tak našel dostatečně řekněme ochotných spolupracovníků, kteří pro to pak hlasovali a zase hlasováním určili, že si ten lék zaslouží více hrazení, více peněz ze zdravotního pojištění. A bylo! Čili na toto byly peníze vždycky po celých dvacet let. A když se podíváte, jak ty objemy narostly, tak zjistíte, jak je to dramatické.
Současně se musíme ale podívat právě na ty platy. Před patnácti lety byl výbuch nespokojenosti lékařů a zdravotních sester, kteří právem říkali: Podívejte, ta naše práce je náročná, potřebujeme velmi kvalitní a dlouhé vzdělání. Všude v zahraničí si sester a lékařů váží a platí je velmi solidně. Dokonce ty nejlepší vyvažují zlatem, protože za ně není náhrada. Bohužel tehdejší politické reprezentace vedené Občanskou demokratickou stranou nejprve po dobrém říkaly: Milé sestry a milí lékaři - mimochodem, příští týden bude výroční založení Lékařského odborového klubu, tuším, že patnáctileté. Čili před patnácti lety tehdejší premiér Václav Klaus a tehdejší ministr zdravotnictví Rubáš, oba za ODS, říkali: Za pár let to bude lepší, ale musíte počkat. Dokonce si vzpomínám, že ministr Rubáš říkal, že vůbec nemají lékaři a sestry pravdu. Skončil a přišel pan ministr Stráský a ten říkal: Příští rok jde do zdravotnictví o 7 miliard víc než letos. Vždyť přece to je obrovský balík peněz, a tudíž pro ty sestry a lékaře určitě tam nějaký díl najdeme. Nenašel.
Prostě ten systém, pokud to neuděláte silou a direktivně, tak prostě ty peníze pro ty zdravotníky nenajde. Z jednoho důvodu. Oni jsou stejně jako ti pacienti nejslabšími složkami celého systému. Pacienti nemají skoro vůbec žádnou šanci se bránit a sestry a lékaři relativně malou, pouze nějakými demonstracemi nebo těmi odchody do zahraničí.
Takže dámy a pánové, bohužel po patnácti letech a dvou krátkých obdobích, kdy došlo k nárůstu platů zdravotníků, kdy rostly rychleji než ve zbytku společnosti, jsme tady konfrontováni s nějakými dvanácti třinácti lety, kdy rostly pomaleji. A teď dokonce máme směřovat do období, kdy vláda je chce snížit! Já to považuji za výsměch. Výsměch všem těmto lidem! Všem zdravotním sestrám, všem ošetřovatelům, všem lékařům. Mám pocit, že se jim současná vláda směje do obličeje. Arogantně jimi pohrdá. Jejich prací. To je špatně! To je špatně.
Pane ministře, já vás velmi žádám jako kolegu lékaře, žádám pak premiéra jako premiéra zodpovědného za osud naší republiky, abyste to nebrali na lehkou váhu. To už není o nějaké jedné demonstraci, kde přijde pár desítek, stovek lékařů a sester a řeknou, že jsou nespokojení. To není jen o nějaké demonstrativní stávce, kdy se připne nějaká stužka na bílý plášť nebo se omezí provoz na sobotu a neděli. Teď nám skutečně zdravotnictví mnoho let krvácí. Personálně krvácí. A to krvácení má zesílit. Kde je ta hranice? Vy jste to myslím sám říkal. Říkal jste, pane ministře, že je nutno počítat s tím, že se prodlouží čekací doby. Že je nutno počítat s tím, že třeba některý pacient nebude léčen tím lékařem, který to umí a rozumí tomu, protože ten lékař tam nebude. Ale s tím se přece nemůžeme smířit. Vy především proto, že za to zodpovídáte, já hned vzápětí, protože sedím tady, v Poslanecké sněmovně, a současně mám ještě minimálně zodpovědnost za zdraví občanů ve Středočeském kraji.
Prostě já to nechci říkat a nebudu říkat s takovou lehkostí - no prostě musíme se s tím smířit. Já se s tím smířit nehodlám. Já vás důrazně žádám, abyste s tím něco dělali! Je to vážná věc. Nepodceňujte to! Nepohrdejte těmi lidmi. Snažte se najít řešení. Účinné řešení. ***