(10.50 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Určením cílového stavu účastníků mise na dva roky se zbavujeme možnosti pružné reakce na změnu přístupu našich spojenců, zejména Spojených států, v Afghánistánu, ale také v jiných teritoriích světa, kde třeba bude potřeba také zasahovat. Obávám se, že lidé ve Spojených státech s tím, jak se bude blížit i termín prezidentských voleb - já si nemyslím, na rozdíl od pana poslance Šeicha, že tato otázka nebude předmětem politického boje před prezidentskými volbami za dva roky, vlastně můžeme říci, že za rok už začne bitva o prezidentství, že nebude předmětem politického boje, protože konflikty tohoto typu, jako je afghánská válka nebo jako byla zřejmě ve větším měřítku zatím vietnamská válka, prostě ovlivňují i vnitropolitickou situaci takových zemí, jako jsou Spojené státy. I v tak obří zemi a tak mocné zemi, jako jsou Spojené státy, to prostě ovlivňuje vnitropolitickou situaci. Takže se domnívám, že prezident Obama bude v té záležitosti velmi opatrný a americké veřejné mínění si určitě bude klást otázky podobné těm otázkám, které si kladu já: jaké hodnoty hájí Karzáí a jeho administrativa a jaký cíl tam Západ sleduje, včetně tedy České republiky, a v případě občanů Spojených států se určitě budou ptát, jaký cíl tam sledují Spojené státy.
Závěrem chci říci, voliči sociální demokracie - a to je reakce i na naše sociálně demokratické senátory, 11 našich senátorů - z 80 až 90 % jsou proti účasti Armády České republiky v Afghánistánu. Proti účasti. Ne, tady nejde o navyšování, o snižování. Myslím si, že je potřeba tohle tady říct a je potřeba to nahlas říct i našim kolegům v Senátu. Chtěl bych také říci, že pokud jsme uskutečnili před dvěma lety vnitrostranickou debatu na toto téma, vnitrostranickou anketu, nenazýval bych to referendem, tak 90 % našich místních organizací se vyjádřilo proti účasti v Afghánistánu. Takže my samozřejmě chceme dodržet spojenecké závazky, my si uvědomujeme důležitost spojeneckých závazků, ale upřímně, nevidím, aspoň za sebe, důvody, proč bych měl hlasovat pro další navýšení účasti vojáků Armády České republiky v této záležitosti. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano a teď bych požádal pana poslance Foldynu, který je dalším přihlášeným. Pardon, já se tedy omlouvám panu poslanci Foldynovi, já jsem zapomněl, že poslanec Šeich mezitím už dlouho předtím fakticky chtěl reagovat na vystoupení Jiřího Paroubka.
Poslanec David Šeich: Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, dámy a pánové, pan poslanec Paroubek je velmi sečtělý člověk a má nepochybně pravdu v tom, že rozdíly mezi politikou demokratů a republikánů jsou verbálně často významné, ale podívejme se, jaké rozdíly jsou v reálných činech. Jestliže srovnáme rétoriku prezidenta Bushe a prezidenta Obamy, je to škála mezi nulou a stem, ale v reálu američtí demokraté a prezident Obama navyšují počet vojáků v Afghánistánu. Takže srovnávejme ty rozdíly slovní, ty jsou značné, ale rozdíl je v historii demokratických zemí v činech. To znamená vědomost odpovědnosti za bezpečnost světa, i naší země, tam převažuje a v reálných činech se ty rozdíly blíží nule. V tom je ten podstatný rozdíl, že ty rozdíly nikdy nedosahují takových rozměrů, aby sociálně demokratický Špidla někam vojáky vyslal a jiný sociálně demokratický premiér vojáky ohrozil tím, že odmítne zajistit jejich bezpečnost posílením kontingentu. Čili ty rozdíly nikdy nedosahují takovýchto reálných rozměrů.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím, pan poslanec Paroubek chce reagovat?
Poslanec Jiří Paroubek: Já to řeknu velmi krátce. Ten rozdíl mezi vaší a naší politikou v této věci je 120 vojáků nebo kolik. Já to nepovažuji za významný rozdíl. Prosím, abychom už o této věci uvažovali trochu v jiných dimezích.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: V obecné rozpravě dále vystoupí pan místopředseda Zaorálek s přednostním právem, potom pan poslanec Foldyna.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Dovolte mi, já jsem chtěl také vlastně reagovat na pana poslance Šeicha. Já si myslím, že ty rozdíly dnes nejsou jenom kosmetické ve Spojených státech, protože dokonce ve věci Afghánistánu je přece evidentní, že jsou různé postoje administrativy kolem prezidenta Obamy, který hledá cestu, jak co nejrychleji konflikt v Afghánistánu ukončit, a na druhé straně řekněme Pentagonu a vojáků, kteří naopak hledají způsob, jak být v Afghánistánu co nejdéle a možná dokonce zvítězit. Takže to je samozřejmě zjednodušené, ale je pravda, že ty postoje jsou dva a že je to docela velký problém. Dokonce si myslím, že i v případě Iráku existovaly různé postoje ve Spojených státech, jak v Iráku postupovat, a dokonce se to podepsalo i na těch problémech, které v Iráku byly. Já to říkám jenom proto, protože ty problémy dnes, vytvořit jednotnou politiku, jsou samozřejmě v těch zemích dnes docela běžné. Stejně jako tady bylo zmíněno např. Německo. To je další příklad země. My máme možnost komunikovat s našimi partnery v Německu a víme, že se tam poměrně dost těžce dnes rodí postoj, protože jsou dokonce různé skupiny i v rámci jedné politické strany.
Já jsem chtěl z debaty, kterou tady dnes slyším, udělat, nebo spíš říci jeden závěr, který si dělám pro sebe. Mně připadá, že ten problém je v tom, že já tady oceňuji, že pan ministr Vondra mi asi zhruba 14 dní předtím, než ten materiál šel do vlády, poskytl text návrhu zahraničních misí, a kvituji to, na druhé straně je otázka, jestli 14 dnů je dost na to, abychom byli schopni vést debatu, která by vytvořila situaci, která by dávala nějaké podmínky nějakého konsenzu v zahraniční politice v České republice.
Podívejte se, já vidím tu svízel v tom - ona je podobná tomu, co jsme tady absolvovali včera. Mně se zdá, že v tom všem chybí jakákoli celková představa a skutečná koncepce. Dokonce si pamatuji, že pan premiér Petr Nečas před časem řekl, že ty plošné škrty v ekonomice nejsou žádný velký intelektuální výkon, že ten musí teprve přijít. A ono je to stejné v zahraniční politice. Je tady vlastně otázka, jestliže v ekonomice čekáme pouze na to, jestli se chytne ten ekonomický německý motor, že nám to potom pomůže, tak tady v zahraniční politice mi to připadá podobné. Tady se prostě připojujeme k něčemu, co vzniklo před léty, a máme pocit, že se na tom budeme podílet. A dnes to, co nejvíc zaznívá v debatě z té pravé strany, je, že musíme být spolehliví, musíme být solidní apod. To je ten nejsilnější argument, který tady zaznívá. Já samozřejmě chápu, že to je v něčem vážný argument, ta solidnost a podobně, ale ptám se, jestli to může být jediný argument.
To, že jsme se přihlásili do nějaké akce před devíti lety, v té době jsme si přece mohli snadno představovat, že půjde o sofistikovanou akci, která povede k likvidaci jádra Al-Káidy. Vlastně jsme dost dobře nemohli tušit, že se z toho stane akce podobná té akci sovětské armády, která obsadila celou zemi a pak se ji snažila kontrolovat. My jsme si potom vytvořili podobný cíl, že budeme vytvářet demokracii v Afghánistánu, což se samozřejmě postupem ukázalo být iluzorní. Takže i v případě Afghánistánu se ukázalo, že nemáme stanovený cíl, který by byl dosažitelný a na kterém by byla shoda, nebo ten cíl se spíš postupně rozpadal.
A budovat konsensus v zahraniční politice - také na adresu poslance Šeicha - to vlastně není tak, že řekneme těm druhým: budete se k nám muset přidat, nebo budete muset akceptovat náš postoj. To je něco, co se musí skutečně tvořit. A my, když tady dnes vystupujeme, aspoň za sociální demokracii, tak přece jasně opakujeme, že jsme ti, kteří se hlásí k zahraničním misím a k tomu, že Česká republika není izolovaná republika, ale zároveň říkáme, že mise v Afghánistánu je problém, je problém i pro celou řadu jiných zemí ve světě, je problém v Kanadě, Holandsku, Německu, a dokonce je problém i v těch Spojených státech samotných. My se chceme bavit o tom, jakým způsobem se tam budeme jako Česká republika chovat vůči svým spojencům, s nimiž máme závazky, abychom věděli, že to jsou cíle a akce, která má smysl a kterou jsme schopni ped veřejností hájit. ***