(12.20 hodin)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, opozice dnes požaduje mimořádnou schůzi Sněmovny v souvislosti s vážnými podezřeními spojenými se zadáváním veřejných zakázek na Ministerstvu obrany v minulých letech. Zřejmě již tedy zapomněla, že tyto zakázky se uzavíraly buď v době, kdy sociální demokraté vládli, nebo jde o zakázky, na které mělo působení jejich vlád zcela zásadní vliv. Mám na mysli především zakázku na nákup 199 kolových obrněných transportérů Pandur s opcí na dalších 35 kusů v celkové hodnotě téměř 21 mld. korun, která byla ministrem obrany podepsána po intervenci tehdejšího předsedy vlády Jiřího Paroubka.
Tato smlouva způsobila obrovské problémy, které jsem byla nucena řešit prakticky po celou dobu, kdy jsem v letech 2007 až do jara 2009 byla ministryní obrany. V době podpisu této obří zakázky Armáda České republiky měla velký kontingent na Balkáně a současně posilovala svoji misi v Afghánistánu. Rozpočet Ministerstva obrany byl v té době značně zatížen pronájmem nadzvukových stíhaček Gripen a dalších 20 mld. alokovaných na nákup kolových obrněných transportérů znamenal, že si armáda prakticky nemohla dovolit nakupovat cokoli jiného. Přitom operační potřeby armády pro obě mise byly zcela jiné, neboť jak stíhačky, tak těžká obrněná vozidla jsou v misích jen málo nebo vůbec použitelné.
Po mém nástupu na ministerstvo jsme prakticky okamžitě zrušili onu opci na dalších 35 vozidel Pandur, ale to nestačilo. Ukázalo se, že pro vojáky v Afghánistánu nezbytně potřebujeme lehká obrněná vozidla, která v tamních podmínkách slouží vojákům jako běžný dopravní prostředek. Takové vozidlo tehdy ovšem našim vojákům zcela chybělo. Byli jsme tedy v situaci, kdy jsme očekávali velké obrněnce a reálně jsme potřebovali používat vozy mnohem menší a mnohem lehčí.
Připomenu, že v té době měla armáda k dispozici pouze lehce a zcela nedostatečně opancéřované landrovery, které byly navíc díky přetížení právě oním pancířem značně poruchové. To byla výbava, kterou předchozí vláda zajistila našim vojákům do tak rizikového prostředí. Tuto situaci jsme okamžitě řešili. Se Spojenými státy se nám podařilo vyjednat zápůjčku 26 kusů vozidel Humvee pro potřeby našeho provinčního rekonstrukčního týmu a pro Útvar speciálních operací vojenské policie.
I toto řešení bylo pouze dočasné, neboť stupeň balistické ochrany těchto vozidel přestával vyhovovat zhoršující se bezpečnostní situaci v Afghánistánu. Nemusím snad připomínat, všichni si pamatujeme, v té době byli mezi našimi vojáky první padlí a těžce ranění. Proto jsme přistoupili k nákupu lehkých obrněných vozidel, a to bez výběrového řízení. Zákon o veřejných zakázkách Ministerstvu obrany umožňuje takto postupovat. A já si stojím za tím, že bezprostřední ohrožení životů našich vojáků využití této výjimky plně ospravedlňovalo.
Při nákupu těchto vozidel jsme vycházeli z požadavků armády a jejích operačních potřeb. Padala tady jména těch typů vozidel. Vozidlo Dingo je větší, má menší palebnou sílu a slouží víceméně jako obrněný autobus pro transport vojáků mezi Kábulem a Lógarem. To zmiňované Iveco je menší, má větší palebnou sílu a slouží při výjezdech a patrolách do okolí základny Lógaru. Využívá se též pro naše speciální jednotky při jejich nasazení v bojových akcích.
Cena těchto vozidel byla přirozeně ovlivněna tím, že jsme museli nakupovat rychle, a to s využitím českého prostředníka, což nám nařizoval tehdy platný zákon, který byl mimochodem změněn, a tato podmínka už pro armádní nákupy od října roku 2009 neplatí. Podstatné je také vědět, že ani prostředníka jsme si vybírat nemohli. Každý výrobce této techniky totiž má u nás svého výhradního zástupce, se kterým jsme byli nuceni vyjednávat. My jsme neměli tedy na výběr mezi nákupem drahých nebo levných vozidel. My jsme měli na výběr mezi nákupem drahých vozidel a žádným nákupem.
Považuji za krajně licoměrné od poslanců, kteří tento nákup kritizují, neboť do takto nepříznivé a pro stát nevýhodné situace jsme se dostali vlivem působení vlád, které dopustily, aby se akviziční politika Ministerstva obrany zaměřila zcela chybných směrem.
Nastalou kritickou situaci nešlo řešit jinak než nestandardní cestou urychleného nákupu prvních lehkých obrněných vozidel bez řádného výběrového řízení. Pokud jsme si měli vybrat mezi kritikou za zvolený postup a ochranou našich vojáků, volili jsme to druhé. A já jsem tomu ráda.
Poté měl následovat nákup většího počtu těchto vozidel. Ten jsme plánovali standardním výběrovým řízením. A není mojí odpovědností, že se tak po mém odchodu nestalo.
Nákupem prvních lehkých obrněných vozidel jsme sice vyřešili akutní operační potřebu pro naše mise, ale problémy, do kterých se resort dostal díky finanční zátěži z nevýhodné smlouvy na nákup 199 obrněných transportérů, tím rozhodně nezmizely. Příležitost pro částečné řešení přišla teprve v okamžiku, kdy dodavatel transportérů přestal řádně a včas plnit své závazky ze smlouvy. Měli jsme přirozeně možnost přimhouřit nad tím oči, avšak vzhledem k okolnostem, které jsem uvedla, jsme se rozhodli jít do určitého rizika a smlouvu vypovědět.
Měli jsme jasně doloženo, že vozidla nevyhověla ve čtvrtině bodů armádním kontrolním zkouškám. Jako nereálné se ukázalo, aby vojáci prvních 17 transportérů dostali do konce listopadu 2007, což bylo ve smlouvě dohodnuto. Tuto skutečnost ostatně dodavatel nikdy nezpochybnil. A pokud dnes lord Robertson uvádí, že ve svých dopisech vyjádřil znepokojení nad tím, že ke zrušení kontraktu došlo bez nějakého jasného důvodu, jednoduše nemá pravdu. Ostatně, jeho intervence byla, jak sám přiznává, intervencí dodavatelem placeného lobbisty. Já se ho tím nechci osobně vůbec dotknout, ale je přece jasné, za koho a proč lobboval.
K jednání o obnovení kontraktu nás ovšem nepřivedla intervence, ale vědomí toho, že bez pokusu o smírné řešení bychom čelili arbitráži. A ta má výsledek vždy krajně nejistý. V té se totiž nehodnotí jen to, zda existovaly důvody pro vypovězení smlouvy, ale také to, zda stát postupoval stejně důsledně a přísně i v jiných kontraktech s jinými dodavateli. Při obnovených jednáních jsme deklarovali zájem se za určitých podmínek ke kontraktu vrátit. Nebyl to ale závazek. Vždy to byla jednání o této možnosti a tato jednání teprve vyústila podepsáním nového kontraktu. A já vás ujišťuji, že v průběhu těchto jednání za obnovení kontraktu u nás lobbovala celá řada dalších, včetně rakouských a amerických diplomatů. Bylo by však naprosto naivní domnívat se, že těmto lidem šlo v první řadě o dobrou pověst republiky.
Vláda nakonec obnovení kontraktu jednohlasně schválila a já si nedovedu představit, že by některý z jejích členů hlasoval pro, kdyby byl informován o nekalých praktikách, které se měly odehrávat během vyjednávání. Já jsem takové informace rozhodně neměla.
K výsledné ceně, za kterou jsme se nakonec zavázali těch 107 kusů transportérů Pandur odebrat, je třeba podotknout, že jsme vycházeli nejen z technických parametrů vozidel, ale též z jednotkové ceny za vozidla, kterou dojednala vláda Jiřího Paroubka. Chci připomenout, že jsem to nebyla já, kdo odsouhlasil, aby jedním z požadavků na obrněné transportéry byla jejich schopnost plavat. A právě tento absurdní požadavek nejen že celý kontrakt prodražil, ale svým způsobem předem určil i vítěze tehdejšího tendru.
Abychom nebyli napadeni ostatními výrobci obrněných vozidel, kteří na základě těchto absurdních požadavků - a tím míním ten požadavek na schopnost plavat - v tendru neuspěli, museli jsme u nich zůstat. V celkové ceně nového kontraktu se pak odrazil požadavek armády na větší zastoupení lépe vybavených, a tím i dražších vozidel, než tomu bylo u původního kontraktu. Jinými slovy, armáda se vzdala především vozidel v základní verzi, což vedlo k tomu, že cena za zhruba polovinu vozidel je vyšší než polovina částky původní. I tak jsme ale ministerstvu a především státu ušetřili více než 6 mld. korun. ***