(15.40 hodin)
(pokračuje Sobotka)
Chtěl bych připomenout, že ačkoliv sociální demokracie nyní vystupuje z opozičních lavic, volby do Poslanecké sněmovny vyhrála. Získala největší počet hlasů, a je tedy nejsilnější opoziční stranou v této Poslanecké sněmovně.
My nebudeme jako sociální demokraté opozicí nulové tolerance. To není recept sociální demokracie, to je recept, se kterým přišla ODS v roce 2002, a myslím si, že to byl recept, který se neosvědčil. Tady v Poslanecké sněmovně a také v Senátu jako sociální demokraté podrobíme návrhy vlády pečlivé analýze a tam, kde nebudeme souhlasit, předložíme do veřejné debaty vlastní alternativy. Debata mezi vládou a opozicí jednoznačně podporuje demokracii.
Chtěl bych na tomto místě požádat premiéra Petra Nečase, aby nepodceňoval diskusi nejen se sociálně demokratickou opozicí, ale také s odbory, občanskými iniciativami, každým, kdo je schopen se vyjádřit k plánům této vlády. Taková diskuse zatím zcela chybí. Podle mého názoru ji premiér hrubě podceňuje a chtěl bych ho požádat, aby tuto praxi vlády změnil. Jinak hrozí riziko, že vláda bude pokračovat v neblahé tradici bývalé vlády Mirka Topolánka. Tato vláda Mirka Topolánka se zcela uzavřela sama do sebe, omezila se na obhajobu zájmů poměrně úzké sociální vrstvy těch nejbohatších. Já si myslím, že tato vláda by se měla vyvarovat takovéto chyby a měla by vést debatu s celou společností.
Ostatně platí, že ve férové diskusi není možné nesouhlasit s takovými záměry, jako že vláda bude prosazovat posílení práv pacientů, zajistí skutečnou solidaritu zdravých s nemocnými, bude iniciovat fúzování resortních zdravotních pojišťoven nebo že podpoří management vysokých škol při zavádění profesionálních metod řízení, zváží přijetí nového zákona o sportu apod., pokud jsou ovšem tato prohlášení ve vládním programu míněna vážně. Takovéto teze, že vláda něco podpoří, usnadní, zváží, bude se zasazovat, bude podporovat, bude usilovat, tvoří zhruba tři čtvrtiny tohoto čtyřicetistránkového textu a klidně je možno je vydat jako společný manuál dobrých nápadů, rad i námětů pro nové ministerské úředníky. Bude to rozhodně dobré výchovné čtení na dobrou noc.
Bohužel vedle této víceméně neškodné sbírky dobrých úmyslů program obsahuje i čísla oznamující, jak si vláda prakticky představuje veřejné rozpočty a s tím i vývoj mezd, důchodů a spotřeby. Těch pár čísel, která jsou tu zveřejněna, celou tuto sbírku dobrých nápadů staví na hlavu.
Vláda ve svém programovém prohlášení formuluje cíle, na něž nebude mít rozpočtové prostředky. Jestli se prohlašuje v programovém prohlášení, že objem mezd v organizačních složkách státu a příspěvkových organizacích se příští rok sníží o 10 % a do konce volebního období pak zmrazí, pak všechna květnatá slova o zásadním zlepšení vnitřní bezpečnosti a modernizaci policie, podpoře výzkumu a vědy atd. ztrácí praktický význam. S ohledem na inflaci znamená vládní politika v oblasti platů zaměstnanců veřejného sektoru snížení reálných mezd o 16 % na celé tří- až čtyřleté období. Již dnes, jak víme, prohlašují tisíce policistů, že dají výpověď. A pak si tedy modernizujte, jak chcete, bezpečnost obyvatel půjde citelně dolů.
Manipulace s pojmem státního zaměstnance má vyvolat dojem, že jde o zdravý zásah proti těm nekonečným plukům údajně neschopných ministerských byrokratů. Těchto klasických ministerských úředníků je však jen několik tisíc, kdežto těch dalších, i po odečtení školství a zdravotnictví, zbývá téměř 300 tisíc. Jsou to lidé v terénu, počínaje množstvím obětavých sociálních pracovníků, lidé z kultury, základního výzkumu, knihovníků, hygieniků, obchodních inspekcí a třeba i pracovníků finančních úřadů. S těmito lidmi stojí a padají velmi potřebné veřejné služby a činnosti. Přitom víme, že i dnes jsou platy těchto lidí mizerné a se stejnými odborníky v zahraničí v žádném případě nesnesou srovnání.
Důležitými pak jsou ještě dvě věty v programu vlády, a to, že se o 10 % sníží také veškeré nemzdové výdaje organizačních složek státu a příspěvkových organizací.
Těmito několika málo čísly je dán konkrétní rámec a základní strategie vládního programu. Charakteristicky je to zarámováno obecnější tezí, že jde o nutnou konsolidaci rozpočtů s tím, že do roku 2013 bude schodek dosahovat maximálně 3 % a do roku 2016 bude schodek vyrovnán. V této obecné linii se pak naznačuje charakter reformy zdravotnictví i reformy důchodové s tím, že směřují k daleko vyšší spoluúčasti obyvatel, včetně zavádění dalších komerčních prvků. Současně pokud jde o školství se tu rovnou bez obalu vyčísluje suma ročního školného až k limitu 20 tisíc korun.
Takové je tedy strategické jádro vládního programu, který dnes v Poslanecké sněmovně posuzujeme, a já ho pokládám spíše za jádro tragické.
Sociální demokracie se při nejlepší vůli s touto strategií nemůže ztotožnit. Jde totiž o koncepci zásadního oslabení veřejného sektoru, současně s citelným oslabením životní úrovně obyvatel, především zaměstnanců, pohybující se na úrovni průměrné mzdy, a to je kolem 75 % všech zaměstnanců. K tomu je nutno přičíst ještě daleko méně odměňované důchodce, kterých je 2,5 milionu, a také cca 500 tisíc nezaměstnaných. Celkem je to tedy kolem 6 milionů obyvatel a s rodinnými příslušníky odhadem 7 až 8 milionů obyvatel, které reálně poškodí připravovaná politika Nečasovy vlády. Těch 8 milionů obyvatel jsou lidé, kterým rozpočtový nůž v rukou pánů Nečase a Kalouska bezohledně uřízne podstatnou část jejich příjmů. To jsou lidé, kteří svou životní úrovní znovu zaplatí nezodpovědné snižování daní, ke kterému docházelo za minulých vlád, ve kterých koneckonců jak pan Nečas, tak pan Kalousek seděli. Těch 8 milionů obyvatel jsou lidé, kteří se nikdy nepojedou zrekreovat do italských vil. Jsou to lidé, kteří nikdy neprodají eráru obrněný transportér a opencard v jejich ruce ve frontě na městskou hromadnou dopravu jim bude připomínat jen luxusní život, který vedou lidé soustředění v zákulisí pražského magistrátu.
Jde však nejen o toto přímé postižení velké části obyvatel naší země. Obávám se, že nadlouho bude v případě realizace vládního programu poškozena celá naše ekonomika, neboť ve vládním programu jde o strategický omyl a vykročení špatným směrem. Nevychází se zde z realistické analýzy, ale spíše z ideologického předpojetí pravicových, konkrétně ultra- či neoliberálních politiků a ekonomů. Tak je národu servírována koncepce založená na mýtech, nikoliv na hospodářské realitě.
Prvním mýtem, na kterém je postaveno toto programové prohlášení vlády, je tvrzení, že nám hrozí státní rozpočtový bankrot jako v Řecku. Tento mediálně tlačený mýtus se ve volební kampani osvědčil a velkou část občanů dokonale vystrašil, i přesto, že realita české ekonomiky je jiná, a proto je potřeba si ji znovu připomenout.
Je přece zřejmé, že růst rozpočtových deficitů a podílu veřejných dluhů byl jak u nás, tak v celém světě dílem krizového propadu během roku 2009 a také předcházející daňové politiky české vlády. Téměř všechny vyspělé západoevropské země v roce 2009 zvýšily podíl svých dluhů na hrubém domácím produktu, ještě více USA, Austrálie, Kanada a další státy. Řecko si hrálo s ohněm už dlouho před krizí, od roku 1995 až do roku 2008 se jeho dluh pohyboval kolem 105 % až 110 % hrubého domácího produktu. Situace Řecka nesnese srovnání se situací naší země. Česká republika, jak známo, i při krizovém poklesu hrubého domácího produktu v loňském roce vykázala v roce 2009 vzestup veřejného dluhu na 35 % hrubého domácího produktu. V Evropské unii patříme mezi třetinu zemí s nejmenším podílem dluhu na HDP. Srovnání s Řeckem je nemístné, nekorektní, odborně neudržitelné. Kromě toho v celé Evropě snad ani neexistují tak odlišné ekonomiky, jako je ta řecká a jako je ta česká. ***