(15.20 hodin)
(pokračuje Křeček)
Dámy a pánové, jak si to představujeme? Že důchodce, kdy po celoživotní práci jeho desetitisícový důchod už nestačí na regulované sedmitisícové nájemné v Praze, půjde ještě na úřad a přinese nejen svůj důchod a nejen nájemné, ale ještě příjmy všech členů rodiny, aby se ukázalo, že záchranná brzda ještě funguje, nebo už nefunguje? Kdo to bude posuzovat? Čili domnívám se, že tady je snaha vyhnouti se odpovědnosti státu, která je dána pro Českou republiku všemi mezinárodními smlouvami.
S překvapením se domnívám, že v oblasti legislativy vláda chystá návrh novely občanského zákoníku s cílem ukončit regulaci nájmů bytů. Dámy a pánové, to ve vládě není nikdo, kdo by nevěděl, že regulace nájmů nemá s občanským zákoníkem vůbec nic společného? V občanském zákoníku je řečeno, že nájem se sjednává dohodou, a když se nedohodnou, tak je zákon. Jakápak novela občanského zákoníku? To je přece věc jiného zákona, jehož účinnost tady končí! Tuto větu psal někdo, kdo nemá ponětí o bydlení!
Naopak, co mi zde chybí, je zákon o nájemném a i nový občanský zákoník , který má být přijat, který tady byl signalizován i v úvodním slově pana předsedy vlády, počítá s tím, že musí být přijat nový zákon o nájemném, aby v případě, že se nedohodnou účastníci, byl zákonný podklad pro jeho stanovení. S tím vláda vůbec nepočítá. To je podle mě veliká chyba, veliký nedostatek této vlády. Doufám, že bude napraven.
Dámy a pánové, co říct závěrem? Velice vítám, že vláda a její představitelé stále opakují, že budou s opozicí mluvit. Také bych velmi prosil, aby s ní nejen mluvili, ale také jí naslouchali. To není vždycky jedno a totéž. Děkuji. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji panu poslanci Křečkovi. Nyní prosím o slovo paní kolegyni Soňu Markovou. Dalším přihlášeným je pan poslanec Bohuslav Sobotka.
Poslankyně Soňa Marková: Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, dovolte mi, abych z pohledu Komunistické strany Čech a Moravy se věnovala jedné z kapitol vládního prohlášení, a to je kapitola zdravotnictví. Při pohledu na chystanou takzvanou reformu zdravotnictví z pera pravicové koalice, tak jak je obsažena v programovém prohlášení, v koaliční smlouvě a ve vystoupení koaličních představitelů, je možné vysledovat tři základní tendence.
Za prvé je na první pohled patrné podrobnější rozpracování všech kroků, které budou znamenat vyšší spoluúčast pacientů a jasné snížení dosavadního standardu placeného z veřejného zdravotního pojištění, například právě kapitola poplatků.
Druhým rysem je naprosto nekonkrétní popis změn označovaných za kladné, například garance časové a geografické dostupnosti, posílení kontroly zdravotních pojišťoven, více práv pro pacienty; je otázka pro které: pro ty, co budou platit, nebo pro ty, kteří platit nebudou?
A do třetice lze vysledovat opatření, jejichž důsledky mohou být velmi negativní až fatální - například posílení pravomocí pojišťoven, když již dnes jsou těžko kontrolovatelné, přeměna fakultních nemocnic na univerzitní; bude tedy následovat privatizace, jak to chtěl pan Julínek, nebo předepisování pouze léčivé látky, když za správnost léčby je stále zodpovědný lékař? Jasná zpráva pro pacienty zní: za zdravotní péči dáte více peněz ze svého!
Teď podrobněji k jednotlivým bodům. Již úvodní formulace o nedopuštění zhoršení kvality a dostupnosti zdravotní péče pro občany ČR, změny vedoucí k modernizaci a dalšímu rozvoji systému sice hezky zní, ale jsou dalším textem zpochybněny. Koalice totiž naprosto veřejně hlásí svůj hlavní zájem: zdražení zdravotní péče pro občany ČR. Tento asociální záměr je jasně formulován slovy na základě finanční udržitelnosti.
Dalším uváděným cílem koalice ve zdravotní péči pro občany ČR je uplatnit pro dostupnost a kvalitu péče princip skutečné solidarity. Skutečnou solidaritou je ale myšleno, že každý občan platí pojistné dle stanovené sazby z celého svého příjmu, a nikoliv jen do výše stropu, jak to učinila pravice v minulém volebním období. Z tohoto pohledu se jeví další věta o skutečné solidaritě zdravých s nemocnými jako velmi úsměvná. Lze uvítat jasné stanovení role státu, ale musí vycházet z podmínky, že stát je povinen zajistit a odpovídá za realizaci veřejné služby a nese rovněž odpovědnost za to, že jeho pojištěnci dostanou dostupnou a kvalitní zdravotní péči. To ovšem vyžaduje i odpovídající výši pojistného, které by měl stát za své pojištěnce platit. Neustále se totiž zdražují vstupy, tedy musí růst i platba státu za hlavu, a to minimálně o inflační koeficient. O tom se však v programovém prohlášení vlády bohužel nepíše.
Obsahově sporná je také formulace zachování a modernizace veřejného zdravotního pojištění. Modernizací se s největší pravděpodobností myslí povolení doplňkového zdravotního pojištění. To ale musí být podle KSČM pouze dobrovolné, protože ne všichni na něj budou mít. Co se stane v případech, že na výkon u dané osoby nebude toto doplňkové pojištění k dispozici? Nechá se pacient zemřít? Možnost připlatit si na kvalitnější provedení operatéra, zařazení v pořadníku apod. rozděluje pacienty na dvě skupiny: na ty, kteří si mohou připlatit, a skupinu, která na to nebude mít, přičemž cenové rozdíly jsou značné. Tím se v rozporu s ústavními právy občanů zavádí při poskytování zdravotní péče nerovnost mezi občany. Rovná soutěž mezi zdravotními pojišťovnami znamená podle mého názoru jedno z nejvýznamnějších odstoupení od volebního programu strany Věci veřejné. Chtěli jednu zdravotní pojišťovnu pro standard a komerční doplňkové zdravotní připojištění. Otázkou zůstává, jak si doplňkové pojištění zaplatí těch téměř 70 % lidí s podprůměrnou mzdou v ČR.
Pokračování ve veřejné diskusi o reformě českého zdravotnictví bude zřejmě obdoba Julínkova kulatého stolu a také zástěrka pro uskutečňování nepřijatelných reformních kroků. Diskuse by se měly zúčastnit všechny relevantní subjekty, nikoliv jen parlamentní strany. Lze jen doufat, že se nebude jednat jen s těmi, kteří budou mít stejné nebo podobné názory, popř. pouze s těmi, o kterých se domnívají, že je přesvědčí o své jediné pravdě. KSČM se zúčastnila v minulosti právě projektu kulatého stolu a naši experti přispěli k formulaci závěrů, se kterými se bohužel již dál nepracovalo. Zřejmě právě proto, že se tyto závěry tak úplně nehodily pro již rozběhnutou reformu.
Definice nároku čili standardu patří mezi základní body navrhovaných změn. Za správné lze považovat jeho stanovení na základě medicínských kritérií, ale korekce dle možností veřejného zdravotního pojištění signalizuje, že tento medicínský pohled, na co by měl být nárok, bude z finančních důvodů potlačen. Chybí tak uvedení alespoň základního hlediska, například život ohrožující, možnost zdravotních komplikací apod., nebo že to stanoví jednotlivé odborné společnosti a možnosti veřejného zdravotního pojištění se musí přizpůsobit potřebě nutné minimální zdravotní péče, popř. že po stanovení nároku podle odborných společností bude provedena korekce, to znamená škrty plus případné navýšení zdrojů. Takto je zcela zřejmé, že při stanovování standardů bude provedena pouze maximální redukce potřeb. To je pro KSČM nepřijatelné. ***