(14.40 hodin)
(pokračuje Opálka)
Programové prohlášení není alternativa, není řešení. Je adaptací na současný stav. Nejde o žádný akční plán, který chce současné podmínky či trendy měnit. Nejde o zvýšení příjmů státního a veřejných rozpočtů. Neplatí tedy, že voliči si volí politiky pro to, aby konali, a ne aby jen stav pasivně registrovali a přizpůsobovali se mu, když jim to vyhovuje.
Vláda prohlašuje, že hodlá chránit svobody a individuální práva občanů. To zdůraznil i premiér. Ale ke svobodě patří finanční či dostatečné sociální zabezpečení. A to nelze zajistit nějakou proklamací, ale konkrétními praktickými kroky. A vedle individuálních práv se snad v Evropě 21. století stává axiomem i solidární kolektivní zabezpečení na případné nepředvídané události.
Komunistická strana Čech a Moravy není žádným obhájcem zneužívání sociálních dávek, jak se jí často vkládá do úst. Naopak. Tvrdíme, že je třeba lidem dát možnost pracovat a za práci jim dát solidní mzdu. Pak nebude třeba tak velké sociální ingerence státu. Nevoláme tedy po větších prostředcích do sociálního systému. Práce musí zaplatit potřeby našich spoluobčanů. Ale pokud stát práci nedokáže organizovat a zajišťovat, pokud přijde cyklická krize, je nezbytná potřeba pomoci. Kdy jindy než v době krize má stát svým občanům pomáhat? Nejde však na jedné straně preferovat podnikatelský sektor a dále hlásat, že osobám samostatně výdělečně činným se odvody nezvednou a zaměstnancům nezajišťovat valorizaci mezd, či dokonce mzdy snižovat. Toto přece vytváří automaticky nároky na sociální pomoc - a z čeho ji má stát platit, když snižuje daně? A tak podnikatel převádí svou zodpovědnost a rizika na stát a ten, když nemá dostatek peněz v důsledku nízkých daní, stropů, černé a šedé ekonomiky, ve které se propere na 150 miliard korun, či vysokého stupně korupce, převádí rizika na občana. To je přece nepřijatelné.
My jsme proti zneužívání dávek, ale my nejsme pro redukci jejich výše. Dávky jsou dnes již tak nízké, že nejde o žádnou výhru. A připravovaný způsob žádostí a jejich prověřování bude dosti potupný. Zde se nedá hovořit o sociálně citlivém způsobu. Pokud si někdo něco na stáří našetří, bude to muset například utratit, když ho nikdo nebude chtít zaměstnat a on bude chtít pomoc státu.
Taktéž převod nemocenského pojištění na zdravotní pojišťovny, karenční lhůta a trvalé snížení nemocenské je pro KSČM nepřijatelné. Jde o postupnou privatizaci veřejných prostředků a snižování dávky pro občana. Stejně tak je problematická nevhodnost výplaty sociálních dávek nehotovostním způsobem. Kdo bude platit tu režii, zálohovat zhotovitele a výplatní místa. Bude to na úkor dávky, či půjde o nový zvýšený výdaj státu pro podnikatele? A propos, z čeho vláda usuzuje, že jedno inkasní a kontrolní místo bude tak výhodné? To může konstatovat jen ten, kdo neví, jakou rozdílnou úspěšnost výběru mají okresní správy sociálního zabezpečení na rozdíl od finančních úřadů. A představa, že jeden kontrolor zvládne daňové zákony a všechny pojišťovací a další zákony, je zcela mimo mísu. Možná je to i záměr, neboť takové experimenty sníží výběr do státní pokladny, a v čí prospěch a na čí úkor to bude, je nasnadě.
Pro nás kruciálním a prvořadým problémem, kterým by se měla politická scéna zabývat a pokusit se jej vyřešit, je zlepšit demografický vývoj českého národa. Pokud se nedobrý trend nepodaří zvrátit, jsou zbytečné veškeré tzv. hluboké strukturální reformy veřejných systémů. A je jedno, zda půjde o důchodový, zdravotní či školský systém.
Proto považujeme přípravu důchodové reformy na principech, které připravila jednostranně orientovaná komise, za pokus o částečnou privatizaci důchodového pojištění. Vedle toho by podle tohoto scénáře došlo ke snížení solidarity, snížení kupní síly občanů a zvýšení chudoby, a to nejen u seniorů. Přitom nutné transformační náklady na tuto změnu by dostatečně zabezpečily, spolu s dalšími úpravami parametrů, systém stávající. A pokud chceme, ať si každý spoří zvlášť, tak konstatuji, že do penzijního připojištění je již dnes zapojeno v ČR 4,5 milionu občanů. Téměř není žádná rezerva u zaměstnanců. A další mají životní pojištění a jiné spoření. Je jen otázkou výše jejich příjmu, aby si mohli spořit na své riziko vyšší částky na své stáří.
S demografickým problémem souvisí i prorodinná politika a podpora při narození dítěte. Nejde totiž o osobní záležitost či radost dvou, ale o celospolečenskou potřebu, určitě větší než naše účast v řadě vojenských misí. Omezení výplaty porodného se v podstatě rovná jeho zrušení, stejně jako sociálního příspěvku. Dosáhne na něj málokdo. A jeho směřování jen na první dítě je trochu technický či faktický problém. Co když se druhé dítě narodí s velkým odstupem? A podle koho se bude hodnotit, že je první? Podle otce, či matky? A co když otec nebude uveden? Čtyřicet procent dětí se rodí mimo manželství a padesát procent manželství se rozvádí a někteří uzavírají další sňatek. Trochu guláš, ne? Jde tedy opravdu o otázku priorit.
Také navrhovaná změna omezení financí na rodičovskou dovolenou je jen ve prospěch těch, kteří mají v jistém smyslu privilegované postavení. Jde o volené funkce, management, advokáty, lékaře. Ti nechtějí ztratit postavení či klientelu a stačí jim dva roky rodičovské. Ze svých příjmů si mohou dovolit paní na hlídání. Ostatní, kteří budou plnit celospolečenský úkol a snažit se prodloužit úzký kontakt rodiče s dítětem, což je z mnoha pohledů žádoucí, na tom finančně ztratí. A za co? Za vlastní odvahu a za technokratický přístup státu.
V případě snížení příspěvku na péči prvního stupně ze dvou tisíc na 800 Kč je naše stanovisko záporné či se blíží stanovisku Národní rady osob se zdravotním postižením, které požaduje větší diferenciaci prvního stupně, aby nedošlo k novým nespravedlnostem a k novým nesvárům. Jsme rovněž přesvědčeni, že pro sociální služby je již každý experiment nepřijatelný a změny musí proběhnout po důsledné analýze. Zavedení tržního prostředí mezi skupinou osob, která je často mentálně či věkově hendikepována, bylo, je a bude špatně. Jsme pro to, aby zdravotně znevýhodnění či senioři byli co nejdéle v domácím prostředí.***