(9.20 hodin)
(pokračuje Bok)
A pak sice existuje něco, co je Štrasburk. A můžu vám říct, že po šestnáctileté zkušenosti je to marné volání do Evropy. Štrasburk přijímá ročně desítky tisíc stížností a malý segment z toho řeší. A když jsem byl ve Štrasburku kvůli některým případům, tak mi pomocník jednoho soudce řekl: "Ale co máme dělat? My tady máme jenom 250 soudců a máme desetitisíce stížností." Takže nejde de facto o dovolání se, je to jakási selekce, je to jako ruleta. A v tom si myslím, že bych já jaksi jiným způsobem, jinak, pokračoval samozřejmě v tom, co už předchozí ombudsman dělal.
Chtěl bych tady vyzdvihnout jednu věc. To, že Úřad veřejného ochránce práv funguje, na tom má velkou zásluhu, a dokonce bych řekl kardinální, paní Anička Šabatová. I když jsem její konkurent, i když já to nepovažuji za konkurenci a myslím, že jsme všichni kandidáti alternativou k možnému. Já tady nesoutěžím se třemi dámami. Tvrdím, že jsme všichni empatičtí. A myslím si, že ombudsman musí být empatický, musí mít pocit zodpovědnosti, ale taky vcítění. A musí být zodpovědný. A musí být nadstranický. To neznamená, že ovšem nemá být emocionální, protože si neumím představit, jaký je život bez emocí. Protože jsem emocionální člověk, proto taky dělám šestnáct let jakoby také jakéhosi veřejného ochránce práv. (Hluk v sále.)
A ještě bych se chtěl dotknout toho, co je dneska aktuální. Před třemi lety, když jsem předstupoval před tehdejší kluby ...
Nejsem si schopen zvyknout, že si tady poslanci povídají v momentě, když člověk mluví. Nemohl bych být asi poslancem. Omlouvám se. Neboť to narušuje soustředění.
V každém případě před třemi lety, když jsem stál před kluby, tak jsem už tehdy hovořil o ekonomické stránce. Takže dneska je to velmi aktuální a já si myslím, že i Úřad veřejného ochránce práv by se měl zabývat i nakládáním s penězi. Nenarážím na žádnou nedávnou publikovanou informaci o tom, že byl Ota Motejl vyšetřován. Myslím si taky, že to byla jakási možná provokace nebo záludnost. Neumím to posoudit, nemám informace. Ale v každém případě si myslím, že i tam se utrácejí zbytečně.
Víte, já jako spolek Šalamoun jezdíme k soudům a do věznic vlaky a autobusy. Nemáme auta. Jsme šetrní. Nemáme moc peněz. Proč by ani ombudsman nemohl být šetrný? Protože mít autopark, renovovat auta, mít řidiče je myslím dost nákladné. A já si myslím, že takový institut, který vlastně navíc není státní organizací, je to zvláštní útvar, by měl být šetrný. Neměli by mít ani třeba velké apartmány jeho představitelé. Já jsem navštívil několik soudců Nejvyššího soudu i soudu správního, svou letitou úžasnou přítelkyni, která už je v důchodu, a bydleli v malých apartmánech, a přitom jsou to význační soudci nejvyšších soudů tohoto státu. Když jsem zaznamenal, že i pan Motejl měl velký apartmán, tak mě to přivedlo do malých rozpaků. Protože tam máme být od toho, abychom pomáhali lidem a neměli nějaký nadměrný komfort. Určitě to stojí hodně peněz.
Není to, že se vám chci vetřít - já jsem to říkal i před třemi a půl lety, kdy tehdy ani tato Sněmovna ani vláda neuvažovaly o tom, že by měly tak razantně šetřit, jako chtějí šetřit teď.
Já myslím, že jsem řekl všechno, je to na vás. Ale v každém případě si myslím, že kdokoli z nás bude zvolen, budeme kvalitními veřejnými ochránci práv.
Děkuji vám za vaši pozornost. (Potlesk z části jednacího sálu.)
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji vám. Eviduji tady faktickou poznámku od pana Kováčika.
Poslanec Pavel Kováčik: Paní předsedající, paní a pánové, vážení hosté, přeji dobrý den. Poprosím jenom předsedající: I když vím, že poprvé řídit toto těleso je doopravdy velký záběr, abychom se aspoň pokusili dodržovat, co jsme si tady odhlasovali. Jestliže byla odhlasována řečnická lhůta deseti minut, tak těch deset minut je třeba na displeji také vidět. Poprosím, aby při příštím vystoupení, aby měli všichni kandidáti srovnatelné šance, byly spuštěny stopky. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji, pane Kováčiku, za upozornění. Čas jsem sledovala, pan Bok byl na minutu přesný. Začal v 9.14 a skončil v 9.24. (Potlesk z části jednacího sálu.)
Prosila bych teď podle abecedy dalšího kandidáta, paní Ivu Brožovou. Prosím, máte slovo.
Paní Iva Brožová Vážená paní předsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci, dámy a pánové. Začnu prohlášením. Kdybych nebyla hluboce přesvědčena o tom, že soudci mají právo přístupu k funkci veřejného ochránce práv, nikdy bych výzvu ke kandidatuře nepřijala. Vycházím přitom z Ústavy, která zaručuje každému právo na přístup k veřejné funkci. Vycházím také ze zákona o veřejném ochránci práv, který počítá s jedinou podmínkou volitelnosti, to je podmínka formulovaná ve vazbě na volitelnost do Senátu. Kromě toho vycházím z kompetencí, které veřejný ochránce má. Veřejný ochránce práv má totiž zásadní kompetence v poměru k justici, když je oprávněn podávat kárné žaloby proti kterémukoli soudci, a to až s tím možným výsledkem, že soudce přijde o svůj mandát. V tomto kontextu považuji za nemyslitelné, aby soudci přístup k této funkci neměli.
Pokud pak jde o problém rozdílné právní úpravy v zákoně o veřejném ochránci práv a zákoně o soudech a soudcích, kdy veřejný ochránce práv se ujímá funkce složením slibu, zatímco mandát funkce soudce zaniká tři měsíce po jeho rezignaci, pak v tomto směru je v zákoně o soudech a soudcích upraven institut dočasného zproštění výkonu funkce soudce. Zdůrazňuji v této souvislosti, že jde o zproštění výkonu funkce soudce, nikoli o formální trvání funkce jako takové. Tato právní úprava je analogicky použitelná právě na daný problém a současně tím reflektuje i Ústavu v článku 82 odstavec 3, která rovněž klade důraz na výkon funkce, nikoli její trvání, v článku, který právě řeší slučitelnost a neslučitelnost funkcí.
Toto je asi stručně a z mého úhlu jediným možným způsobem řešitelné právo na přístup k funkci tak, jak to odpovídá ústavní rovině. Jde o to, aby určitá nedůslednost zákonodárce byla vykládána s ohledem na ústavní rovinu a s ohledem na ústavně chráněné principy, a nikoliv naopak.
Pokud jde o moji kandidaturu na tuto funkci, pak jsem vycházela vlastně z polistopadového období, které se vyznačovalo pošlapáváním lidských práv. Dostala-li jsem v té době nabídku stát se soudkyní Ústavního soudu, věděla jsem, že prvořadým úkolem tohoto Ústavního soudu bude uvést ochranu lidských práv v život. Učinit ochranu práv skutečně reálnou.***