(18.10 hodin)
(pokračuje Šťastný)
Nyní mi dovolte stručnou zpravodajskou zprávu k tomuto návrhu, kde se pokusím držet samotných faktů, a pak jsem se podobně jako v prvním čtení dovolil přihlásit v obecné rozpravě s vystoupením poněkud více politickým.
Chtěl bych zde uvést v rámci zpravodajské zprávy několik základních faktů.
Za prvé. Předkladatelé návrhu zákona jsou přesvědčeni, že zavedení regulačních poplatků je v rozporu zejména s druhou větou článku 31 Listiny. Toto přesvědčení je však mylné, neb Ústavní soud svým nálezem z ledna roku 2008, resp. z 20. května 2008 ústavním nálezem číslo 1/08 konstatoval, že regulační poplatky nejsou v rozporu s Ústavou. Regulační poplatky tedy jsou v souladu s Ústavou České republiky i dalšími zákony a jejich existence v našem systému zdravotnictví je tedy ryze politickým rozhodnutím.
Za druhé. Zdravotnické poplatky přinášejí a mají schopnost přinášet do systému nezanedbatelné finanční prostředky. V obou ukončených fiskálních obdobích, čili v roce 2008 i 2009, bylo na regulačních poplatcích vybráno více než 5 miliard korun. Přinesly další úspory ve výši přibližně 5 miliard korun každý rok. Na ambulantních službách se vybraly regulační poplatky v hodnotě dosahující 2 miliard korun a bylo ušetřeno každý rok více než 4 miliony vyšetření. Za recepty se vybraly regulační poplatky v hodnotě přesahující 2,5 miliardy korun, za pohotovost pak v celkové výši dosahující 200 milionů korun a bylo ušetřeno více než 400 tisíc návštěv lékařské pohotovostní služby každý rok. Za lůžkové služby se v každém jednotlivém roce vybraly regulační poplatky v celkové výši přesahující vždy 1 miliardu korun.
Za třetí. Návrh neobsahuje rozbor účinnosti a efektivnosti stávajícího systému regulačních poplatků a stejně tak neobsahuje vyčíslení ekonomických a dalších dopadů v souvislosti s jejich navrhovaným zrušením.
Za čtvrté. Výběr regulačních poplatků bezproblémově již třetím rokem funguje po organizačně technické stránce, a to jak na úrovni zdravotnických zařízení tak i na úrovni zdravotních pojišťoven.
Za páté. Zdravotnické poplatky jsou exemplárním příkladem skutečné solidarity banálně nemocných s vážně nemocnými.
Za šesté. Poplatky v řádu desetikorun nepředstavují a ani nemohou představovat zásadní zátěž pro pacienty nebo bariéru v dostupnosti a kvalitě poskytované zdravotní péče.
Za sedmé. Systém spoluúčasti je citlivě nastaven tak, aby nikomu nebyl znemožněn přístup k základní zdravotní péči, která je státem, Ústavou garantovaná. Limit chrání především chronické pacienty, pacienty trpící více chorobami nebo vrozenými chorobami.
Chci upozornit tuto Sněmovnu a poukážu na to i ve svém projevu v obecné rozpravě, že tento návrh poslance Ratha a spol. navrhuje zrušení ochranných limitů, které vláda ODS zavedla. Jen pro ilustraci, v loňském roce přesáhlo tento ochranný limit 250 tisíc osob. 250 tisíc osob přesáhlo limit chronicky nemocných osob, pacientů s vrozenými nemocemi - a tento limit, který je unikátní, který dosud nebyl v České republice v minulosti žádným způsobem zaveden, tento limit by tímto padl a lze očekávat, že čtvrt milionu, nejméně čtvrt milionu lidí by díky takovémuto návrhu muselo doplácet v rámci spoluúčasti na zdravotní péči více peněz. Pro seniory a děti je tento limit stanoven na 2,5 tisíce korun, pro dospělé pacienty na 5 tisíc korun.
Za osmé. Za celou dobu fungování regulačních poplatků nejsou známy případy, kdy by poplatky zabránily poskytnutí zdravotní péče nemocnému.
Za deváté. Díky regulačním poplatkům mohou zdravotní pojišťovny zaplatit více drahých léků a zákroků pro vážně nemocné, čímž došlo ke zvýšení dostupnosti nákladné péče a drahých léků pro pacienty. Došlo k regulaci nadužívání zdravotní péče a regulaci plýtvání s léčivy. Zrušení zdravotnických poplatků by vedlo k zásadním ekonomickým problémům v systému úhrad zdravotní péče, k jejímu zhoršení a zvýšení jejího nadužívání. To samé platí i o léčivých přípravcích. Zrušení regulačních poplatků by vedlo k nutnosti nahradit výpadek v systému jiným způsobem, přičemž předkladatelé ve svých návrzích žádný takový způsob ani slovem nezmiňují.
Dámy a pánové, za desáté. Svoji zpravodajskou zprávu bych rád zakončil textem, který byl otištěn v roce 1997 v celostátním deníku Mladá fronta Dnes. Název toho textu je Dvě tváře solidarity s nemocnými spoluobčany. Tehdy se ministr zdravotnictví Stráský pokoušel přijít s prvními návrhy, které by regulovaly nadužívání zdravotní péče, které by zavedly určitou vyšší spoluúčast pacientů do systému zdravotní péče. Vláda a ministr Stráský se tehdy pokoušeli zavést první zdravotnické poplatky v systému českého zdravotnictví. Šlo o desetikoruny, podobně jako tomu je dnes. Tehdy se hovořilo o padesátikorunách za lůžkoden v nemocnici při hospitalizaci pacienta, ale hovořilo se i o některých dalších návrzích, jako desetikorunovém poplatku za recept a dalších poplatcích.
Nyní zmíněný text, který by měl pro tuto Sněmovnu i pro samotné předkladatele být směrodatný v tom, kam bychom se měli při projednávání tohoto tisku a tohoto návrhu ubírat:
Dvě tváře solidarity s nemocnými spoluobčany. Ministr zdravotnictví Stráský oprášil návrh finanční spoluúčasti pacientů na některých zdravotnických službách. Tentokrát vláda schválila jeho návrh, aby si nemocní platili 50 korun za den strávený v nemocnici, a podobné částky mají nechat u lékařů za domácí ošetření. Jen za hospitalizační dny tím zdravotnictví dostane navíc ročně 1,4 miliardy, za návštěvy lékařů pak 0,5 miliardy a za platbu u specialistů získáme dalších 5 miliard. Výsledných 7 miliard tvoří zhruba 7 % veškerých prostředků plynoucích ročně do českého zdravotnictví a jde právě o těchto 7 miliard, které chybějí nemocnicím a ordinacím na poskytování kvalitních medicínských služeb. V žádném případě nechci tvrdit, že oněch 7 miliard zachrání navždy naše rozklížené zdravotnictví, ale bezpochyby pomohou současnou situaci alespoň stabilizovat a zabrání dalšímu snižování kvality lékařské péče. ***