(18.20 hodin)
(pokračuje Šťastný)
Odpůrci ministerského návrhu argumentují sociálním dopadem na občany a poukazují na to, že jde o popření solidárního principu, na kterém je naše zdravotnictví založeno. Jde o hluboký omyl, který má své kořeny v neznalosti problému, a bohužel, mnohdy jde o záměrnou politickou kampaň za získání hlasů. Dost mě mrzí, když tak činí představitelé stran, které nemají laciný populismus zapotřebí.
Ministerský návrh vychází z naší reality, kdy prostředky vybrané na zdravotnictví nestačí na současnou úroveň a dostupnost zdravotní péče. Nedostává se nám na zaplacení faktur za léky, nemáme na opravy přístrojů, chybějí nám peníze na zaplacení kvalifikovaného a kvalitního personálu, mnohdy nemáme na opravu protékající střechy či na telefon.
Vláda stojí před zásadním rozhodnutím. Buď musí přidat peníze, nebo snížit rozsah a dostupnost péče. Ještě předtím však celkem oprávněně chce zachránit finanční prostředky pro péči nezbytnou a život zachraňující. Doposud žasnu nad tím, že zoufalí rodiče těžce nemocného dítěte pořádají veřejnou sbírku, aby sehnali pár milionů na život zachraňující transplantaci, a současně v nemocnicích projídáme 140 milionů, za což bychom mohli pořídit skoro 30 transplantací.
Opomineme-li ojedinělé případy těžké podvýživy, je strava ukázkovým příkladem servisu, který nesouvisí se specializovanými službami, jež zdravotnictví má a musí poskytovat. Když pečuji doma o svého nemocného příbuzného, musím mu vše koupit sám a nedostávám od pojišťovny žádný příspěvek na nákup potravin, zatímco když jej odložím do nemocnice, tak vše platí spoluobčané. Jeden můj pacient mě před rokem prosil, abychom ho nechali v nemocnici o několik dní déle, že ušetří za stravu a bude moci koupit dražší vánoční dárky. Tento člověk chtěl, aby mu všichni spoluobčané solidárně přispěli na bohatšího Ježíška.
Co chvíli s bezmocným skřípěním zubů vidí lékaři příbuzné starých lidí, kteří pod nejrůznějšími záminkami, halícími vlastní pohodlnost a nechuť posloužit blízkým, odkládají své dědečky a babičky do nemocnic, aby neprodleně chvátali pronajmout či prodat jejich byt. Své blízké pak chodí navštěvovat pouze v době vyplácení důchodů, a když si lékař dovolí uvažovat o propuštění z nemocnice, strhnou neskutečný poprask, který končí jejich kategorickým konstatováním, že se staří lidé nemají kam vrátit. Proč by se namáhali? Vždyť my všichni za společné peníze jejich rodiče rádi nakrmíme a zajistíme jim střechu nad hlavou.
Každý lékař může vyprávět desítky, ba dokonce stovky případů z praxe, kdy ve dvě hodiny v noci volají naši spoluobčané pohotovost, nebo dokonce linku 155, aby lékař mohl konstatovat počínající rýmu nebo týden pobolívající naražené koleno. To vše třeba jen proto, že dotyčnému se nechtělo ráno čekat u obvodního lékaře.
Jsem zastánce solidárního systému financování zdravotnictví, ale musím se solidarizovat s vážně nemocnými, a ne pod pláštíkem populismu podporovat různá vychytralá individua, už především a právě proto, že jsme chudý stát a peníze musíme uchránit pro život a zdraví zachraňující lékařskou péči.
Doufám, že tentokrát Parlament nepodlehne lákadlu populismu líbivých hesel a rozhodne na podkladě racionální úvahy. Přemýšliví občané nepochybně pochopí a přijmou toto bezesporu nepopulární opatření a budou je chápat jako nutnou daň za udržení kvality a dostupnosti lékařské péče. - 21. listopadu 1997, MUDr. David Rath, předseda lékařského odborového klubu.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk zprava.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám pět písemných přihlášek, a do podrobné zatím jednu. Registruji faktickou poznámku poslance Davida Ratha. Má prostor pro faktickou poznámku.
Poslanec David Rath: Já děkuji, že pan zpravodaj připomněl jednu věc, kterou jsme skutečně zapomněli. V návrhu skutečně vypadlo zachování limitu. Mohu pana zpravodaje ubezpečit, že jsme připraveni ve druhém čtení limit tam vrátit, to znamená tak, aby byl zachován ochranný limit, jak je dnes.
Já myslím, že z článku, který tady citoval, je jasné, a těch deset let vlastně ukázalo, kdo měl pravdu a kdo se mýlil. Já myslím, že je jasné, že se tehdy mýlil ministr Stráský a mýlil jsem se tehdy i já, protože poplatky tehdy zavedeny nebyly, tomu zabránil Václav Klaus, který si uvědomil, že je politicky neprůchodné takovouto věc v české společnosti spustit, takže ministrovi Stráskému zakázal poplatky tehdy realizovat.
Myslím, že deset let, co od té doby tehdy uplynulo, až do nástupu Topolánka a Julínka, jasně dalo za pravdu tomu, že jsme se tehdy všichni mýlili. To znamená že poplatky nebyly potřeba, úroveň zdravotnictví v průběhu těch deseti let výrazně stoupala, kvalita zdravotnictví výrazně stoupala, za vlád sociální demokracie rostly platy zdravotních sester i lékařů velmi rychle a šlo to všechno bez poplatků. Čili vy jste tady jenom dokázal to, že kde je dobrá vůle, tam jsou i výsledky.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Jsme tedy v obecné rozpravě. První řádná přihláška do obecné rozpravy je od pana poslance Borise Šťastného. Prosím o vaše slovo, pane kolego. Další přihlášenou je paní poslankyně Dagmar Molendová.
Poslanec Boris Šťastný: Děkuji. Vážená Sněmovno, mýlit se je nepochybně lidské. Jsem rád, že předkladatel návrhu pan poslanec Rath uznává, že se mýlil. Ale mýlili se i ostatní politici sociální demokracie v minulosti? Nevím.
V roce 2004 se odehrála zajímavá událost. Pan ministr Kubinyi přichází, sociálně demokratický ministr zdravotnictví, s návrhem na zvýšení spoluúčasti pacientů a zavedení regulačních poplatků. Neříkám to proto, že bych si myslel, že by na to neměl právo. Dokonce si myslím, že to je správné. Já si dokonce myslím, že sociální demokraté dříve nebo později pochopí, že využívat populismu k předvolebnímu boji je sice možné, ale že naše veřejnost není hloupá, že občané poslouchají, co tady říkáme, i když se jim to mnohdy líbit nemusí a mnohdy nás zařadí na konec žebříčku popularity, co se týče profesí. Přesto si myslím, že lidé, občané, poslouchají, co jim jednotlivé strany říkají, a dokáží podle jednotlivých argumentů a podle toho, co si kde přečtou a co kde slyší, sami posoudit, jak upřímně to kdo myslí, co je pravda a co je lež. ***