(Jednání pokračovalo ve 14.30 hodin.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, zahajuji odpolední jednání 67. schůze Poslanecké sněmovny. Než zahájíme naše jednání, chtěl bych vás informovat, že pevně zařazené body 97, 90, 86, 96 a 89, tedy sněmovní tisky 894, 892, 788, 857, 808, nelze dnes již projednávat. Jedná se o třetí čtení návrhů zákonů.
Budeme tedy pokračovat bodem 194. Jsme v obecné rozpravě, která byla přerušena, a budeme tedy pokračovat v přerušené rozpravě, kde máme celkem tři přihlášky z dopoledního jednání, a začínají přicházet další přihlášky. Takže jsou přihlášeni paní poslankyně Hašková, pan poslanec Bublan a pan poslanec Kalousek.
Takže nyní poprosím paní poslankyni Haškovou, aby se ujala slova. Pan poslanec Křeček je samozřejmě v pořadí. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Monika Hašková: Děkuji. Vážený pane předsedající, já jsem trošičku a rozpacích, protože se obávám, že řada těch, ke kterým by má slova směřovala, není přítomna, a nejsem si jista, zda je uslyší, a proto pochybuji o smysluplnosti toho vystoupení. Není možné, že bych třeba počkala a vystoupila, až se ještě někdo z nich dostaví? (Veselost ve Sněmovně.)
Tak já bych to upřednostnila, děkuji. Pro mě to přijde opravdu úplně zbytečné. Proboha, já si strašně vážím vaší přítomnosti, a připadala bych si jako učitelka, která vlastně peskuje ty přítomné žáky za ty nepřítomné žáky. Ale tak to vůbec není, já si strašně vážím těch přítomných, ale je mi to opravdu líto, že zrovna z této části spektra, z té levé, to zeje prázdnotou. Takže já děkuji za pochopení.
Pan Škromach na mě hovoří, ale bohužel ho neslyším.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, paní poslankyně. Další v pořadí je pan poslanec Bublan. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec František Bublan: Děkuji, pane předsedo. Já se podívám na pravou část spektra, jestli je dostatečně plná, jestli tedy mohu mluvit.
Dovolte mi, abych se také vyjádřil k návrhu tohoto zákona. Zaznělo tady myslím od pana poslance Bratského, že ten zákon má drobné nedostatky, které lze lehce odstranit. Já těch drobných nedostatků tam vidím také celkem dost, a to především ve vymezení určitých pojmů, nebo nevím, co si pod určitými pojmy mám představit. Zmíním jenom třeba aparát, zpravodajský aparát KSČ, skutečně nevím, koho by se to týkalo nebo co bych si pod tím mohl vymyslet. Stejně tak asi by byl problém potom u té zpravodajské činnosti pro cizí mocnosti, protože vím ze zkušenosti, že spousta lidí dělá takzvané dublery, a tam by to bylo také trošku obtížné je posadit na jednu nebo na druhou stranu.
Nicméně mám s tím trošku zásadnější problémy, které se týkají jednotlivých paragrafů.
Já bych začal § 2. Tam je napsáno, že protikomunistický odboj nebo odpor proti komunismu je definován jako něco, co výrazně oslabilo nebo chtělo oslabit či narušit či jinak poškodit komunistickou totalitní moc a obnovit svobodu a demokracii. Já zase nevím, co si mám pod tím představit, protože to poškozování, narušování, oslabování - jaké skutky by to asi mohly být. Měl jsem tu čest, že jsem pracoval v takzvaném Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, to byl ten možná známý VONS, a my jsme tam řešili mnoho případů, kdy lidé byli vězněni a deklarovali, že je to za jejich politické přesvědčení, to znamená že se postavili proti režimu. A mnohdy se tam také hlásily případy lidí, kteří udělali nějaký trestný čin, třeba nějaké rozkrádání takzvaného socialistického majetku, a oni to také deklarovali jako něco, čímž chtěli poškodit tehdejší moc. Takže já se domnívám, je to tedy můj názor, že poškozováním čehokoliv nelze obnovit svobodu a demokracii. To je jedna taková věc, která by mi v tom určitě vadila.
Potom v tom dalším, následném paragrafu je výčet, kdo může být, nebo spíš nemůže být účastníkem protikomunistického odboje. Je to velmi těžké hodnotit, protože mnoho lidí prošlo určitým vývojem v padesátých letech, v šedesátých letech, a mně by docela vadilo, kdyby se toto netýkalo například Jiřího Hájka, mluvčího Charty 77, Ladislava Lise, Libuše a Věňka Šilhánových, Miroslava Šabaty, Jiřího Dienstbiera, Pavla Rychetského, Petra Pitharta, Františka Kriegla, Františka Janoucha, a možná bych mohl jmenovat desítky dalších lidí. Takže to vidím jako docela zásadní nedostatek tohoto zákona.
Potom do tohoto výměru se nevejdou například účastníci studentské demonstrace na Hrad 25. února 1948 a před 25. únorem 1948. Nevejdou se tam účastníci stávek v padesátých letech, a ty stávky byly docela velké. Nevejdou se tam lidé, kteří nějakou formou kulturní a samizdatovou nejen že vydávali tyto tiskopisy, ale snažili se je dostat do tehdejších legálních tiskovin, jako byly například Literární noviny a další.
Potom možná moje nejsilnější pochybnost je u toho osvědčování. Já tady musím přiznat určitý střet zájmů, protože asi bych na to osvědčení nějakého stupně dosáhl a neměl bych s tím problém.
Já jsem mluvil s několika lidmi, protože ten zákon tady leží skutečně dlouho, takže jsem měl možnost o tom hovořit s mnoha mými přáteli, kterých by se to také dotýkalo, a také jsme na toto téma, jak se říká, hodili řeč. Od většiny z nich jsem slyšel také dosti divná stanoviska, protože říkali, že je to vůbec nezajímá, že vůbec nebudou projevovat jakoukoliv snahu, aby toto osvědčení získali. A někteří byli možná ještě trochu tvrdší a vyjádřili se o tom daleko hanlivěji.
Většina těch výhrad směřovala k tomu, že Ústav pro studium totalitních režimů jaksi není tím správným subjektem, co by měl to osvědčení vydávat. Nemluvím o tom, že to osvědčení jako forma je již špatné, ale už jenom to, že tento subjekt nebyl tím nejsprávnějším. Je to dáno bohužel především složením tohoto ústavu, že jsou tam lidé, kteří nepoznali ta charakteristická léta, někteří dokonce předtím ještě nosili svazáckou košili, a teď by měli rozhodovat o tom, kdo to osvědčení dostane a nedostane. Pro mnohé lidi, kterých se to týká, je také ponižující, aby vyplňovali dotazník, aby si hledali někoho, kdo jim dosvědčí, že se nějak angažovali v tomto směru. ***