(12.50 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Dámy a pánové, z dikce návrhu a z toho, jak jej předkladatelé odůvodnili, je tedy jednoznačné, že navrhují označit v tom nejširším záměru celé období 1945 až 1989 za období válečného stavu. Individuální a skupinový teror vůči obyvatelstvu a bezpečnostním složkám československého státu, ale i sabotáže mají tedy být vyhlášeny za válečné akty jedné z bojujících stran. Spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou a plnění úkolů špionáže, sabotáží a teroru proti Československu a jeho obyvatelstvu z pověření zahraniční služby má být uznána jako spolupráce s válečným spojencem.
Dámy a pánové, nejsem si jist, zda navrhovatelé jsou plně srozuměni s obsahem a právními i věcnými důsledky svého návrhu, když požadují, aby zejména pro období 1948 až 1989 bylo možné označit činy, které jsou v období míru trestné, za činy bojujících zemí, armád, gerily a za akty podpory obyvatelstva válčícím stranám a jejich spojencům. Zvolený přístup zde podle mínění právních expertů hrozí stěží předvídatelnými právními i faktickými důsledky.
Dámy a pánové, senátní konstrukce válečného stavu a výslovné adorace některých aktů teroru zde ignoruje skutečný právní stav podle platného mezinárodního práva a naráží nejen na faktickou absenci znaků války, ale také na skutečnost, že ani obě podle předkladatelů konstruované valčící strany a jejich spojenci ani další členské státy OSN se v průběhu navrhovateli konstruované hypotetické války nechovaly jako strany ve válce a jako strany uznávající de facto, či dokonce de iure existenci válečného stavu. Z tohoto pohledu Senátem předkládaná konstrukce a s ní spojená zcela nekritická stranická ideologická a politická adorace teroristických aktů minulosti nemá žádnou oporu ani v realitě a v mezinárodněprávních normách minulosti ani v právním řádu a mezinárodních závazcích České republiky v přítomnosti. Tato konstrukce se zřetelně dostává do rozporu s principy právního státu. Nekritickou ideologickou adoraci a obhajobou teroru a vražd a přehlížením obětí a společenských důsledků individuálního a skupinového teroru působí návodným a podněcujícím způsobem ve vztahu k přítomnosti a budoucnosti.
Dámy a pánové, z pohledu platné Ústavy České republiky a její Listiny základních práv a svobod, jak už tady v jiných souvislostech zaznělo, se tak navrhovatelé podle expertních mínění již v definici předmětu navrhovaného zákona nevyrovnali se závazky České republiky vůči Ústavě a mezinárodním úmluvám. Ústavní pořádek České republiky neumožňuje a přímo zapovídá státu vázat se na jednu jedinou ideologii. Poté co předseda ODS Mirek Topolánek de facto veřejně pochválil a ocenil brutální úkladné vraždy nevinných lidí, ostře pravicový politolog Miroslav Mareš to komentoval: Na místě pokladníka Rošického si řada lidí snadno představila a dodnes představí sebe či své blízké. A v tomto kontextu nebude své potenciální zabití chápat jako přínos antikomunismu.
Dámy a pánové, podobně jako to udělal pan Mareš, pokládají si dnes mnozí lidé napříč politickým spektrem otázku: Je skutečně možné oceňovat a označovat za hodné následování sabotáže a teroristické útoky jednotlivců a skupin proti občanům, řadovým policistům nebo komunálním zastupitelům ve jménu antikomunismu nebo komunismu, kapitalismu nebo antikapitalismu? Je skutečně možné vyhlásit si individuální válečný stav vůči společnosti pod záminkou některého z -ismů a pod touto záminkou si podříznout či ze zálohy zavraždit svého policejního pochůzkáře, předsedu národního výboru nebo starostu obce? A je skutečně možné zavraždit si svého pokladníka či bankovního úředníka, pokusit se zavraždit svého hasiče, který přijel hasit z politických důvodů zapálený stoh slámy? Jeden z ochotných úředníků, protiústavně dnes placených za tzv. boj proti komunismu, přispěchal, jak jistě mnozí víte, k Mirkovi Topolánkovi narychlo na pomoc v domnění, že by celkový objem nebo dojem z toho všeho vylepšilo, kdyby snad teroristé vedle loupeže, zbraní a peněz připravovali také vraždu prezidenta nebo předsedy vlády. Podobně idiotské nápady, jaký vzešel z hlavy onoho úředníka, jsou zvlášť pikantní v dnešní době, kdy individuální terorismus jako produkt rozpornosti globální civilizace prožívá bohužel renesanci.
Dámy a pánové, troufám si tvrdit, že bezmála dvě desetiletí od nástupu tzv. vlády národního porozumění jsme se zásluhou české extrémní pravice posunuli nikoliv kupředu k právnímu státu a k vyrovnání se s minulostí. Historie nedávná i ta starší a s ní spojená historická paměť se znovu staly ne předmětem poctivého zkoumání, ale objektem politické perverze a účelovosti. Zatímco jsme se všichni, jak jsme zde, věřím, již shodli na tom, že justiční vraždy, které se staly v 50. letech, jsou neospravedlnitelnými justičními vraždami, ani ještě není schopen Mirek Topolánek, abych byl úplně konkrétní, ještě není schopen přiznat a připustit, že každá individuální úkladná vražda je odsouzeníhodnou vraždou. A přesto 16. prosince 1987 disident Václav Havel napsal dopis Josefu Škvoreckému k uvažovanému záměru vydat publikaci Oty Rambouska z výpovědí Ctirada Mašína, jejíž výňatky vyšly tehdy v časopise Západ, který poslali i Havlovi: "Mám výhrady proti některým jeho polohám. Přecházel mi mráz po zádech, když se na stránkách Západu můj dávný spolužák z Poděbrad kasal tím, kolik lidí zabil." Od té doby se mnohé, co vzbuzovalo a vzbuzuje ve věci mašínovských vražd u Václava Havla mrazení v zádech, nezkoumá, ale politicky účelově přepisuje podle politické poptávky. Ještě v knize Oty Rambouska jeden z Mašínů vykroutil pistoli z ruky obyčejnému bezpartijnímu pokladníkovi Rošickému, který bránil výplaty podniku Kovolis, a zastřelil jej vlastní zbraní. S lety už si oslavovatelé té vraždy pomohli k jiné, lepší verzi. Natolik lepší, že se ji rozhodl převzít i Josef Mašín, když pozměnil okolnosti té vraždy a pokladníku Rošickému přiřkl předsmrtné přiznání členství v Lidových milicích, o kterém spolehlivě víme, že neexistovalo.
Dámy a pánové, minulost a přítomno nebyly dříve a dnes opět nejsou pouhým během věcí. Lze je různě převyprávět. Je možné je výběrově falšovat, zamlčovat, cenzurovat a lze je také, jak to někteří předvádějí, volně zaměňovat. Protože právo v jejich podání je vůle silnějších, vlivnějších. A tak když usnesením Generální prokuratury z 31. prosince 1954 bylo trestní stíhání bratrů Mašínů a Milana Paumera přerušeno až do jejich dopadení, dne 31. července 1995 vyšetřovatel ÚDV rozhodl o zastavení trestního stíhání, neboť dílem je trestní stíhání promlčeno a dílem nejsou skutky trestnými činy. Poukázal přitom na skutečnost, že po roce 1955 nebylo pokračováno v trestním stíhání, ač údajně mohlo a mělo, a generální prokurátor byl z toho hlediska 35 let prý nečinný. ***