(11.50 hodin)
(pokračuje Prosek)
Já si myslím, že tady prostě nejde chovat se nějak jenom účelově. Ale je naprosto zásadní rozlišit, když se někdo chová správně, od toho, kdo se chová jen k dosažení svého vlastního účelu a prospěchu. A já jsem přesvědčen, že jako čistě morální apel, který nemá dopady do veřejných rozpočtů, uznáním toho, že oceňujeme lidi, kteří se ve správnou dobu na správném místě chovali správně, že tím dáváme mnohem větší vklad do naší budoucnosti, než když někomu přidáme pár korun, na které si budeme muset stejně od budoucí generace půjčit.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk z pravé části jednacího sálu.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Zdeňku Proskovi. Slova se ujme pan poslanec a místopředseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek. Připraví se pan poslanec Antonín Seďa. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Dobrý den, děkuji. Dámy a pánové, dovolte mi, abych řekl svůj názor na předkládaný zákon. Nebude to jednoduché, protože já bych chtěl nejdřív říci, v čem si myslím, že snad rozumím některým pohnutkám, které vedou některé předkladatele k tomu, proč se pokoušejí takto ocenit některé z minulosti a proč se snaží udělat něco pro vyrovnání s minulostí. A pak bych se bohužel ale ve druhé části chtěl pokusit zároveň vysvětlit, proč nemohu podobný typ návrhu zákona podpořit.
Takže nejdřív: Já myslím, že rozumím těm, kteří mají pocit nedostatečnosti v tom, co se tady odehrálo po listopadu 89, a kteří cítí, že tu zůstává strašné množství nespravedlnosti, něčeho, co nebylo dokončeno, vyřčeno a po zásluze potrestáno. Já dokonce, když tady padlo jméno Jiřího Wonky, tak si pamatuji na ten případ, který jsem se v době, kdy se kolem toho vytvořila komise, snažil i sledovat, a také mi vadilo, že se v té věci nedokázalo říci poslední slovo, najít viníka té smrti. A zůstal ve mně pocit, že to bylo způsobeno tím, to je můj osobní názor, že prostě ti, kteří tehdy působili mezi státními zástupci a tou justicí, která to měla udělat, byli lidé, kteří byli příliš spojeni s minulostí, a nebyl prostě asi ani zájem právě v té justici, aby se ta věc dotáhla do konce, vyřešila, našel se viník.
A pokud tady jsou ti, kteří mají tenhle pocit, že tohle je špatně, že jsme nedokázali potrestat ani činy, které vlastně byly vraždou, tak já bych s takovými lidmi tady nechtěl vést spor. Protože já tomu rozumím. A rozumím tomu, že ti, kteří předkládali ten zákon, mají asi za sebou i osobní životy, zkušenosti svoje nebo svých rodičů a že ty zkušenosti mohou být takové, že mají tenhle pocit, že byly věci, které nebyly dotaženy do konce, kde nebyl ani pokus zjednat nějaký náznak spravedlnosti. A tohle já respektuji. A dokonce naprosto bych chtěl potvrdit to, že ten teror, který se odehrával mezi rokem 1948 a 1953, a oběti toho teroru si zaslouží veškerou úctu, soucit. A ten si myslím, že mají, a i po roce 1953, samozřejmě, ty perzekuce, ke kterým docházelo po tomhle období. O tom vůbec nebudu polemizovat a s tím naprosto souhlasím.
Já si spíš kladu otázku, do jaké míry v tomhle můžeme pomoci zákonem, a zvláště tímto zákonem. A mohu vám říci, že jsem vděčen za to, že i v médiích vidím celou řadu pořadů, které řadu věcí a událostí z té doby přibližují a možná právě budují i v té mladší generaci pocit respektu vůči těm, kteří se dokázali postavit třeba jen tím, že se dokázali zastat druhého člověka a tímhle vlastně vědomě nesouhlasili s tím, co se tu dělo.
Takže aby bylo jasné, když teď říkám, proč nesouhlasím, že to není z toho důvodu, že chci relativizovat minulost. Rozumíte - že byly zločiny a že byly věci, které se nedají odčinit. A ztráty a utrpení, se kterými nejsme schopni nic asi udělat. To je věc, kterou hluboce cítím.
Aby to bylo úplně jasné, protože vím, že všichni, co tady vystupujeme a mluvíme, tak jsme spojeni s nějakou minulostí a máme nějakou minulost, takže ta i asi je v tom, co tady je předkládáno, tak bych rád řekl, že já jsem také vyrůstal v rodině, kde jsem vlastně byl v prostředí kritického vztahu k režimu. A snad mohu dovolit, ale to neříkám, ale jenom proto, aby bylo jasné, odkud mluvím, že můj otec byl katolík, že byl čtyři roky u černých výložek a že v 50. letech, když působil jako lékař na Nové huti, tak mu hrozil proces za rozvracení republiky, protože mluvil a psal o podmínkách, ve kterých pracovali lidé a hutích. A tomu procesu ušel jenom proto, protože dělníci v Nové huti na vysokých pecích hrozili stávkou, pokud se proces bude konat. Takže je jasné, že tohle poznamenalo celý jeho, bohužel nedlouhý, život. A já nemám žádný důvod o těch věcech nemluvit a nemám žádný důvod říkat, že se tyhle věci neděly.
Ale abych přešel k tomu, co je problém pro mne v tom zákonu, a snad jsem vás přesvědčil, že mi nejde o to ho jenom paušálně shazovat. Snažím se to říct přesně a konkrétně.
Když si vezmu § 4 Formy protikomunistického odboje nebo odporu proti komunismu. Tam se říká na prvním místě, že tou formou protikomunistického odboje se rozumí ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj a pak sabotáže a tak dále. To znamená zjednodušeně: v tomto návrhu zákona je vlastně ozbrojený boj pokládán za základní, prioritní formu odporu a všechny další se odvozují hierarchicky od něho. To znamená jediný ten skutečný - tady bylo řečeno oceňme správný postoj na správném místě. A ten první je prostě ten ozbrojený. A násilí. A nezlobte se, tady bylo řečeno, že musíme ctít hodnoty, které jsou nám vlastní, kulturu, která tady byla staletí předtím než vznikl komunistický režim. Tak já tady nedělám nic jiného, než se dovolávám těchto hodnot. Nezlobte se na mne, ale já to prostě nemohu přijmout. Že ozbrojená forma odporu byla ta první, která má největší cenu, a sabotáže, a pak hierarchicky od toho se odvozuje to, co má cenu nižší. Dokonce mi to připadá, že bych tomu svému nežijícímu otci měl říci: No to ses moc nesnažil, protože ses nedopracoval toho skutečného správného postoje. A s tím já prostě vnitřně nesouhlasím.
Možná jsem limitován svou osobní rodinnou historií, mně prostě připadá, že často forma, která nebyla takto vedená, mi připadá cennější, to se na mne nezlobte. Že si dovedu představit celou řadu hrdinů, o kterých ani nevíme, jejich jména ani neznáme, jejich utrpení nejsme schopni změřit. Třeba utrpení toho, že byla zmařena jejich realizace, oni se přesto dokázali zastat třeba druhého člověka, i když věděli, že za to ponesou následky po celý zbytek života. Tak se na mne nezlobte, že já si těchto nenápadných hrdinů budu vážit často víc než těch, kteří se podle mne dopustili činů, které velké části české veřejnosti připadají problematické. To přece nemůžete popřít, že tohle rozděluje českou společnost. To, že podle tohoto zákona bylo povolené vystřelit oko někomu, kdo s hasicím přístrojem přibíhal ke stolu, který zapálili odbojáři, to přece není možné takto. Chápete? To je otázka hodnot, které jsou ve veřejnosti nějak cítěné. A mně připadá, že v téhle hierarchii vy tuhle debatu, tenhle rozpor, tohle štěpení společnosti kolem otázky násilí, že to prostě mažete. A poměrně jednoznačně stavíte svou hierarchii: tahle prostě bude platit.
Takže když jsme se nedokázali na tomhle shodnout a když jste to takhle napsali a takhle to sem přišlo, tak já v téhle podobě s tím nemohu souhlasit. Myslím, že vůbec je těžké to ocenit. Vůbec nevím, jak to udělat zákonem. Můžete mne teď za to napadat, že jsem nějaký alibista, ale já si prostě myslím, že to utrpení nejsme schopni měřit, odhadnout, kde bylo největší, co bylo to, co bylo nejvíc zasloužilé. Já si ale dovolím tvrdit, že to, co asi mělo největší cenu, bylo daleko nenápadnější a že to ani nenajdeme. A já si myslím, že to nenajde Ústav pro studium totality, který podle tohoto zákona má být dokonce správním orgánem, který má rozhodovat o tom, kdo bude podle této hierarchie stanoven jako ten hlavní, druhý, třetí, čtvrtý odbojář. Na to ten ústav nemá. Na to ale žádný ústav nemá! Já se bojím, že to ani dobře nejde, takto to pojmout, tak ten zákon ani nejde napsat.
Myslím, že Ústav pro studium totality nebyl koncipován jako správní úřad, a připadá mi nemožné, že mu dáváme takovouhle roli. A dokonce odvolacím místem se podle tohoto zákona stává pan ředitel! To mi připadá úplně revoluční. Jako kdybychom byli v revolučních dobách. Jedna osoba bude odvolacím místem, která bude rozhodovat o tom, jestli ten odbojář ano, nebo ne. Dokonce se tam má dělat jakási hranice mezi odbojem a odporem. A to bude ten ústav rozhodovat o tom, co byl odboj, co byl odpor? Víte, to je taková nějaká byrokratická metoda, která bude rozhodovat o tom, které hodnoty byly nejvyšší? Ale to si myslím, že je něco, na co nemá žádný úřad. A já si myslím, že nemá ani zákon. A jak nám ten zákon pomůže? Vy říkáte, že tenhle zákon a tohle že pak pomůže dětem pochopit, co tady v minulosti bylo. Možná vám připadám jako škarohlíd a skeptik, ale já tomu prostě nevěřím, že tohle bude takto pracovat.***