(11.40 hodin)
(pokračuje Novotný)
Do této apokalyptické situace se našli nemnozí, ale o to statečnější, kteří se násilí dovedli postavit. Dámy a pánové, je obdivuhodné, z jakých sociálních a společenských skupin se tito odpůrci komunistů rekrutovali. Tím je totiž zcela popřeno komunistické vidění světa, kde napříč společností vedou třídní zákopy. Komunistům se na odpor postavili lidé z naprosto všech společenských vrstev. Byli to lidé svobodomyslní a byli to lidé, kteří si svůj život prostě jenom neuměli představit v totalitním státě.
Hned na počátku zde byl zvláště pro mladé lidi táhnoucí příklad odboje proti nacismu. V neposlední řadě i jistá dobrodružnost, která ale nijak neupírá ani neumenšuje odvahu postavit se tisícinásobnému nepříteli na odpor. Mnozí českoslovenští vojáci odcházeli, stejně jako v roce 1939, do francouzské Cizinecké legie, se kterou bojovali proti nástupu komunismu v Africe a v Asii. Že se většina z nich nedožila rozpadu sovětského impéria, jejich statečné činy v nejmenším nezmenšuje.
První vlnu genocidy československých občanů má na svědomí totalita nacistická. Ta komunistická přišla záhy po ní, ještě když naší demokracii nestačila dorůst nová generace. Lze tedy říci, že část demokratů, svých společných nepřátel, odstranili za komunisty už nacisté.
Tím, že komunisté panovali v Československu 42 let, změnil se i způsob odporu proti němu.
Komunismus je nereformovatelný, nemá žádnou lidskou tvář. To si uvědomovali ti, kteří se zvedli k odporu ještě i po roce 1968. Jména těch statečných si možná vybaví i současníci. Jistě i poslanci za KSČM, aby ani v dobách své vlastní vlády nebyli úplně mimo realitu, občas něco naladili na krátkých, že.
Komunismus po celou dobu své existence disponoval svými SAmany, tedy Lidovými milicemi. Tato ilegálně vyzbrojená složka komunistické strany dávala každému odvážnému morální právo pozvednout zbraň proti útočníkovi. Obrana demokracie a svobody prostě nejde proti po zuby ozbrojenému uchvatiteli provádět s květinou v ruce.
Všechny svobodné a hrdé národy na celém světě si svých hrdinů váží a nedopouštějí pošlapávání jejich památky. A cítíme-li se - já tedy tomu pevně věřím a doufám, že vy se mnou - že jsme takovým národem, vzdejme čest a úctu našim hrdinům, kteří neváhali nasadit svoji osobní svobodu a v mnoha případech i své životy za naši současnost, za tehdejší budoucnost.
Dámy a pánové, já vám předem děkuji, s tím, že nebudete blokovat přijetí tohoto návrhu zákona. Možná je to v mém případě vítězství optimismu nad zkušeností, ale přesto v to doufám. Děkuji vám za pozornost a za vaše kladné hlasy. (Potlesk z pravé strany Sněmovny.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu Zbyňku Novotnému. S faktickou poznámkou pan poslanec Pavel Hojda, pak řádně přihlášený pan poslanec Zdeněk Prosek. Prosím, pane kolego, máte slovo.
Poslanec Pavel Hojda: Dámy a pánové, právě jsme v některých pasážích vyslechli typicky fašounský projev. Jenom mi v tomto projevu scházelo, aby se navrhlo, že všichni komunisté, bývalí, současní i budoucí, byli internováni do táborů.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji, i za dodržení času. Nyní se slova ujme pan poslanec Zdeněk Prosek. Připraví se pan poslanec Lubomír Zaorálek. Pane kolego (k posl. Proskovi), ještě se hlásil pan zpravodaj, který má přednostní právo. Tak prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zbyněk Novotný: Děkuji. Dámy a pánové, já se hluboce ohrazuji proti tomu, aby můj projev byl označen za projev fašounský. Dámy a pánové, uvědomme si, že v našem právu je právě komunistický režim ve stejném postavení jako režim fašistický a nacistický. (Potlesk z pravé strany Sněmovny.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Dobře. Pan poslanec Prosek má slovo, připraví se pan místopředseda Zaorálek. Pane poslanče, prosím, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Prosek: Děkuji, pane místopředsedo.
Vážený pane místopředsedo, vládo, vážené dámy a pánové, já nemám rád velká slova a příliš černobílá hodnocení situace. Ale to, co mě přivádí za tento řečnický pult, byl včerejší rozhovor, mé včerejší setkání s předsedkyní Konfederace politických vězňů paní Naděždou Kavalírovou, která, když si prohlédla sjetinu výsledků hlasování o zařazení do programu tohoto bodu a viděla tam záporné hlasování lidí, kteří jí do očí slíbili pár týdnů předtím podporu, tak nechtěla věřit svým očím. A ten údiv potom vystřídalo hluboké přesvědčení a velmi silně morálně podtržená snaha těm posledním stovkám žijících účastníků protitotalitního odboje a odporu vyjádřit společenské uznání.
A já jsem si uvědomil vlastně, že skutečně ta situace, to, jak je to projednáváno, resp. kvůli čemu nedošlo k projednání tohoto zákona po celou dobu dvou let, co ten senátní návrh leží ve Sněmovně, že je na tom všem cosi typického, charakteristického.
A to není ideologické pravolevé vidění světa. Ten problém je v tom, že bohužel dnes stejně jako v minulosti převládá takový model chování, kdy děláme to, co je pro nás právě teď výhodné, z čeho můžeme mít momentální užitek, co nám přináší okamžitý zisk, co nám přinese například alespoň malou skupinu voličských hlasů nebo je co v dané situaci fakticky politicky prospěšné. Zatímco ten postoj, který bychom měli ocenit, vyplývá ze základních hodnot, které tato společnost má a na kterých tato společnost stojí - těch jednoduchých křesťanských hodnot, těch přikázání "nezabiješ!", "nepokradeš!", "nezalžeš!". Ti lidé, kteří jsou těmto hodnotám věrni a jsou zásadoví, ovšem konají také v rozporu s momentálním zájmem, ne účelově, ne právě, že by jim to přinášelo výhodu, ale často tím ohrožují sebe a své rodiny nejen v dosažení nějakých materiálních hodnot, ale často i na svobodě, na zdraví, na životech.
O tom, že totalitní komunistický režim prostě nebyl dobrý, nebyl správný, nebyl založený na těch správných hodnotách, o tom snad už dnes u nás nikdo nepochybuje. Koneckonců čísla, která ukazují, jenom kolik lidí přišlo v důsledku tohoto režimu o svobodu nebo o život, mluví sama za sebe. Já cituji: z politických důvodů bylo v době totality odsouzeno v České republice čtvrt milionu osob, z toho 40 tisíc dostalo tresty vyšší než deset let, 280 osob bylo z politických důvodů popraveno a ve vězení zemřelo více než 4,5 tisíce osob. A bohužel nebyli jsme v těch smutných statistikách sami. V Sovětském svazu stál totalitní režim více než 20 milionů mrtvých, v celé východní Evropě milion, ale v Číně dokonce 65 milionů mrtvých. ***