(12.00 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Ano. Já děkuji za všechny dobré filmy, které se tady točí, jako je třeba Kawasakiho růže a další, které nám tu dobu přibližují, ale přibližují nám ji prostě nečernobíle. To je jediný způsob, jak zaujmeme někoho k tomu, aby se snažil tu dobu pochopit. Tohle je způsob. Možná je řada úmyslů, která vedla k tomuto zákonu, poměrně šlechetných, možná že nespokojenost se stavem věcí je do značné míry oprávněná, a nechtěl bych se s ní tady od mikrofonu střetávat, ale nezlobte se, ale v této podobě mám pocit, že udělám víc škody než užitku, kdybych s tímto souhlasil.
Snad jsem nebyl konfrontační víc, než jsem chtěl, ale snad jsem vám i řekl, že tyto věci jsou docela zásadní a že to není důvod relativizovat minulost, ale bránit se zjednodušování minulosti. To je něco, co bychom mohli v budoucnosti odskákat.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu místopředsedovi Lubomíru Zaorálkovi. Slova se ujme pan poslanec Antonín Seďa, připraví se pan poslanec Cyril Svoboda. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Antonín Seďa: Děkuji, pane předsedající. Vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, senátní návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu, sněmovní tisk 476, má za cíl podle předkladatelů alespoň 20 let po pádu komunistického režimu vypořádat se s totalitní minulostí a má vyzdvihnout a trvale připomínat význam a odkaz účastníků protikomunistického odboje a odporu. Uvedený návrh je však nejen špatně právně zpracován, o čemž mimo jiné svědčí připomínky vlády, ale je zejména ideologicky zaměřený, o čemž svědčí skutečnost, že přes značné výhrady vlády minulá Topolánkova vláda návrh zákona nezamítla, což v případě takových závažných připomínek běžně dělala.
Uvedený návrh je v řadě ustanovení v rozporu s Ústavou České republiky, konkrétně s Listinou základních práv a svobod. Formulace ustanovení § 3 odstavce 4 je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, článkem 3. Vyloučení členů komunistické strany z účastníků protikomunistického odboje založí další nespravedlnosti. Vždyť mnoho bývalých komunistů bylo vězněno a popraveno v 50. letech, do výměru zákona se nevejdou účastníci odporu v roce 1948, mnozí reformní komunisté či příslušníci Vojenského sdružení rehabilitovaných. Vymezení studentů na vojenských vysokých školách, kteří v mnohých případech studovali tyto školy z důvodu ryze sociálních, je dalším důkazem ideologické nesnášenlivosti navrhovatelů. Ve stejném paragrafu, odstavci 5, by mě opravdu zajímalo, jak se bude v praxi zjišťovat, zda občan byl, či nebyl vyslán za účelem boje proti komunistickému režimu. Stejným problémem je § 4 odstavec 1, kdo a na základě jakých kritérií bude posuzovat, který stát je či byl demokratický.
Vážené kolegyně a kolegové, v § 5 je účastník protikomunistického odboje postaven na roveň válečného veterána, což představuje obsahový nesoulad s novelou zákona o válečných veteránech, která je předpokládána v § 10.
Snad největším problémem je úprava v § 6 odstavci 1 a § 9, které novelizují zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů. Je to nepřípustný zásah do právního řádu, protože ústav není ústředním správním úřadem. Připomínám, že v době přijetí zákona č. 181/2007 Sb. jsme byli ujišťováni, že ústav nebude mít exekutivní pravomoc. Určení ředitele jako konečné odvolací instance bez možnosti soudního přezkoumání je nehorázností zavádějící funkci nejvyššího kádrováka státu a národa v rozsahu moci přímo diktátorské.
V návrhu zákona nejsou definovány pojmy mimořádně záslužný čin, školení obdobných směrů, podílení se významným způsobem na budování totalitní moci, ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj či z pohnutek nízkých nebo nečestných. Je nejasně definována protikomunistická činnost s nedemokratickými cíli. Sama vláda připomíná, že tímto zákonem by došlo k otevření dalšího rehabilitačního řízení, a navrhuje vypustit § 8 a ponechat pouze morální satisfakci účastníků odboje.
Vážení členové vlády, vážené poslankyně, vážení poslanci, z pohledu takto nekvalitně připravené normy se ukazuje, že zákon spíše vyvolá nevoli, spory a další nespravedlnosti, jež deklarovanému cíli uškodí. Netroufám si odhadnout, zda vůbec lze tento návrh zákona upravit ve druhém čtení. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Antonínu Seďovi. Slova se ujme pan poslanec Cyril Svoboda, připraví se pan poslanec Petr Bratský. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Cyril Svoboda: Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, začnu poznámkou zpočátku porevoluční, kdy jsem byl velkým zastáncem toho, aby v ČR vznikly čestné soudy. Čestný soud by byl založen na tom, že by se řeklo, kdo co udělal, kdo co dělal v minulosti, kdo byl věznitel, kdo mučil vězně, kdo páchal zlo, a na dotyčném by bylo, aby se žalobou domáhal případně očisty, že to není pravda. Celé převrácení pohledu je založeno na tom, že oběti měly prokazovat. My jsme přinutili ty, kteří byli staří, nemocní, kteří neměli žádné dokumenty, kteří byli v extrémně těžké situaci, aby dokazovali, aby dokazovali to, co bylo zjevné. A proti nim stáli zkušení advokáti, zkušení justiční pracovníci, kteří říkali: není řádně prokázáno, chybějí doklady, pamatujete si, nepamatujete si, neprůkazné, v pochybnostech ve prospěch obviněného apod., a žádná spravedlnost nepřišla, ačkoliv jsem si jist, že naše země nechce, aby byli všichni ve vězení, ale aby se popsala vina a trest.
Vzpomínám, že tehdy jako náměstek ministra spravedlnosti jsem zastupoval Ministerstvo spravedlnosti v žalobách proti soudcům, kteří měli být tehdy vyloučeni z justice, a všechny soudy jsme prohráli. Prohráli jsme je tehdy u Nejvyššího soudu. Jeden za druhým jsme prohráli, protože důkazní břemeno bylo na špatné straně.
Proto je tady jiný pokus, který není dokonalý. A já nevím, kdo tady z vás je, kdo by napsal lepší zákon, aby řekl, tady je správný zákon, tady je správné popsání pravdy, protože tento zákon podle mě není o protikomunistickém odboji, to je o českém švejkování a o české slabé demokracii, protože kdyby nebyla naše demokracie slabá, tak by se komunisti k moci nemohli dostat. Já to vím bezpečně od svých rodičů a od svých příbuzných, kterým bylo vždycky jasno, že se v roce 1946 nemají volit komunisti. A byla řada lidí, kterým bylo jasno a byli v menšině, protože se brnkalo na lidskou závist, protože se tady hrálo s tím, že majetek může být také dotknutelný, že se může dělit majetek ve jménu obecné spravedlnosti, protože se tady začaly zpochybňovat role církví a jiných organizací. Vedl se tady frontální útok ve jménu svobody slova a ve jménu všech ostatních základních svobod a práv.
To znamená demokracie se ukázala jako slabá. A já vzpomínám na knihu Václava Černého, který píše ve své kapitole v Pláči Koruny české, že ve chvíli, kdy viděl plné Václavské náměstí přísahat věrnost Říši, již nevěří na kolektivní projevy českého národa. Je totiž o nás - tento zákon je o nás, čeho jsme byli schopni a čeho jsme schopni dnes, jestli jsme schopni budovat celou demokracii, nebo nejsme. A proto zákon, který pouze popisuje, co se stalo, nikdy nebude dokonalý. Nikdy ti, kteří trpěli, kteří měli odvahu stát na správném místě a hlavně neuhnout - já si nemyslím, že všichni aktivní účastníci odboje museli být ti, kteří se do něj aktivně hlásili, ale ti, kteří měli odvahu neuhnout - nebudou dostatečně oceněni. Také jim ničím nepomůžeme. Ani odznak, ani drobná odměna nemůže vrátit to, co oni dali naší demokracii.
A proto si myslím, že tento zákon má být schválen. nemá se o něm vést velká debata, protože není dokonalý a dokonalý nebude. A když to nebude určovat úřad, kdo je účastníkem odboje, nevím, kdo to bude určovat, jestli kluby politických stran, nebo Poslanecká sněmovna. Zase se bude říkat, že ti to nemůžou dělat z jiných důvodů. Tady zkrátka žádný dobrý zákon nenapíšeme.***