(11.30 hodin)
(pokračuje Novotný)
Na závěr své zpravodajské zprávy uvádím, že zákon nezakládá žádné významné nároky na státní rozpočet a není v rozporu s platným právním řádem České republiky ani Evropské unie.
Dámy a pánové, jsem přesvědčen, že všechny skutečné i domnělé nedostatky návrhu tohoto zákona se podaří ve druhém a třetím čtení vyřešit či vysvětlit a zákon bude neprodleně uveden v život. Tolik moje zpravodajská zpráva. A nyní se hlásím s právem přednostním do obecné rozpravy. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byla zpravodajská zpráva pana poslance Zbyňka Novotného. A protože se jako zpravodaj přihlásil do rozpravy, tak mu jeho přednostní právo neupřu a dám mu před jeho stranickým kolegou Zdeňkem Proskem přednost. Než zahájím rozpravu, přečtu zatím přihlášené. Do rozpravy jsou přihlášeni: pan poslanec Zbyněk Novotný, pan poslanec Zdeněk Prosek, Lubomír Zaorálek, Antonín Seďa, Cyril Svoboda a nyní Petr Bratský. Uvidím, jak to bude pokračovat.
Prosím, pane poslanče, máte slovo nyní v obecné rozpravě, kterou otevírám.
Poslanec Zbyněk Novotný: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, vždy, když tato Sněmovna projednává návrh zákona související s naší nedávnou minulostí, nabývám dojmu, že jsme nežili všichni v jednom státě a ve stejném období. Ještě před zahájením rozpravy si troufám odhadnout, jaké příspěvky dnes zazní z tohoto místa. Z řad komunistických poslanců, a jistě cítíte stejně jako já tu absurditu, zazní takové hezky zabalené odmítání násilí, pacifismus a kriminalizace skutečných hrdinů. Oni se totiž komunisté po celou dobu své existence domnívají, že na násilí mají od boha monopol. Mýlí se jako téměř vždy a ve všem, a to nejen proto, že v boha nevěří. Pravicové strany budou mluvit o komunistickém bezpráví. Někteří sociální demokraté, a říkám někteří, s námi budou souhlasit, někteří s výhradami. A bohužel někteří poslanci budou patrně vystupovat k něčemu jinému.
Já jsem využil tohoto práva prvního vystoupení v obecné rozpravě, abych hned na začátku připomenul některé skutečnosti a pojmy. Tedy především: komunismus byl bezprávný zločinný režim, což je již od roku 1993 součástí našeho právního řádu, a je postaven na úroveň nacismu. Vyvarujme se proto jakékoliv obhajoby zločinů a zločinců tohoto režimu. Nic, co vzešlo z politiky Komunistické strany Československa, není ospravedlnitelné, a to po celou dobru existence tohoto režimu.
Jenom pro ilustraci. Když Jörg Haider v předvolební kampani v Rakousku pochvalně promluvil o zaměstnanecké policie hitlerovského Německa, vzedmula se vlna odmítnutí a kritiky, a to dokonce na mezinárodní úrovni. Tudíž rozechvělým hlasem zde hovořit o poctivě pracujících v totalitním státě zde rozhodně není na místě. Já tím určitě nechci, dámy a pánové, naznačit, že miliony lidí v komunistickém Československu poctivě nepracovaly, ale chci naznačit to, že dnes projednáváme něco jiného než poctivou práci.
Mám velice často příležitost hovořit stejně jako vy všichni s voliči i Komunistické strany Čech a Moravy. Značná část z nich 19 let po pádu komunismu považuje odboj proti němu za cosi protistátního. Ona totiž téměř půlstoletí trvající propaganda, která záměrně mazala dělicí čáru mezi stranou a státem, je příliš hluboce zakořeněna. Dokonce jsem se setkal i s názorem, že všichni političtí vězni byli skuteční zločinci.
Vážení kolegové, je-li něco podobného možné veřejně tvrdit a současně ani náznakem necítit, že je pošlapávána přinejmenším norma slušnosti, neřku-li zákon, znamená to, že naše dnešní společnost je doposud nedostatečně informována o skutečném stavu věcí a politiky z dob totalitního Československa. Informovanost a znalosti školní mládeže věrně kopírují zbytek společnosti, i když by právě mladá generace nezatížená propagandistickým balastem měla být svým rodičům v tomto vzorem. Jak se ale může vytvořit u mládeže jakýkoliv nezkreslený názor, když i z parlamentu, z těchto míst, zaznívají taková slova, která naši minulost alespoň relativizují, když o ní nehovoří rovnou v superlativech?
Komunisté se na převzetí moci a nastolení takzvaného lidově demokratického režimu připravovali dlouhá léta. To přinejmenším pak od roku 1943, od podepsání československo-sovětské smlouvy. Komunistická strana Československa nebyla nikdy samostatnou suverénní stranou, ale pouze jednou z odnoží světového bolševického spiknutí, které bylo řízeno z Moskvy takzvanou Kominternou. Necelé tři roky od konce války až po únorové události roku 1948 jsou pro komunisty přípravným obdobím na zahubení zbytku naší demokracie. Domácí komunisté pod dohledem sovětských poradců obsazují všechna klíčová místa ve státní správě. Spolupráce...
Pane předsedající, mohl byste, prosím, zjednat, aby na mě poslanci ze sociální demokracie nepokřikovali?
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Vážené paní kolegyně, páni kolegové, já vás žádám o klid, abychom mohli v normálním parlamentním projednávání vyslechnout jednotlivé řečníky a znát jejich názory na projednávanou materii. Vy, kteří máte jiný důležitý úkol, prosím, přeneste ho do předsálí, ať se tady může v klidu jednat.
Prosím, pane poslanče, pokračujte.
Poslanec Zbyněk Novotný: Děkuji. Spolupráce s agresivní imperiální velmocí z Východu je prezentována zcela veřejně. Dnes, po šedesáti letech, vidíme, že Sovětský svaz byl připraven českým a slovenským komunistům i vojenskou podporu, jak se stalo o dvacet let později. Když se poúnorová politická emigrace po roce 1968 setkala s částí emigrace komunistické, tato žasla nad naivitou a vírou v demokracii a zákonnost svých někdejších politických soupeřů.
Zatýkání a teror začal již v průběhu takzvaných únorových dnů. V měsících příštích a v letech dalších má být postižena téměř celá naše společnost. Mezi prvními jsou internováni nekomunističtí politici, vojáci zahraničních armád, a to i ti z Východu, a všichni, u kterých se předpokládá aktivní odpor proti nástupu totality a demontáže československé demokracie. Poté následují podnikatelé, představitelé církví. Tělovýchova a celý spolkový život byly zglajchšaltovány do jednotných komunisty řízených organizací. Mládež byla po vzoru Jugend povinna vstoupit do Československého svazu mládeže.
Všechny tyto události byly doprovázeny krádeží neuvěřitelného rozsahu, která se později začala nazývat znárodněním. Nastoupila socializace vesnice s násilnou kolektivizací a bezpočtem lidských tragédií, která ve svém důsledku vedla ke zničení selského stavu.
Komunistický teror se po eliminaci potenciálně nejakceschopnějších skupin soustředil na představitele inteligence a kultury. O tom, co je krásné, začala rozhodovat strana, a některé vědecké obory byly dokonce prohlášeny za buržoazní pavědu. Po vyčerpání skutečných nebo i jen možných odpůrců přišly na řadu už naprosto bezbranné oběti, jako byli například penzisté, které v rámci akce B byli násilně přesídleny a zbaveny veškerého majetku. Veškeré pro naši současnost samozřejmé svobody, jako je shromažďování, svoboda pohybu, svoboda tisková atd., byly okamžitě potlačeny.
Postupné hospodářské zaostávání, nedozírné ekologické škody a celkový civilizační úpadek byly jen jakýmsi dokreslením lidské katastrofy, která se dotkla milionů obyvatel naší země.
Svět komunismu dal vzniknout fenoménu, který udělal z většiny populace drobné spoluviníky. Ve své druhé půlperiodě, která byla zahájena okupací státy Varšavského paktu, se drobné přikrádání, kšeftování s tuzexovými bony a s valutami, šlendriánem stalo takovým normálním folklorem našeho života.
Přes zdánlivou umírněnost disponovalo i ve svém druhém dvacetiletí komunistické Československo stále svým represivním aparátem, jako byl třeba pohotovostní oddíl SNB a podobně, který neváhalo nasadit v okamžiku svého zhroucení i v listopadu 1989. Mělo stále své vězně a stále své zavražděné. Posledním zavražděným, který padá na vrub komunistického bezpráví, byl pravděpodobně Jiří Wonka, a to ještě v roce 1989. ***