(11.20 hodin)
(pokračuje Liška)
Předstupuji tedy před vás se zákonodárnou iniciativou, která se vztahuje k období komunistické vlády v naší zemi. Tuto právní normu jsme připravili na podnět a ve spolupráci s Konfederací politických vězňů České republiky. Zcela souhlasíme s jejich přesvědčením, že je nutné odstranit jeden z důležitých nedostatků v dosavadním legislativním vypořádávání se s totalitní minulostí. Inspirací a povzbuzením nám bylo také přijetí obdobného zákona na Slovensku.
Náš dosavadní pohled zpět přinejmenším z toho pohledu přijatých právních norem se totiž soustředil a soustředí především na oběti komunistického režimu, jeho viníky a na systém perzekuce. Stranou tak byl do značné míry ponechán fakt, že někteří lidé nechtěli být pouze pasivními aktéry probíhajících dějů a totalitě a bezpráví se aktivně postavili s cílem obnovit svobodu a demokracii. Nebyli v tom pravém slova smyslu oběťmi. Tomuto označení se brání, protože si svůj úděl zvolili dobrovolně a navíc s plným vědomím vysokých trestů včetně toho nejvyššího, které jim jako nepřátelům komunistického režimu hrozily. Můžeme říci, že jejich snaha byla možná, s odstupem času, někdy naivní, mnohdy beznadějná, když stáli proti ohromné státní mašinérii. Jindy v konkrétních případech, jako bylo například organizování útěků do zahraničí nebo zpravodajská práce pro západní služby, to byla práce velmi účinná. Nakonec, a na to bychom myslím neměli zapomínat, byla ve svém důsledku vítězná, protože právě skutky odboje a odporu neustále udržovaly v podvědomí národa touhu po znovunabytí svobody a před světem odhalovaly potlačovatelskou povahu vládnoucího režimu.
Vážené paní poslankyně, páni poslanci, návrh zákona o protikomunistickém odboji chce být především morálním oceněním těchto statečných mužů a žen, kteří s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku bránili hodnoty svobody a demokracie. Nezakládá titul pro odškodnění ani pro nějaké významné materiální výhody. Umožňuje však identifikovat konkrétní lidi a projevit jim i osobní mravní ocenění. Podle mého názoru si je zaslouží, stejně jako účastníci protinacistického odboje za druhé světové války. Ostatně třetí odboj často vedli stejní lidé, pokud již dříve nebyli zabiti. Představitelé stejných organizací, zejména sokolové, vojáci, skauti.
Má-li však tento zákon splnit svůj účel, nesmí se stát prostředkem k tomu, abychom za hrdiny označili každého, kdo s komunistickým režimem nesouhlasil, aniž to dal jakkoliv znát. Ocenění musí mít svou váhu a musíme jím spíše šetřit, už proto, aby nebyla dotčena památka těch, kteří za opravdový odboj položili život. Navíc musíme vzít v úvahu, že komunistický režim trval velmi dlouhou dobu a jeho způsoby ovládání státu a společnosti se proměňovaly, stejně jako možnost a účelnost kroků činěných proti němu.
Rozdílně od analogického zákona přijatého na Slovensku jsme z uvedených důvodů rozhodli rozlišovat mezi dvěma způsoby postavení se proti komunistickému režimu. Mezi odbojem a odporem. Jejich zaměření je stejné, to je svrhnout nebo oslabit komunistickou moc v Československu a obnovit zde svobodu a demokracii. Rozdíl je dán především mírou podstupovaného rizika - v případě odboje trest smrti nebo dlouholetý žalář - volbou prostředků a okolnostmi, za kterých byly dané akce vykonávány. Jedná se mimo jiné o postižení toho, že stejné činy, např. sepisování a rozšiřování protikomunistických petic, členství v ilegálních organizacích, představovaly něco jiného v padesátých a něco jiného v osmdesátých letech. Neznamená to ovšem, že fenomen třetího odboje časově omezujeme na období nástupu komunistů k moci. Spolupráce se zahraničními službami demokratických států s cílem napomoci jejich vítězství ve studené válce byla obdobně nebezpečným jednáním na začátku i na konci komunistické éry. Rozlišení je nutné i proto, že návrh zákona přiznává účastníkům odboje statut válečného veterána.
V dalších momentech se náš návrh již blíží slovenskému příkladu. Osvědčení účastníka odboje nebo odporu by měl vydávat Ústav pro studium totalitních režimů. Překážkou přiznání statutu je podíl na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci v Československu, to znamená že daná osoba byla v předmětném období např. příslušníkem nebo spolupracovníkem Státní bezpečnosti, členem komunistické strany nebo lidových milicí. Samozřejmě pokud intenzita, rozsah nebo délka její odbojové činnosti nebo skutků odporů zjevně nepřevyšovala toto selhání.
Vláda, tehdy ještě vláda Mirka Topolánka, doporučila návrh zákona o protikomunistickém odboji ke schválení. Měla však k jeho znění některé připomínky. Pokud, vážené kolegyně a kolegové, propustíte návrh zákona do druhého čtení, jsme samozřejmě připraveni diskutovat o případných změnách.
Mám-li tedy na závěr opakovaně a zjednodušeně vyjádřit, co je účelem předkládané právní normy, tak je to vůle konkrétně se přihlásit k lidem, kteří v období 40leté komunistické nadvlády bojovali za obnovu svobody a demokracie v naší zemi a byli za to připraveni položit život nebo být uvězněni. Jsem přesvědčen, že výrazem zralosti společnosti je to, že dokáže ocenit ty ze svého středu, kteří se v dobách těžké zkoušky nebáli a bez ohledu na hrozící následky se postavili za společné dobro proti bezpráví a porobě své i ostatních. Náš stát to tak učinil po druhé i první světové válce a já věřím, že spolu se svými kolegy a kolegyněmi ze Senátu tak učiní, byť opožděně, i vaše komora. Proto vás, vážené kolegyně a kolegové, žádám o souhlas s postoupením předloženého návrhu k projednání do výboru.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu senátorovi Jiřímu Liškovi za úvodní slovo za navrhovatele a nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Zbyněk Novotný. Pane zpravodaji, máte slovo. Prosím.
Poslanec Zbyněk Novotný: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, od roku 1990 vzniklo především z řad Konfederace politických vězňů několik iniciativ a pokusů o uznání třetího odboje a jeho postavení na úroveň odbojů druhého a prvního. Přestože zde již mnohokrát zněla slova o nutnosti vyrovnat se s komunistickou minulostí, je hanbou všech polistopadových politiků, a nás, dámy a pánové, z toho nevyjímaje, že se tato iniciativa dostala do Sněmovny teprve nyní, a to po 19 letech. Zatím se vždy během přípravy podobného zákona, jaký dnes projednáváme, vyskytlo příliš mnoho nedorozumění a příliš mnoho těch, kteří byli, a to říkám v uvozovkách, "pro", jenom to celé chtěli tak nějak vylepšovat, že to v celém průběhu nakonec zničili.
V preambuli navrhovatel zmiňuje především snahu o ocenění a morální satisfakci účastníků odboje a odporu proti komunistické moci. Pouze při přiznání statutu odbojáře proti komunismu vzniká oprávněný nárok na výhody válečného veterána.
Zákon má především deklaratorní, informační a osvětový charakter. Zde stokrát opakovaná pravda o neznalosti vlastních dějin vedoucí k jejich opakování platí dvojnásob. Protože jistá satisfakce autoritářskými hnutími, a to jak levicovými tak pravicovými, je zřetelná právě u mladých lidí a tito lidé jsou v drtivé většině znalostmi o naší nedávné minulosti bohužel nezasaženi.
Rok 1948 a únorový bolševický puč v Československu je již přes 60 let starou událostí. Ocenění morálního postoje našich rodičů a prarodičů je to nejmenší, co může demokratická společnost a její reprezentace učinit. Dnes již není naživu mnoho z těch statečných, kteří byli schopni a především ochotni postavit se se všemi z toho vyplývajícími důsledky komunistickému bezpráví, to především v jeho začátku. Totalitní režim se zhroutil před 19 lety (?), celá jeho 42letá historie nemá ale jednolitý charakter. Stejný čin v 50. letech byl posuzován jinak než tentýž čin v letech osmdesátých.
Zde vzniká značný prostor a zároveň odpovědnost správnímu orgánu, kterému udělení osvědčení přísluší. Ústav pro studium totalitních režimů není klasickým správním úřadem, bude pouze provádět tuto správní agendu. Vhodnost úřadu je samozřejmě dána především jeho nezávislostí na exekutivě.***