(12.10 hodin)
(pokračuje Nečas)
Je to pochopitelné, protože díky redukci výdělku samozřejmě ten, kdo má vyšší plat, v období nemoci prodělával výrazně více než člověk, který měl plat nižší. Dokonce byly příjmové kategorie v tom minulém systému ještě před zavedením karenční lhůty díky platbě i za volné dny, které dokonce za určitých okolností dokázaly dostat nemocenské ve výši, která byla vyšší než jejich čistá mzda. Je tedy evidentní, že tam, kde opět působil silný ekonomický motiv pro to, zvážit, kdy použít pracovní neschopnosti a kdy ne, tak tam míra pracovní neschopnosti byla nižší v tomto případě u vyšších příjmových skupin, kde opět se pohybovala tato míra pracovní neschopnosti někde mezi 4 až 5 %.
Znamená to tedy, že tyto tři indikativní údaje ukazují, že míra pracovní neschopnosti, která je přirozená, se pohybuje někde okolo 4, respektive mezi 4 až 5 %. Z tohoto pohledu pracovní neschopnosti, které byly u nás dlouhodobě dokonce nad 6 %, které se dlouhou dobu držely vysoce nad pětiprocentní hodnotou, ukazují, že tady došlo k nadužívání systému nemocenského pojištění. Koneckonců na velké většině okresních správ sociálního zabezpečení, které působí v okresech nebo v některých mikroregionech, které můžeme nazvat kovozemědělské, dokázali po dlouhá léta přesně indikovat například velmi silnou korelaci mezi některými zemědělskými pracemi a mírou pracovní neschopnosti, respektive výdaji na nemocenskou; takže tady to byla také jedna z věcí, která ukazovala nadužívání tohoto systému.
To, že se daří tuto míru pracovní neschopnosti, toto procento, postupně snižovat - tady bych chtěl připomenout, že v roce 2008, kdy fungoval ještě starý systém nemocenského pojištění, ale s třídenní karenční lhůtou a se sníženým náhradovým poměrem v prvních dvou měsících na 60 % a kdy tento systém fungoval pouze půl roku, tak za rok 2008 měla Česká republika rekordně nízkou míru pracovní neschopnosti od vzniku samostatné České republiky, pouze 5,13 procentního bodu. Znamená to, že přestože tento systém tedy fungoval pouze půl roku, zcela evidentně zabral.
Navíc díky rozhodnutí Ústavního soudu jsme nechtěně obdrželi určitý laboratorní vzorek tří verzí možností nemocenské v prvních třech dnech nemoci, mluvím teď o roce 2008, a sice v prvním půlroce nula po první tři dny nemoci, v dalších dvou měsících to bylo 60 % a po zbytek roku to bylo 25 %. Bylo okamžitě vidět, jak se začala zvyšovat pracovní neschopnost ve chvíli, kdy byl tento náhradový poměr v prvních třech dnech nemoci zvýšen. Jinými slovy, nejnižší byla v době, kdy byla nula, vyšší již byla v době, kdy bylo 25 % a nejvyšší nárůst byl zaznamenán ve chvíli, kdy byla ještě vyšší než 25 %, to znamená dosahovala 60 %. Tato korelace mezi výší náhradového poměru v prvních třech dnech pracovní neschopnosti a mírou pracovní neschopnosti je prostě evidentní, je statisticky dokazatelná na velkém souboru čísel a je nezpochybnitelná.
Máme-li tedy obavy, které tady vyjádřil pan poslanec Opálka, jakkoliv jsem řekl, že systém nemocenského pojištění z hlediska příjmů a výdajů netvoří uzavřený okruh, má-li přesto někdo obavy z toho, že poroste deficit nemocenského pojištění, tak podle mého hlubokého přesvědčení prostě nemůže hlasovat pro podobný návrh, který zcela evidentně povede ke zvýšení míry pracovní neschopnosti, a přestože dnes je systém převeden v prvních dvou týdnech na zaměstnavatele, tak ve svých důsledcích, a to jsou celoevropské zkušenosti, povede ke zvýšení pracovní neschopnosti, čili i výdajů ze systému nemocenského pojištění.
Koneckonců, a chci to tady opětovně poněkolikáté zdůraznit, takzvaná karenční lhůta čili období, po kterou není pobírána náhrada mzdy nebo nemocenské, je standardní západoevropské řešení. Je zavedena ve 12 z 15 členských zemí Evropské unie. Dokonce v některých zemích, které mají pověst velmi sociálních zemí, jako je třeba skandinávské Finsko, dokonce tato karenční lhůta dosahuje až 9 dnů, to znamená v tom není spatřováno nic asociálního.
Důvod zavedení karenční lhůty je velmi jednoduchý. Plyne především z praktické nemožnosti kontroly pracovní neschopnosti v těch velmi krátkých obdobích pracovní neschopnosti, kdy pracovní neschopnost trvá pouze několik dnů. Takže naprosto logicky se zavedl tento systém, protože se ukázalo na širokém vzorku velkého množství zemí, že v podstatě tyto krátkodobé nemocnosti jsou nekontrolovatelné.
Tady bych chtěl také zdůraznit, že součástí tohoto řešení byl samozřejmě přechod i na nový systém nemocenského pojištění, kdy díky zavedení karenční lhůty, zavedení náhrady mzdy v prvních dvou týdnech místo nemocenského placeného zaměstnavatelem a systému nemocenského pojištění, který plyne od 15. dne ze státního rozpočtu, jsou do pozitivního vývoje pracovní neschopnosti jako ekonomické kategorie velmi pozitivním způsobem zahrnuty všechny tři klíčové vrcholy trojúhelníku tvořeného vrcholy zaměstnanec, zaměstnavatel a stát.
Myslím si, že z tohoto pohledu ten systém, tak jak funguje teď, a který mimo vši pochybnosti přináší pozitivní výsledky, je nastaven velmi optimálně a zainteresovává všechny tři vrcholy tohoto trojúhelníku. Jsem přesvědčen, že právě proto i vývoj pracovní neschopnosti je z tohoto pohledu nutné hodnotit jednoznačně jako pozitivní.
Tady bych jenom chtěl připomenout čísla neschopenek. V roce 2007 to bylo 2,7 mil., v roce 2008, kdy tento systém ještě bez zapojení zaměstnavatelů fungoval pouze půl roku, to bylo již jenom 2,2 mil. a v loňském roce bylo dosaženo číslo 1,5 mil. Jsem přesvědčen, že tato čísla jsou velmi vypovídající, jsou podle mého hlubokého přesvědčení důkazem, jasným, přesvědčivým důkazem správnosti nastavení tohoto systému, jeho vyváženosti.
Chtěl bych také připomenout, že jsou do značné míry neoprávněné obavy z toho, že dochází k nějakému razantnímu výpadku příjmu v průběhu těch prvních tří dnů. Tady bych chtěl připomenout, že i v tom starém systému, kdy ještě nebyli zahrnuti zaměstnavatelé, průměrná výše nemocenského za první tři dny nemoci do doby, než se zavedla třídenní karenční lhůta, byla všehovšudy 420 korun. Ano, já vím i 420 korun jsou peníze. Samozřejmě, jsou to peníze, které jsou nezanedbatelné. Na druhé straně výkřiky, které se ozývaly o tom, že ti nemocní jsou nějakým způsobem ožebračováni, tak jestliže ten výpadek příjmů proti tomu starému systému, kdy nebyla karenční lhůta, za tři dny, a to není 420 korun za každý den, to je dohromady za tři dny, tak ukazuje, že tady k žádnému prudkému výpadku příjmů nedocházelo.
Nicméně ten samotný systém, ta samotná existence karenční lhůty, ta samotná existence nulové náhrady mzdy nebo nemocenského v prvních třech dnech působí nesmírně kouzelným a silným způsobem psychologicky a projevilo se to právě na těch číslech, která jsem tady uváděl.
To, že samozřejmě pojištěnec v systému, který tady běží od 1. ledna loňského roku, netratí na tom systému, lze doložit i dalším údajem, a sice že ve dvou postupných vlnách došlo ke snížení pojistného placeného zaměstnancem. V tom prvním kroku jako reakce na rozhodnutí Ústavního soudu, který kritizoval to, že pojištěnec přichází o peníze, aniž bylo sníženo pojistné, byla adekvátním způsobem snížena sazba nemocenského pojištění placeného zaměstnancem, které původně bylo ve výši 1,1 procentního bodu. Byla snížena o 0,1 procentního bodu, což přesně odpovídalo pojistně matematickému propočtu procenta, které odpovídalo výpadku příjmů za první tři dny nemoci. Posléze v rámci příprav změn nových daňových zákonů a státního rozpočtu na rok 2009 bylo ještě nemocenské pojištění placené zaměstnancem sníženo o další 1 procentní bod. To znamená došlo celkem ke snížení k 1. lednu roku 2009 o 1,1 procentního bodu. Pokud si to přepočítáte na průměrný plat a zjistíte, jaký je vlastně výpadek příjmu v případě těch prvních tří dnů nemoci, tak zjistíte, že pokud ten člověk není nemocný prakticky jednou dvakrát do měsíce, tak u průměrného normálního občana je ta bilance toho, co ušetří díky sníženému pojistnému, a tím, co přijde v případě toho, že první tři dny je nulová náhrada mzdy, tak je jednoznačně pozitivní. ***