(17.00 hodin)
(pokračuje Sobotka)
Já se ptám: Jestliže existují tak silné argumenty pro organizaci, tak jak to schválila Topolánkova vláda, proč se vymýšlely nějaké dodatečné? Proč se hovořilo o roku 2015, ačkoliv nyní už to v odůvodnění a v argumentaci nefiguruje? Ten termín je nesmyslný také právě proto, že dnes vlastně inspekce životního prostředí každou z těchto starých ekologických škod samostatně sleduje a vydává samostatná rozhodnutí, která se týkají jejich odstranění. To znamená neexistuje tady nějaký jasný časový harmonogram, který by se dotýkal všech těchto sanací.
Pokud jde o cenu zakázky, já si myslím, že to je asi ten hlavní problém a hlavní důvod pro kritiku řešení, které Topolánkova vláda zvolila. Navršily se staré garance, z nich se učinil cenový limit či cenový strop a současně se řeklo, že tedy nabídka nesmí tento strop překročit. Ovšem zkušenosti z odstraňování minulých sanací ukázaly, že nedocházelo jenom k navyšování garancí, ale také velmi často docházelo k tomu, že se při odstranění těchto starých škod celé garance ani nevyčerpaly. Někde se použilo čtyřicet procent, někde padesát, někde šedesát procent těchto garancí.
Je otázka, jestli to, že Topolánkova vláda zvolila jako základ pro konstrukci cenového stropu mechanický součet garancí poskytnutých v devadesátých letech, byl ten nejlepší nápad. Zdali se tím náhodou očekávání, resp. možnosti nabídek ze strany uchazečů v tomto koncesním řízení nedostaly na nereálnou úroveň. A je otázka, zdali se tady nevytvořil zbytečný polštář v podobě poměrně velké marže v řádu možná miliard, možná i desítek miliard korun, na který veřejné rozpočty nedohlédnou.
A tady je moje druhá otázka, kterou bych chtěl položit ať už panu ministrovi Janotovi, nebo bývalému ministrovi financí Kalouskovi, zdali vláda, když toto výběrové řízení vypisovala, měla představu o tom, jaký je aktuální náklad na odstraňování jednotlivých starých ekologických garancí. To znamená zdali vláda měla, má či bude mít nějakou studii, kterou by si řekněme nezávisle porovnala, porovnala nabídnutou cenu a informace o tom, jaké jsou tam reálné škody v terénu. Myslím si, že to je další důležitá věc. Já nevím, jestli takovou informaci vláda bude mít k dispozici a jestli se na něčem takovém pracuje. Když se například privatizují státní firmy, tak si v zásadě vláda nechá udělat odhad, nechá si udělat nějaký znalecký posudek, odhad tržní ceny, a ten potom konfrontuje s nabídkami, které se objeví v rámci výběrového řízení v rámci privatizačního procesu. To prostě proto, aby nebyla závislá jenom na nabídnuté ceně, ale aby také měla nějakou možnost porovnání. Takto je vlastně založen privatizační proces. A teď je tedy otázka, zdali vláda, když bude posuzovat tento tendr, bude mít nějakou vlastní nezávislou informaci o řekněme spravedlivé ceně za odstranění těchto starých ekologických škod. Ono to není úplně jednoduché a triviální, protože těch lokalit je velké množství, objemy prací by zřejmě byly poměrně značné, asi by to bylo spojeno i s poměrně velkými náklady na straně státu, ale je otázka, zdali by se takový posudek nevyplatil v situaci, kdy se bavíme o zakázce v hodnotě cca desítek miliard korun, abych nepředjímal ten výsledek možného výběrového řízení, pokud to výběrové řízení bude dokončeno. Myslím si, že toto je také jedna z kardinálních otázek a tu odpověď bychom měli znát.
Já jsem se pokusil naznačit některé problémy, které v té oblasti existují, a také zmínit některé problémy, které na této zakázce vidím. Mrzí mě, že ta debata probíhá až takto pozdě, mrzí mě, že možná nebylo zváženo jiné řešení, které jsem navrhoval před několika lety jako opoziční poslanec - možná udělat několik balíků, které by vycházely z podobné koncepce, ale neznamenaly by v jednom čase tak velkou zátěž pro vládu z hlediska organizace takto velkého tendru. Je otázka, zdali by celá věc nemohla proběhnout v několika tranších, které by byly transparentněji sledovatelné ať už z pohledu Ministerstva financí nebo z pohledu inspekce životního prostředí. Obávám se, že když ty sanace budou probíhat takto koncentrovaně, i schopnosti státu vytvořit kapacitu na kontrolu kvality prováděných sanačních prací tímto budou negativně poznamenány. Myslím si tedy, že alternativní koncept, který jsem navrhoval před dvěma nebo třemi lety ve smyslu toho jít systémem několika tranší, by mohl být pro stát lépe zvládnutelný než tato velká superzakázka, která samozřejmě vyvolává řadu možných otazníků.
Jsem přesvědčen o tom, že návrat k tomu systému, který tady zatím funguje při odstraňování ekologických škod, znamená buď významně posílit aparát státu, který tyto věci bude organizovat, nebo zjednodušit pravidla pro organizaci výběrových řízení, což myslím není realistický cíl, anebo nějakým způsobem najít cestu, jak tato řízení koncentrovat, nabalíčkovat, tak abychom dosáhli sanací v reálném čase. Množství sanací, které zbývá, je obrovské. Nelze si představit, že by se s tím kterákoliv vláda vypořádala během jednoho dvou funkčních období, pokud bychom v tom systému nezměnili nic. Mé pochybnosti jsou o tom, zdali to řešení, které zvolila Topolánkova vláda, je skutečně řešení s nejmenším množstvím rizik pro veřejné rozpočty. Tady jsem na vážných pochybách.
Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Bohuslavu Sobotkovi. Požádám, jestli by někdo povolal příslušné místopředsedy vlády, abychom mohli dále pokračovat. Věřím, že to bude bezprostředně, ale dám zatím slovo k technické poznámce nebo k faktické poznámce panu poslanci Kalouskovi. Poté je řádně přihlášený pan poslanec Martin Bursík.
Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo. Mám jenom stručnou reakci na pana poslance Sobotku, který poměrně velmi korektně popsal situaci i rizika. Já s ním ve většině jeho argumentů souhlasím. Vyžaduje to však dvě stručné reakce.
První reakce je domněnka, že čím více tranší, tím by to mohlo být transparentnější. Já si dovolím nesouhlasit. Naopak. Čím více tranší, tím více tmy a tím méně kapacit na kontrolu. Jsem schopen to doložit. Zatímco za současné situace se mohlo loupit v pěti, šesti, osmi či deseti miliardách, aniž si toho kdokoliv kdykoliv všiml ... Mnoho z vás bylo velmi překvapeno, že někde v Plzni byla zakázka za 12,5 miliardy, kterou zaplatily veřejné rozpočty. Toho si nějak nikdo nevšiml. No tak tady běží jedna tranše a jedná o tom Sněmovna v plné vášni. Je tedy zřejmé, že ta jedna velmi nasvícená zakázka je mnohem transparentnější než více tranší.
Druhá věc je onen rok 2015. Prostě v roce 2015 bude 97 % rozhodnutí České inspekce životního prostředí po termínu. Česká inspekce životního prostředí jako právoplatný represivní orgán státu rozhodla, že do tehdy a do tehdy se ta srágora, dámy prominou, musí vyčistit. Odpovědný je za to Fond národního majetku, potažmo Ministerstvo financí, potažmo Česká republika. A když takovéto rozhodnutí České inspekce životního prostředí nevyslyší právnická nebo fyzická osoba nebo živnostník, tak dostane flastr. A když ten flastr nezaplatí, tak přijde exekutor. Tak jak chce stát vymáhat rozhodnutí svých represivních orgánů, pokud je sám nedodržuje? To je první věc. My jsme odpovědni za dodržení rozhodnutí České inspekce životního prostředí. Nemůžeme říci, že pro nás neplatí.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane poslanče, uplynul vám čas k faktické poznámce.
Poslanec Miroslav Kalousek: Pak mám ještě třetí poznámku a tu řeknu až řádně přihlášený.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Tak to je přesně ono. Já ještě chvilku vyčkám, jestli by někdo nepovolal pana místopředsedu Bartáka, který pravděpodobně je dnes odpovědný za účast předsedy, resp. místopředsedů vlády ve sněmovně. Rád bych udělil slovo panu poslanci Martinu Bursíkovi... Já bych přece jen byl rád, kdyby tady byl přítomen, abych nebyl pod tlakem, že nedodržuji jednací řád Poslanecké sněmovny... Už je tady.
Prosím, pan poslanec Martin Bursík, připraví se paní poslankyně Kateřina Konečná. ***