(16.50 hodin)
Poslanec Bohuslav Sobotka: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená vládo, myslím, že je docela škoda, že se meritorní debata na tohle téma v Poslanecké sněmovně odehrává až takto relativně pozdě. Určitě by bylo lepší, kdyby vláda, a mám na mysli teď Topolánkovu vládu, pokud dospěla k přesvědčení, že je potřeba takto zásadní koncepční změna, tak sama tuto debatu na půdě Poslanecké sněmovny vyvolala ještě předtím, než se rozhodla jít určitým směrem. Je evidentní, že jakmile toto rozhodnutí padlo, vláda podnikla určité kroky, a tak je vždycky obtížnější ten směr posléze měnit.
Pravda také je, že tato Poslanecká sněmovna v minulých letech tomuto zajímavému aspektu výdajů veřejných rozpočtů nevěnovala příliš velkou pozornost, ačkoliv jsou to peníze, které každý rok tečou do oblastí odstraňování škod na životním prostředí a jsou to peníze, které jdou ročně v řádech miliard korun. Možná to bylo proto, že to do roku 2005 spadalo do kompetence Fondu národního majetku. A já si vzpomínám, jak se tady projednávaly výroční zprávy o činnosti Fondu národního majetku, projednávaly se obdobně jako zprávy, které projednáváme dnes, když na ně vyjde čas, za minimální pozornosti, bez rozpravy, prostě se odhlasuje navržené usnesení. Takto se tady velmi často projednával jak rozpočet Fondu národního majetku, tak také zpráva o činnosti Fondu národního majetku, protože až do roku 2005 měl na starosti tyto sanace Fond národního majetku, který byl zřízen zvláštním zákonem a v jehož čele bylo prezidium jmenované vládou a byla tam také dozorčí rada jmenovaná Poslaneckou sněmovnou. Od roku 2006 přešla tato kompetence na Ministerstvo financí, protože Fond národního majetku byl zrušen. Já to pokládám za pozitivní krok, protože to vedlo k větší transparentnosti těchto výdajů. Ony nepodléhají nějakým zvláštním pravidlům uvnitř samostatného zvláštního světa Fondu národního majetku, který se v těch minulých letech postupně vytvořil, ale dneska je to už legitimní výdaj, který spravuje přímo Ministerstvo financí, i když ty prostředky jsou vynakládány ze zvláštního účtu, z prostředků, které se získávají z privatizace nebo z dividend. Myslím si, že je chyba, že se tady v minulých letech této problematice věnovalo tak málo pozornosti. Možná ta debata dnes mohla být o něco poučenější.
Třetí poznámka je, že ten problém tady skutečně existuje - sanace starých garancí poskytnutých v 90. letech. Musím říci, že to transformační řešení, které zvolila Česká republika v 90. letech, je v kontextu střední Evropy, nebo v kontextu bývalých komunistických států docela unikátní. Sousední země do takového systému nešly. Sousední země privatizovaly bývalé státní podniky způsobem, kdy odpovědnost za sanaci těchto ekologických škod byla ponechána na nabyvatelích tohoto majetku a oni prostě zohlednili v té ceně, pokud ty podniky kupovali přímo, tak přímo v té ceně, kterou platili státu, se zohledňovaly i náklady na budoucí ekologickou sanaci. Čili ten náš systém byl do značné míry unikátní, ale potom se nesmíme divit, že se obtížně hledají ideální modely, kterými bychom tyto problémy odstraňovali. To je další poznámka.
Ten systém byl unikátní také v tom, že se tyto garance poskytly velmi rychle, poskytly se v období, které bylo poměrně hektické. Bylo to období masivního odstátňování a tou prioritou v té době, a já to té vládě nevyčítám, bylo firmy odstátnit, nikoliv se podívat přesně, podrobně na to, jaké jsou tam ekologické škody, tak aby ty poskytnuté garance odpovídaly skutečné potřebě sanací. A tak často byly poskytovány garance ve výši, která dnes, 115 mld. korun při součtu, působí velmi dramaticky. Ale tou prioritou bylo odstátnit.
Tento systém má jedno pozitivum. Samozřejmě tam, kde se odstranění starých ekologických garancí nechalo na privátních majitelích, dodnes ty staré ekologické škody v zásadě odstraňovány nejsou. Systém, který jsme zvolili v České republice v 90. letech, má pozitiva pro životní prostředí, protože odstraňování těchto škod garantuje stát, garantuje státní rozpočet, není to závislé na možnostech privátních vlastníků. Koneckonců víme, kolik těch nabyvatelů z 90. letech už mezitím zbankrotovalo, a konkursní správci se většinou odstraňováním starých ekologických škod příliš nezabývají.
Takže z hlediska vlivu na životní prostředí byl možná ten systém zvolen správně. Z pohledu rizik pro veřejné rozpočty optimálně nastaven nebyl. To je poznámka k tomu, co bylo v 90. letech.
Musím říct, že ačkoliv nesouhlasím se vším, co tady říkal pan poslanec Kalousek, tak souhlasím s tím, že minulé vlády od okamžiku, kdy ty garance poprvé byly poskytnuty, byly permanentně vystavovány tlaku na zvyšování garancí. To je jednoznačná věc a s tím se setkaly všechny vlády, které tady byly od řekněme konce 90. let, kdy řekněme většina garancí byla poskytnuta, začal se proces odstraňování těchto starých ekologických škod a posléze začal tlak na zvyšování těchto garancí. I to je objektivní problém, který tady existuje, a vláda a veškeré vlády, které tady byly, byly vystaveny před velmi složitá rozhodnutí, jestli je vůbec takovéto navyšování garancí oprávněné, zdali pro to existují objektivní podklady a důvody. Opět věc, která tady reálně existuje, které se nemůžeme jen tak zbavit, a musíme přemýšlet o tom, jak to vyřešit.
Další poznámka k tomuto tématu se týká tempa odstraňování těchto škod. Tempo je dáno řekněme dvěma základními faktory. Tím prvním faktorem je kapacita státního aparátu, který organizuje příslušná výběrová řízení a pravidla pro organizaci takovýchto výběrových řízení. Ta kapacita a pravidla jsou určité úzké hrdlo. Druhým úzkým hrdlem jsou rozpočtové možnosti státu. Prostě tato země nikdy nebyla v situaci, kdy by si mohla dovolit ročně vynakládat 15, 20 mld. korun na sanaci starých ekologických škod. Proto se postupovalo i tak, aby se organizovala výběrová řízení v tempu, které koneckonců do značné míry odpovídalo rozpočtovým možnostem státu. V minulých letech to bylo vždycky tak, že ročně se utrácelo 5, 6, 7, někdy 9 miliard korun na sanaci takzvaných starých ekologických škod. Není to tak, že by v některém roce došlo k tomu, že by se ty sanace zastavily. Sanace běžely permanentně. Pouze v době, kdy se rušil Fond národního majetku, bylo pozastaveno zadávání nových výběrových řízení. To bylo pozastaveno a bylo to z jediného a dosti dobrého důvodu. Rušila se instituce, která tuto věc měla na starosti. V situaci, kdy se ruší nějaká instituce, tak to nepochybně rozkývá rozhodovací procesy, rozkývá to personální zabezpečení a zvyšuje to riziko korupce a netransparentního jednání. K pozastavení nových výběrových řízení došlo právě proto, že se rušil Fond národního majetku, a zadávání bylo obnoveno v okamžiku, kdy tato kompetence přešla po zrušení Fondu národního majetku na Ministerstvo financí. Ale existuje tady úzké hrdlo. Za prvé kapacita aparátu Ministerstva financí. Druhé úzké hrdlo jsou rozpočtové možnosti státu.
Nemyslím si, že stávající stav, tak jak tady existoval a existuje vlastně stále do dnešního dne, z hlediska odstraňování starých ekologických škod je ideální. Ideální není a je potřeba hledat takové nástroje, aby se ten proces pokud možno zrychlil.
Topolánkova vláda přišla s určitým řešením. To řešení předtím neproběhlo nějakou širší diskusí. Já se můžu pozastavit nad tím, jak o tomto řešení tady debatují, nebo možná budou debatovat bývalí členové téže vlády, což je pro mě jako pro opozičního poslance také docela zajímavá informace, nicméně to nemění nic na podstatě věci, že jsme teď v situaci, kdy se vyrazilo určitou cestou, aniž by existovala jistota o tom, že ta cesta je správná.
Další poznámka se týká informace, která se objevila v rámci přípravy tohoto velkého tendru. A mě tedy mrzí, že tady v tuto chvíli není pan ministr financí Janota ani bývalý ministr financí Kalousek, ale rád bych se jich zeptal, z čeho ta informace vyplynula. V době, kdy se sháněly argumenty a dávaly dohromady argumenty právě pro toto hromadné řešení odstraňování ekologických škod, se začalo hovořit o roku 2015 jako o nepřekonatelném termínu pro sanaci, který není možné odsunout, překročit. Rok 2015 se uváděl jako něco, co je uvedeno ve smlouvách, jako termín, který je uvedený v garancích, jako termín, který vládu zavazuje. Když jsem si teď četl zprávu, kterou předložil pan ministr financí Janota, tak tam už se číslo 2015 jako argumentace neobjevuje. Zaznamenal jsem v minulých měsících vyjádření z Ministerstva životního prostředí o tom, že nikdy takový termín neexistoval a že Ministerstvem životního prostředí nikdy takový termín stanoven nebyl. Já si to myslím také. Myslím si, že ten termín byl v zásadě vymyšlen pro to, aby se našly dodatečné argumenty pro tento způsob tendru. ***