(16.00 hodin)
(pokračuje Slamečka)
Tímto projektem se řeší škody způsobené 45 lety extenzivního hospodaření za bývalého režimu před rokem 1992 v bývalých státních podnicích. Za druhé, při prodejích podniků se stát zavázal, že tyto škody odstraní. Tyto závazky jsou platné, právně vymahatelné a sankcionovatelné. Státu hrozí riziko arbitráží, že stát neodstraňuje tyto škody dostatečně rychle a tyto neodůvodněné průtahy brání nakládání s majetkem, který byl v devadesátých letech privatizován. Odkládáním řešení hrozí zvětšení rozsahu a objemu ekologických škod, což s sebou nese riziko stále vyšších a vyšších výdajů z veřejných financí.
31. prosince 2006 ukončil svou činnost Fond národního majetku a tato agenda přešla na Ministerstvo financí. V říjnu 2007 Ministerstvo financí vládě předložilo pracovní analýzu situace a varianty dalšího postupu. Vláda uložila Ministerstvu financí materiál dále dopracovat. Ministerstvo financí tedy posouzením variant a návrhem optimálního řešení pověřilo renomovanou mezinárodní poradenskou firmu A.T. Kearney.
V březnu 2008 společnost A.T. Kearney předložila analýzu možných variant a návrh optimálního řešení. To bylo v materiálu Ekonomická a právní analýza možných variant řešení odstraňování ekologických zátěží vzniklých před privatizací a návrh optimálního řešení. 9. června 2008 Ministerstvo financí připravilo na základě této analýzy návrh materiálu pro vládu ve formě koncesního projektu. Tento koncesní projekt byl vládou jednomyslně schválen s tím, že je nutné zapracovat připomínky Ministerstva životního prostředí týkající se významnější role resortu MŽP při kontrole odstraňování ekologických zátěží, a dále o dopracování analýzy rizik tak, aby byly zapracovány u všech lokalit. 24. listopadu 2008 vláda jednomyslně schválila řešení formou jedné komplexní zakázky včetně konečného znění koncesního projektu a vzoru smlouvy uzavírané s vítězem výběrového řízení. 15. prosince 2008 Ministerstvo financí vyhlásilo výběrové řízení, kvalifikační dokumentace včetně smlouvy byla veřejná. Tuto dokumentaci včetně smlouvy si vyzvedlo cca 80 právnických a fyzických osob.
Posudek Ústavu státu a práva nebyl podkladem pro rozhodnutí vlády o způsobu zadání zakázky. Toto bylo uskutečněno na základě posudku od společnosti A.T. Kearney. Podkladem pro rozhodnutí byla tedy zejména ta studie, kterou jsem tady citoval. Posudek Ústavu státu a práva, který je součástí Akademie věd České republiky, předložený vládě, se vyjadřoval pouze k charakteru a vyváženosti smlouvy.
Ekozakázka je takzvanou kvazikoncesí a ne koncesí. Pojem kvazikoncese je označení pro určitou veřejnou zakázku podle zákona o veřejných zakázkách. Je to nadlimitní zakázka na dobu pěti let a přenos významných ekonomických rizik na dodavatele, při jejichž použití zákon klade na zadavatele ještě přísnější nároky z hlediska transparentnosti, a proto musí zadavatel splnit navíc některé povinnosti podle koncesního zákona. Ekozakázka spadá do přezkumové působnosti Evropské komise podle obecných zásad komunitárního práva. Ekozakázka je zadávána formou užšího zadávacího řízení, která je jednou ze dvou základních typů zadávacího řízení, z hlediska transparentnosti a otevřenosti je plně srovnatelná s takzvaným otevřeným zadávacím řízením a jako taková je uznávána příslušnými evropskými směrnicemi.
Jenom poznámka: Obdobný systém uplatňujeme a budeme uplatňovat i u projektů PPP při budování dopravní infrastruktury.
V současné době se zpracovávají žádosti o navýšení garancí v objemu cca 10 miliard korun. To hovoříme o ekologických zátěžích, které se řeší podle současné úpravy a současných postupů. V případě nerealizace této zakázky bude nutno vypsat minimálně 1100 výběrových řízení. Datum podání nabídek bylo nově stanoveno na 14. 6. příštího roku, to je tři roky od zpracování analýzy Ministerstva financí. Je třeba tak urychleně řešit situaci v oblasti odstraňování ekologických zátěží.
Ještě bych vás chtěl tedy znovu upozornit na materiál, který jste dostali na stůl od pana ministra Janoty, protože ten řeší vlastně otázku možnosti, že bychom vlastně od té zakázky realizace odstoupili. V podstatě konstatuje, že to podle současného právního řádu o veřejných zakázkách není možné.
Chtěl bych poděkovat za slovo a rád zodpovím případné další otázky.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Já vám děkuji, vážený pane ministře. Zahajuji všeobecnou rozpravu, do které mám zatím dvě přihlášky: pana poslance Cyrila Svobody a pana poslance Miroslava Kalouska. Prosím tedy pana poslance Svobodu, aby se ujal slova.
Poslanec Cyril Svoboda: Paní předsedající, děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, proč se tou otázkou máme zabývat. No, jde o zakázku, která ve svém úhrnu může přesáhnout 100 miliard korun. To je obrovský balík peněz. Není možné říci, že toto nemá zajímat celou politickou scénu včetně Poslanecké sněmovny, protože to se rovná důchodové reformě nebo financování zdravotnictví nebo něčeho podobného, protože jde o peníze nás všech a daňových poplatníků. Může tady vzniknout závazek, že se zavážeme vyplatit soukromé firmě nebo konsorciu soukromých firem přes 100 miliard korun. Proto je správný důvod, aby vláda podala zprávu, abychom o tom tady diskutovali, abychom věděli, o jaké řešení vlastně jde.
Začnu několika poznámkami. Stát nemá právní závazek, obecně, nemá právní závazek odstranit ekologické zátěže. K tomu přistoupil po privatizaci tím, že se jednostranně tehdejší vláda rozhodla, že takto bude prostřednictvím Fondu národního majetku konat, že takto se bude konat, a dělá se to na základě dvou úkonů. Musí být vždycky napsána individuální smlouva o odstranění té ekologické zátěže a rozhodnutí České inspekce životního prostředí. To je proto, aby veřejná moc věděla, co se odstraňuje, jakým způsobem, a vysoutěží se nejnižší možná cena. Totiž to je proces, který umožňuje, aby vždycky se transparentně vědělo, na kterou zakázku se kolik dává. Zároveň vláda v jednom ze svých usnesení v roce 1995 řekla, že to má být horní hranice 40 miliard, asi. I když tehdy se předpokládalo, že se uplatní požadavky až na 150 miliard korun, protože také řekla, že se má odstraňovat v minimální míře a musí tam být nějaký veřejný zájem. To znamená nikdy se stát nezavázal, že odstraní všechny ekologické škody a že je odstraní všem a v plné výši. Takový závazek neexistuje. To znamená dokud není přesně jasno, za kolik a co, není možné se zavázat v jakémkoliv velkém tendru, že se zavážeme vyplatit nějakému konsorciu firem až třeba 115 miliard korun, byť se tady můžeme dušovat, že to v konečném důsledku může být méně. V České republice je to ale většinou tak, že když se slíbí, že to bude až 115, tak se vždycky došplháme k těm 114 miliardám.
Takže tím chci říci, že zpochybňuji tu tezi i v tom materiálu, že tady existuje důvod, že by nás někdo mohl žalovat za to, že neodstraňujeme ekologické zátěže, protože ten právní důvod vznikne až tou vlastní smlouvou, respektive rozhodnutím České inspekce životního prostředí. Česká republika v tomto byla velkorysá, na rozdíl třeba od Slovenska, Polska nebo Bulharska, kde se snižovala pouze cena v privatizaci, a zavázala se, že tedy takto se konat bude. Já to nezpochybňuji, určitě ten závazek platí a má nadále pokračovat závazek veřejné moci a státu, aby se odstraňovaly ekologické zátěže. Ale nikdo nezdůvodnil, proč dosavadní systém selhal nebo v čem je vadný. Proč ho revidujeme a říkáme, že chceme úplně jiný systém, když stávající systém se neukázal jako systém, který trpí nějakými podstatnými vadami. Takže z tohoto důvodu si myslím, že se má i politická reprezentace, myslím volená politická reprezentace, na tomto rozhodnout, protože jde o obrovský závazek.***