(18.00 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Považoval bych však navrhovaný deficit za hrůzostrašný, pokud by měl znamenat nástup trendu podle predikce Evropské komise. Aby jím nebyl, je třeba zaměřit se na tři hlavní oblasti:
Prorůstová opatření ve smyslu podpory domácí poptávky a spotřeby, a to jak obyvatelstva, tak investiční části státního rozpočtu.
Úsporná opatření ve smyslu utažení opasku rozmařilého státu, nikoli lidem. Mrhání veřejnými penězi a systematické dlouhodobé předražování státních zakázek není chimérou. Lidé ho oprávněně kritizují, vidí a podle mého je musí již dovádět k zuřivosti. Zde musíme přestat pouze mluvit, ale musíme konat. Musíme zprůhlednit výběrová řízení, ukončit kartely kamarádíčků, trestat a zamezit likvidaci státního majetku ve státních společnostech. Nejen že je třeba zcela zaškrtit finanční toky končící na švýcarských kontech či u výrobců jachet a nemovitostí v Toskánsku, ale je třeba konečně těmto praktikám učinit přítrž a potrestat je. Padni komu padni. Veřejnost to od nás očekává.
Konečně je to narovnání daňové soustavy a její skutečně spravedlivé a potřebné rozložení.
O domácí poptávce jsem toho řekl dosti již při projednávání protideficitního balíčku. Prostě je třeba zajistit, aby na krizi nedopláceli ti nejchudší a nejpotřebnější. Je třeba stimulovat poptávku s cílem nikoliv jen spotřeby, ale na spotřebu navázané zejména domácí výroby a tvorby pracovních míst. Je nutné přijmout tezi, že v krizi je stát řešení. Že v krizi jsou prostě deficity nutným zlem. Nutným proto, aby nás krize zcela nepohltila. Neumrtvila. Úsporná opatření ve smyslu kontroly a zprůhlednění státních zakázek musí přestat být pouhými proklamacemi. Je třeba v maximální možné míře hodnotit nabídky uchazečů pouze podle výše ceny. Je třeba skutečně otevřít státní zakázky menším privátním firmám. Je třeba rozbít existující kartely a dohody z nich plynoucí. Je třeba také novelizovat legislativu tak, aby uchazeči soutěží mohli nahlížet do nabídek konkurence ve chvíli, kdy jsou tyto odevzdány. Zde bude platit, že kontrola trhem je nejefektivnější. Uchazeči sami upozorní na případné kulišárny v nabídkách. A pokud prohrají, budou vědět proč. Je třeba zamezit praxi, kdy státní zakázku vyhrávají firmy, které ji v několika stupních rozprodají dále a profitují z de facto svého parazitování na systému. Přidaná hodnota těchto překupníků je nulová. Existují pouze proto, že kritéria soutěží bývají vypisována tak, aby znemožnila skutečnou konkurenci. Kam se dostaly veřejné soutěže během fungování Topolánkovy vlády, je až nepochopitelné. Lidé to vidí a samozřejmě jim to vadí. Vždyť už i oni překupníci se ani nesnaží skrýt své zisky. Opravdu si z nás utahují. V této oblasti lze dosáhnout úspor v řádu desítek procent. Ani se tím nepoškodí. Jen lobbisté a překupníci přestanou považovat naši zemi za Divoký západ, Klondike, za kořist ke svému parazitování.
Nyní k narovnání daňové soustavy. Aby se situace z letošního roku a z rozpočtu roku 2010 neopakovala, aby rozpočty v letech 2011 a dalších nešly trendem nastíněným Evropskou komisí, je třeba zcela nepochybně učinit systémové změny. Ty musí spočívat zejména v odstranění Topolánkovy pseudoreformy a zreálnění naší daňové soustavy. Nelíbí se mi to, neříkám to rád, ale zvyšování daní se prostě v budoucnu nevyhneme. Otázkou je, z jaké základny daně zvyšujeme. U daně z příjmů fyzických osob jsme skutečným daňovým rájem, tedy pro ty nejbohatší. Pro lidi s nejvyššími příjmy. Jestliže u zemí, jako je Francie, Belgie, Rakousko, Finsko, sazby pro nejbohatší vrstvy obyvatelstva hravě přesahují 50 procent nebo se jim, v případě Německa, velmi blíží, 47,5 procenta, dokonce v oblíbeném Toskánsku je to 42 procent, pak u nás máme daň pro nejbohatší ve výši 15 procent. Třikrát nižší. Vlastně pokud započteme kulišárnu páně Kalouska daně z daně, tak máme sazbu 23 procent. Tedy výše než dvakrát nižší, nežli je obvyklé v Evropě, ale například i v Číně, Japonsku či Spojených státech.
Daňová progrese není zlem, je nevyhnutelností. Je uplatněna ve všech opravdu hospodářsky vyspělých zemích světa. Na její neexistenci totiž doplácí drtivá většina obyvatelstva. Kvůli daňovým výpadkům jsme v dnešní nepříjemné situaci. Tak dobře, máme nízké daně pro lidi s nejvyššími příjmy. Že bychom to kompenzovali na straně odvodů do sociálního a zdravotního pojištění? Ani náhodou. I zde patříme ke chvostu Evropy. Například ve Francii činí tyto odvody 60 procent, v Číně dokonce 72 procent. Ve srovnatelné Belgii 48 procent, v Rakousku 49,5 procenta. U nás 45 procent. Rozdíl není tak propastný, ale stále patříme k daňově nejlevnějším zemím. Můžeme si to dovolit? Můžeme si to dovolit, pokud nám prokazatelně stárne populace? Myslím, že logicky uvažující člověk, který se oprostí od populismu a zjednodušování, musí uznat, že jak v oblasti progresivního zdanění, tak v oblasti odvodů do důchodového systému máme určité rezervy.
A nejde jen o to, zvyšovat daňovou zátěž, jde o to, vytvořit vhodné prostředí pro mladé lidi a rodiny, tak aby nepokračovalo stárnutí populace. Proto tolik trváme na zachování byť i dnešních určitých výhod pro tyto rodiny. Proto naše politika pro budoucnost je určována snahou podpořit tuto skupinu obyvatel. A jsme rádi, že jiné politické strany přicházejí s podobnými návrhy, a určitě takové návrhy rádi podpoříme. Ale i proto jsme proti zavedení oné superdaně, která by sloučila daň z příjmů a odvody. Ve svém důsledku by totiž znamenala probourání čínské zdi mezi důchodovým systémem a státním rozpočtem. Jakmile tyto dveře otevřeme, umožníme zneužití důchodových peněz například na sanování daňových děr v rozpočtu. Na této myšlence je dobré pouze to, že by bylo možné sjednotit výběrové místo. To je v zásadě velmi dobrá myšlenka. Oba druhy daní však musí od sebe zůstat odděleny.
Jen na okraj zmíním, že cestu nevidíme ani ve vyvedení čtyř procent pojištění mimo systém do privátních fondů. Kdo nerozumí tomu proč, nechť se podívá na poměrně čerstvé výsledky penzijních fondů ve Spojených státech. Důchodový systém, dámy a pánové, není spekulativní kapitál. Ti občané, kteří si vytvoří finanční přebytky, nechť dobrovolně spoří v takovýchto fondech. Mohou vydělat, mohou i prodělat. Vědí to. Ale státní důchodový systém, to je něco jiného. To musí být synonymum pro jistotu.
Závěrem: Podpoříme rozpočet pro rok 2010 v prvním čtení proto, abychom umožnili řešení rozpočtu pro léta 2011 a následující. Proto, že tento rozpočet na rozdíl od rozpočtu roku 2009 je sestaven zodpovědně. Neznamená to ovšem, že rezignujeme na naši snahu o péči o mladé rodiny, na naši snahu o zajištění důstojného stáří, na náš boj s klientelismem a korupcí. Podpoříme tento rozpočet, protože jsme schopni pochopit, že dnes je jediným možným řešením. Chceme se chovat jako rozumní hospodáři. Nechceme se chovat jako tvrdohlaví populisté. Podpoříme tento rozpočet, ale trváme na tom, že rozpočty v dalších letech musí obsahovat témata, o kterých jsem mluvil. Tedy prorůstová fiskální opatření a současně ochranu a obranu potřebných, zejména mladých a jejich rodin a také seniorů. Likvidace parazitování na státních zakázkách, skutečné otevření tohoto trhu všem podnikatelům. Narovnání daňových deformací a spravedlivé, logické a udržitelné rozložení daní.
Dámy a pánové, děkuji za pozornost. (Potlesk z levé části sálu) ***