(11.10 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Takže rozumíte, tady je informace o tom, že česká vláda se vyjádřila, že má silný zájem pokračovat ve vedoucí roli při budování systému, který se má budovat v Evropě, ale systému, o kterém, přiznám se, tady v Parlamentu víme podle mě velice málo. Pokud vláda někde deklaruje to, že chce hrát vedoucí roli při přípravě něčeho, tak by o tom měl Parlament něco vědět. To jsou zásadní strategické věci. Je veliká otázka, jestli tato vláda na podobná rozhodování má mandát dostatečně silný. A pokud někde se o něčem podobném jedná, tak je podle mě nemožné, aby o tom Parlament nebyl informován.
Takže nejde tedy o to, mluvit o strategické koncepci v té nejobecnější podobě jen proto, abychom se podíleli na tvorbě této koncepce, ale protože tato debata se konkrétně týká i rozhodnutí, které máme tady ve Sněmovně dělat. Připadá mi, že tady je také prostor, který si nemůžeme dovolit sedm osm měsíců nechat ladem a čekat na to, až vzejde vláda z příštích řádných voleb.
Takže já tady na jedné straně vyzývám k tomu, aby se v těchto oblastech vláda rozhodně nespokojovala pouze s udržovací úlohou, a zároveň apeluji na to, aby o všech těchto otázkách probíhala debata v příslušných výborech a i na plénu Sněmovny, aby se tady vytvořila a vrátila praxe, která byla dřív, že jsme předtím, než vláda navštívila summit Evropské unie, byli o záměrech, o pozici vlády ve Sněmovně informováni. Podle mě to je dvojnásob důležité, protože jak jsem řekl, v této chvíli v Evropské unii se rozhoduje o zásadních věcech a Parlament v těchto věcech má povinnost fungovat naplno. A já věřím, že vláda to bude brát nejen jako nějakou povinnost, ale jako něco, co by jí mělo její rozhodování i její chování na evropském fóru usnadnit a co by mělo její mandát posílit.
Byl bych rád, kdyby mé vystoupení bylo chápáno jako určitá nabídka spolupráce, vybídnutí ke spolupráci a k tomu, že bez aktivní účasti Parlamentu a zásadních debat, které tady povedeme, si myslím, by nám opravdu hrozilo, že sedm osm měsíců by se ztratil čas, který by se potom obtížně honil a vracel zpátky. Takže děkuji, pokud budou tyto výzvy vyslyšeny. Přeji vládě, aby na těch sedm osm měsíců si dala úkoly, které pak budeme společně schopni splnit. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji. To byl místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek. Nyní je dále přihlášen do rozpravy pan poslanec Vladimír Koníček. Po něm bude hovořit pan kolega Zdeněk Jičínský a dále zde mám dalších šest přihlášek.
Poslanec Vladimír Koníček: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Vážený pane premiére, chtěl bych se vás v rámci rozpravy zeptat na situaci na jednotlivých ministerstvech, konkrétně na dohody o obsazení pozic náměstků ze stran, které se podílely na sestavení vaší vlády. Podle informací, které mám, se na ministerstvech vyskytují náměstci s minimálními kompetencemi a minimem podřízených. Dáte, vážený pane premiére, mandát svým ministrům ke změnám v této oblasti?
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Koníčkovi. Nyní tedy prosím o slovo pana poslance Zdeňka Jičínského, poté je přihlášen pan kolega Martin Bursík.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, kolegové a kolegyně, já jsem tady už v předchozích vyjádřeních pozici vlády Jana Fischera vyjádřil podporu. Vyjádřil jsem také naději a myslím, že ta naděje není zcela neodůvodněná, že tato vláda má jistou možnost rehabilitovat politiku, byť, jak pan premiér prohlásil, chce dělat politiku apolitickou. Já si tady nechci zahrávat se slovy sémantické rozpravy, ale osobně si myslím, že apolitická politika možná není. Ale vím, co pan premiér měl na mysli, a dávám tomu podporu, že se bude snažit dělat politiku s maximální mírou věcnosti. Vždyť i tady víme, že věcnost není nestranická, věcnost se dá vykládat různým způsobem. Ale přesto věcnost v kontextu toho, jak působila politika vlády v období po volbách 2006, je něčím, co je pozitivní hodnotou. Protože předtím až příliš úzké stranické zájmy dominovaly nad tím, co je obecnějším zájmem České republiky a co by mělo být, řekl bych, společným zájmem většiny na straně vládní koalice a většiny opozice. V tomto směru pozici premiéra Fischera a jeho vlády, kterou nám tady prezentoval i těmi svými prioritami, považuji za pozitivní, byť samozřejmě ne všechno je nesporné a o těch nebo oněch věcech se bude ještě diskutovat v rámci konkrétních otázek, kde bude vláda tyto své představy ve Sněmovně obhajovat.
Takže já celkově říkám, že tuto pozici považuji za pozitivní, a myslím, že i velká část občanů má pro to pochopení, proto tato vláda má podstatně vyšší důvěru, než měly vlády předchozí, tedy vlády politické s onou požadovanou důvěrou Poslanecké sněmovny. To, že tato vláda o důvěru nežádá, nepovažuji za žádný defekt. Já myslím, že důvěru má, a také jsme to, myslím, vyjádřili stanovisky reprezentativních osobností jednotlivých politických stran.
Samozřejmě vláda se dostala do obtížné situace zejména ve vztahu k ratifikaci Lisabonské smlouvy a zdědila tady něco, co sama vyřešit nemůže, protože v tomto kontextu je to nad její možnosti. Ale je třeba, a já už jsem o tom mluvil minule, abychom si tu situaci uvědomili, že se tady v průběhu posledních let vytvořila situace, která má málo co společného s Ústavou České republiky. Prezident se chová způsobem, který přesahuje jeho ústavní kompetence, neváhám tvrdit, a mám pro to dost důkazů, abych řekl, že v řadě věcí přímo porušuje Ústavu. Nechci tady samozřejmě vést nějakou diskusi o ústavněprávních otázkách, ale sám jsem překvapen, jak i značná část médií přijala myšlenku, že ústavní formulace, že prezident ratifikuje mezinárodní smlouvu, se dá vykládat tak, že on ratifikovat může, ale nemusí. Ale to tak po mém soudu není. Prezident je součástí procesu sjednávání a uzavírání mezinárodních smluv a rozhodující je to, jestliže mezinárodní smlouva byla sjednána a byla-li sjednána na základě zmocnění, které prezident vládě dal, pak rozhodující slovo tady patří Parlamentu. A jestliže Parlament dal souhlas s ratifikací, pak prezidentovi nezbývá, než tuto ústavní povinnost plnit. To není jeho právo, to je jeho ústavní povinnost.
Jen kolegům připomínám: Podívejte se do Ústavy, kde máte řečeno, že prezident "může". Je to tam, kde opravdu má na úvahu. Prezident může rozpustit Poslaneckou sněmovnu, jsou-li splněny podmínky, které Ústava výslovně stanoví. V ostatních případech se užívá oznamovacího způsobu slovesa. Jestliže předseda vlády navrhne prezidentu republiky - tam se užívá slovesa "navrhne" - aby odvolal některého člena vlády, pak Ústava říká: prezident odvolá - neříká, že prezident může odvolat. Protože je zřejmé z kontextu, že odvolat musí. Hovořím o tom proto, že se opravdu vytvořil stav, který po mém soudu není v souladu s tím, jaká jsou ústavní pravidla, ústavní principy parlamentní republiky, a já osobně se cítím jako občan i jako poslanec této země uražen tím, že prezident si dovoluje nerespektovat vůli Parlamentu. My přece nejsme nějaká banánová latinskoamerická republika, kde pro prezidenta vůle Parlamentu má malou hodnotu. Jsme normální, v rámci jistého kontextu, středoevropská republika. Jsme součástí Evropské unie a přihlásili jsme se - a je to vyjádřeno v naší Ústavě, byť ne dobrým způsobem, protože osobně si myslím, že způsob rozdělování pravomocí na kontrasignované a nekontrasignované se neosvědčil, k ničemu dobrému není, ale ve věci zahraniční politiky nic nekontrasignovaného není. Čili prezident žádné zvláštní samostatné pravomoci nemá.***