(11.00 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Chápu to, že to je první věc a první úkol, se kterým se musí vláda vyrovnat. Já bych chtěl ale upozornit na to, že doufám, že se tohle zdaří, že ratifikace v České republice proběhne, ale pak se před námi otevře to, co dnes zůstává stranou pozornosti a co je podle mne velmi důležité pro další naše účinkování v Evropě. Totiž ratifikace Lisabonské smlouvy a její implementace v příštím roce bude poměrně přelomová událost pro členské státy Evropské unie. Je to vlastně nová situace, ve které bude hodně záležet na tom, jak se jednotlivé členské státy v té situaci zorientují a jak těch nových možností, které smlouva nabízí, využijí. Pak jsou vlastně dvě možné cesty. Pokud někdo v tomhle zaspí, tak to může jeho pozici v Evropě oslabit. A naopak ti, kteří se na to připravují a kteří budou přichystaní, tak mohou nové situace pro sebe využít.
Mně připadá, že je dnes úkolem, když opět předpokládám, že ratifikace se zvládne, abychom tady, v České republice, nově detailně rozpracovali nová ustanovení Lisabonské smlouvy a přesně věděli, jakou pozici v nich Česká republika bude zaujímat a jak bude aktivně sledovat v nových podmínkách své vlastní zájmy a zároveň zájmy Evropy. Lisabonská smlouva například přináší nové funkce a ty stávající do určité míry bude modifikovat. Jenom připomenu, že se jedná například o předsedu Evropské rady, vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, předsedu Evropské komise a budou se nově utvářet vztahy mezi těmito novými funkcemi. Nejde jenom o to, aby Česká republika měla představu, kterého kandidáta bude podporovat, ale také o to, jak si představuje jejich působení.
Já bych tady chtěl připomenout, že v současné době v Evropské unii koluje celá řada materiálů, textů jednotlivých aktivních členských zemí, které se vlastně snaží prosadit své vize, které většinou souvisí se snahou těch zemí prosadit také své pozice. Země Beneluxu vypracovaly například materiál, ve kterém upozorňují na to, jak by měly vypadat kompetence předsedy Evropské rady. Stejně tak je v souvislosti s tím důležitá ta práce, která souvisí s přípravou Evropské služby vnější akce. To je věc, která se zrovna v této chvíli diskutuje, pokud se nepletu, na zasedání ve Štrasburku. Čeká se na schválení i s pozměňovacími návrhy, které bychom měli mít co nejdříve k dispozici. Existuje materiál Polska, ve kterém se líčí, jak by měla Evropská služba vnější akce konkrétně pracovat, na jakých základech by měla fungovat. Myslím si, že i Česká republika by měla vytvářet svou představu o tom, jak by měla podobná Evropská služba vnější akce do budoucnosti fungovat, a zároveň mít představu, jak se chceme v této nové instituci prosazovat. Tady je přece velmi důležité, protože neexistují a uvažuje se o tom, že nebudou existovat, národnostní kvóty pro práci v této vnější službě. Způsob, jak se v ní prosazovat, bude záležet do značné míry na aktivitě jednotlivých členských států. Myslím si, že vytváření vnější služby souvisí například s tím, když dnes se mluví o zavírání některých ambasád České republiky a konzulátů, jakým způsobem my tyto kroky koordinujeme s tím, jak EU plánuje posilovat svoje delegace ve třetích zemích na světě.
To znamená my tady i v Parlamentu potřebujeme si o těchto věcech ujasnit českou pozici a je důležité, abychom podobně potom se k některým návrhům, které v současné době v Evropě kolují, byli schopni se vyjádřit a definovat si své zájmy. Obávám se, že pokud v těchto věcech dnes bychom se spokojili s pouze udržovací pozicí a zapomněli na aktivitu, tak nám může ujet vlak, který se bude později obtížně dohánět. Mně připadá, že v tomhle období je nutné, a platí to pro Fischerovu vládu dvojnásob, že Parlament musí být místem, kde se o těchto věcech budeme bavit.
Připomínám, že se připravuje mandát Evropské unie pro summit OSN o klimatických změnách v Kodani 7. a 8. prosince. Právě ta oblast, ochrana životního prostředí je ta, která podle Lisabonské smlouvy spolu s jinými přejde na hlasování kvalifikovanou většinou místo dřívější jednomyslnosti. Týká se to dál ochrany životního prostředí, migrace, soudní spolupráce. To znamená příprava pozic, třeba české pozice v těchto oblastech, bude ještě důležitější, než byla v minulosti, protože bude záležet na tom, co se prosadí v jednáních v Evropě. A já si nedovedu představit, že bychom tady ve Sněmovně se neseznámili například s onou pozicí České republiky pro Kodaň. Že by tady neprošla ta pozice debatou. Já vím, a dobře vím, že právě v posledních dnech nebo skoro hodinách jednání kolem téhle pozice v Evropské unii uvízla na mrtvém bodě a hrozí neúspěch, který si ovšem EU sotva může dovolit.
Takže na těchto jednáních, která právě probíhají, je dost důležité, jakou pozici a jakou roli sehrává Česká republika. Připadá mi, že v tom Parlament v poslední době také díky těm mimořádným událostem poněkud zaostal. My tady nesledujeme dostatečně bedlivě to, co se dnes v Evropě děje a co v tom dělá Česká republika. Připadá mi, že v těch sedmi osmi měsících nelze na tyto věci rezignovat a ta praxe by se měla změnit. I tady podle mne má vláda úkoly, které podle mne sama by těžko zvládla. A nelze rezignovat na to, že bychom jeli jenom na půl plynu. Nejde tedy jenom o to, informovat Poslaneckou sněmovnu o představách vlády, se kterými se jezdí na summity, ale jde o to, do značné míry i v Parlamentu se na vytváření těchto pozic podílet. Protože vláda, i když tu bude řekněme jenom sedm osm měsíců, tak by se měla maximálně snažit o budování kontinuity zahraniční politiky, bez které se do budoucna neobejdeme.
Připomenu ještě jednu oblast, to je také věc, která je aktuální. V těchto dnech se zveřejní materiál Evropské komise zásadního charakteru, který se bude týkat udělování azylu a povolení k pobytu. To je velmi citlivá záležitost a již některé členské země, jak o tom vím, se staví proti. Tady neprobíhá v České republice diskuse. Není tady podle mne dostatečná informace jednak o celém procesu i o tom, jakou pozici v tom budeme zaujímat.
Připomínám, že podle Lisabonské smlouvy dojde k posílení společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky. Konkrétně v obranné oblasti se bude zavádět permanentní strukturovaná spolupráce. My si musíme odpovědět na otázku, jakým způsobem se Česká republika do této spolupráce zapojí. Jaké na to máme kapacity, jak to bude zapadat do národní bezpečnostní strategie.
Stejně tak nejde jenom o Lisabonskou smlouvu. Já připomenu, když jsem dotkl bezpečnosti, jinou oblast. V současné době probíhá příprava na nové strategické koncepci NATO. Myslím si, že pokud jsme a cítíme se být plnohodnotnými členy NATO, tak se přece nemůžeme v této zemi vyhnout debatě o přípravě této pozice. To by mělo vrcholit v Lisabonu na konci roku 2010, ale připadá mi, že není čas čekat. Tuhle debatu je třeba zahájit už nyní. Tím spíš, že dneska tady ve Sněmovně se ani moc nemluví o tom, že existují různé postupy, různé přístupy k tomu, jak by se mělo do budoucna NATO vyvíjet. Já se tady nechci do toho tématu pouštět, ale je evidentní, že jsou různé koncepty. Existuje komise starších zřízená pod novým šéfem, generálním tajemníkem NATO panem Rasmussenem, vedená Madeleine Albrightovou, která vlastně má na tyto základní strategické otázky přinést návrh určité odpovědi. Informace o tom, jak tato práce probíhá a jak se k tomu bude stavět Česká republika, to je něco, co mi tady v českém prostředí také chybí.
Ono to souvisí samozřejmě potom i s těmi konkrétními rozhodnutími, která tady ve Sněmovně děláme, a my bychom, jak už jsem tady mnohokrát říkal, neměli být stavěni před ta rozhodování jako před hotovou věc, která se na nás snáší odněkud shora. Já jsem si třeba teď přečetl v souvislosti s blížící se návštěvou viceprezidenta Spojených států Joe Bidena vyjádření Anthony Blinkena, tedy poradce pro národní bezpečnost pana místopředsedy Bidena, který se vyjádřil před dvěma dny v amerických médiích, že česká vláda vyjádřila silný zájem o pokračování své vedoucí role při vytváření nového systému protiraketové obrany v Evropě, což vítáme. ***