(17.50 hodin)
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, dosavadní průběh diskuse ukázal něco, co je příznačné pro diskusi v parlamentu ve vztahu k rozpočtu - že se tu liší pozice levicových a pravicových stran. To tu proběhlo v klasické podobě, ale nemůže to mít klasické vyústění, které bylo v minulosti. Jde o to, abychom si uvědomili zvláštnost současné situace, ke které jsme byli donuceni oním zvláštním nálezem Ústavního soudu, který nás donutil k tomu, že tato zvláštní kohabitace v této Sněmovně musí pokračovat až do konce normálního volebního období se vším nepříznivým, co to s sebou nese. Někteří v rozhodnutí Ústavního soudu shledávali nějakou moudrost. Já jsem v tom shledával zcela něco jiného, což jsem tady dost otevřeně projevil. To rozhodnutí nás dovedlo k tomu, že v této Sněmovně nemohou fungovat normální pravidla politické parlamentní demokracie, jak je stanoví lid na základě volebních výsledků. Právě proto, že jsme si byli vědomi toho, že tato pravidla už neplatí, protože poměry uvnitř lidu se změnily, což bývá, proto jsme chtěli předčasné volby. Tím, že se předčasné volby konat nemohou, bude pokračovat ona zvláštní situace, kdy máme vládu, ale nemáme jasnou opozici. Kdo je vládní koalice, kdo je opozice - tyto normální vztahy pro parlamentní demokracii tu nefungují.
Když to říkám takto, mohl by se z toho jevit můj záporný vztah k této vládě. Není tomu tak. Při hlasování o důvěře této vlády jsem byl pro to, aby důvěru dostala, a také jsem řekl, že má jistou šanci, aby dokonce určitým způsobem rehabilitovala politiku v očích voličů. Jsem rád, že na velké důvěře k této vládě se tato má předpověď pozitivně potvrzuje. Jsme si samozřejmě vědomi toho, a pan předseda vlády o tom mluvil, že to v tomto ohledu je vláda zvláštní a prodlužování této vlády, při vší úctě k ní, není dobré z hlediska fungování této demokracie. Jiná možnost ale není, jestliže jsme uznali onen nález Ústavního soudu jako relevantní.
Jde mi teď o to, abychom si uvědomili, že jsme v situaci, že nikdo odpovědný v této Sněmovně si nemůže přát, aby tato vláda z nějakých důvodů řekla, že už vládnout nechce, protože necítí potřebu. To by bylo nepochybně velmi neodpovědné vůči české společnosti, která za některé hrátky politiků nemůže. Zároveň jsme vázáni v tom, že v nějaké podobě musíme přijmout rozpočet, protože nepřijetí rozpočtu a zavedení rozpočtového provizoria by ničím pozitivním nebylo. To ale neznamená, že tu vůbec nemůžeme drobným způsobem do návrhu zasáhnout. Když kolega Laudát a někteří kolegové z ODS reagují jen na sociální demokracii, jako by pouze na její straně byla vina, že to nechceme bez dalšího přijmout, měli by uznat alespoň minimální rovnoprávnost. Jestliže chtějí akceptovat své stanovisko, měli by uznat, že i my máme právo žádat od nich, aby akceptovali něco z našich stanovisek.
Nechci zacházet do jednotlivostí, o těch se tady mluvilo dlouho. Jen chci, abyste si uvědomili zvláštní situaci, ve které se nacházíme, protože to vyžaduje, abychom si uvědomili, jak zde funguje Ústava, jestli si myslíme, že Ústavní soud je opravdu rada moudrých, která je nad vším, pro kterou vůle lidu není rozhodujícím momentem. Jestliže si myslíme, že prezident republiky také není vázán svým slibem jednat v zájmu všech občanů, byť je představitelem všech občanů, že si může dělat a říkat cokoli a že nebude ratifikovat smlouvu, kterou schválily obě komory Parlamentu. To jsou velmi vážné otázky, které se týkají toho, jak funguje náš ústavněpolitický systém. Teď musíme prokázat elementární míru odpovědnosti a dohodnout se na přijatelné podobě rozpočtu, ale tyto otázky, které se týkají základu fungování naší politické demokracie, jsou před námi a dvacet let je příležitostí, abychom tyto věci velmi důkladně zvážili.
K průběhu diskuse musím říci, že je mi líto, že někteří kolegové - jako za mnou stojící kolega Kalousek, i on vybočil z normálního průběhu diskuse a uchýlil se k argumentaci, kterou nemohu označit jinak než podpásovou. Je mi to líto, ale stává se to. To jen abychom nízkou laťku nesnižovali ještě dále.
Měli bychom také využít času a příležitosti, že tu máme vládu, která má poměrně vysokou důvěru, že bychom se v jejím stínu mohli postarat o to, aby důvěryhodnost občanů se vztáhla i k těm politikům, kteří až dosud příliš důvěryhodnosti nemají. Říkám to sebekriticky, protože je mi líto, že politika a politikové parlamentních stran v očích veřejnosti příliš důvěryhodností netrpí.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Požádal bych paní poslankyni Věru Jakubkovou a pak posledního písemně přihlášeného, Pavla Němce. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Věra Jakubková: Vážený pane předsedající, pane premiére, dámy a pánové, dnes jsme opět svědky velké bitvy. Straničtí rekové se před veřejností do poslední minuty hrdinně pasují o způsob, jak ušetřit a snížit rozpočtový schodek prostřednictvím tzv. Janotova balíčku. Úspornými však lze navrhovaná opatření z dílny ministra financí nazvat jen částečně, neboť zcela nepochopitelně a bez pozornosti vlády i politických stran zůstávají ležet miliony a miliardy ve Státním fondu dopravní infrastruktury, jehož rozpočet pro rok 2010 dosáhne téměř sta miliard. Jde o nejvyšší rozpočet v historii fondu srovnatelný s nejsilnějšími resorty. Nutno však podotknout, že významnou část prostředků z oněch sta miliard bude muset Česká republika získat na dluh, půjčkami od Evropské investiční banky a vydáním dluhopisů.
Problémem, na který poukazuji, není výše rozpočtu SFDI, ale plán, podle něhož mají být peníze z fondu utraceny, tedy neexistence takového plánu, neboť jednotlivé dopravní stavby jsou k podpoře vybírány bez analýzy dopravního, společenského a ekonomického přínosu, bez ohledu na vliv na životní prostředí. Často není zřejmé, z jakého důvodu jsou jednotlivé stavby zařazovány mezi prioritní a následně financovány, ač je jejich potřebnost neodůvodněná nebo zvolená varianta je dražší či problematičtější než jiná. Zbytečně utrácíme. Navíc Ministerstvo dopravy přišlo v návrhu rozpočtu pro rok 2010 s nápadem některé už rozestavěné stavby za miliardy zakonzervovat a v jejich stavbě nepokračovat a jiné, zcela nové rozestavět bez ohledu na skutečnost, že prostředků se nedostává a ani v budoucnu nebude dostávat na stavby, jejichž realizace se vleče už dlouhá léta. Pomocí této salámové metody bude fond přesvědčovat vládu a Sněmovnu příští rok o nutnosti znovu navyšovat rozpočet fondu na úkor jiných resortů.
Proč dovolíme Ministerstvu dopravy i dnes, v těžké ekonomické situaci, stavět bezkoncepčně, předraženě a dále zvyšovat zadlužení České republiky? Ministr dopravy, který si zřejmě do vládního křesla z ředitelské židle SFDI jen odskočil, bude znovu a znovu zpívat obehranou písničku o správnosti sestaveného rozpočtu fondu, i když mu to už téměř nikdo nevěří. Proč bychom mu měli věřit my?
Dlouhodobě upozorňuji Poslaneckou sněmovnu na vady ve financování české dopravní infrastruktury a žádám změny v přípravě rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury. K námitkám mým, k nálezům NKÚ, zprávám ombudsmana, analýzám nevládních organizací a odborníků se ve své závěrečné zprávě přidala i Národní ekonomická rada vlády a v posledních dnech masivně i novináři, kteří si dali práci a řadu informací sami získali, ověřili a zveřejnili.***