(12.50 hodin)
(pokračuje Paroubek)

Podle nositele Nobelovy ceny za ekonomiku Paula Krugmana slouží rozpočtové schodky v době krize ku prospěchu věci, mají stabilizační efekt, brání růstu nezaměstnanosti a volnému pádu ekonomiky. Vláda podle něj sehrává klíčovou stabilizační roli. Krugman parafrázoval Reaganův výrok: někdy je problémem soukromý sektor a řešením vláda. Svět řeší příčinu krize, pan Kalousek a ODS důsledek krize. V tom je zásadní rozdíl. Co se ukazuje jako jasné, je to, že si nemůžeme dovolit pokles, ale ani stagnaci daňových sazeb. Na druhé straně je nutné utáhnout státu opasek. Státu, ne občanům.

Tato Sněmovna již měla výdaje státního rozpočtu snížit, zejména snížením příjmů ústavních činitelů. Myslím, že k tomu dojdeme teď. Dále je třeba tlačit na snížení provozních a vlastních investičních výdajů jednotlivých ministerstev, státních organizací, úřadů, ale i místních samospráv. Nehovořím o snížení mezd ve státním sektoru, hovořím o provozních výdajích, tzv. reprezentaci, výdajích na marketing, o investičním rozhazování ministerstev pro vlastní potřebu. Takto by se dalo rovněž ušetřit.

Zásadně nedává smysl opakovat chyby z devadesátých let, kdy se privatizační náklady skryly do nejrůznějších agentur a fondů, aby posléze nutně vyskočily jako kostlivec ze skříně a zatížily státní rozpočet.

Stejnou alibistickou chybou by bylo omezení plateb státu do veřejného zdravotního pojištění, které by vytvořilo díru ve financování zdravotnictví, past, která by nahrávala zprofanovanému systému zdravotnických poplatků. Omezení plateb státu do systému veřejného zdravotního pojištění tak není protikrizovým opatřením, ale je propoplatkovou pastí. Řekněte tedy rovnou, že stát do systému přispívat nebude, že tak mají činit za něj občané! Nenavýšíme-li platby zdravotního pojištění za důchodce, studenty, matky na mateřské, přeneseme tuto povinnost ze státu na pacienty formou poplatků.

Co je na tom protikrizového, když vyšší výdaje občanů za zdravotnictví omezí spotřebu jinde? Ve Spojených státech nebyly dopady krize do zaměstnanosti a osobní chudoby tak velké jako v třicátých letech právě proto, že stát neomezil poptávku lidí na něm závislých. Týká se to státních zaměstnanců, podpor v nezaměstnanosti, sociálních dávek. Úsporami zde postihneme lidi krizí již zasažené a učiníme jejich život ještě horším. Nelze na nezaměstnané pohlížet pouze jako na lidi neochotné pracovat, na příjemce sociálních dávek jako na lidi na společnosti parazitující. Tito lidé jsou ve většině případů ve své situaci nikoliv svou vinou. Namísto plošného škrtání se musíme naučit rozlišovat. Rozlišovat mezi těmi, kteří pracovat chtějí, ale nemohou, mezi těmi, kterým sociální dávky pomáhají v nezaviněné těžké životní situaci, a těmi, kteří skutečně parazitují či pracovat nechtějí.

Snížení porodného, snížení přídavků na děti, snížení mateřské o deset procent - zde by bylo šetření na naprosto nesprávném místě. Populace stárne, děti jsou budoucností této země. Mladé rodiny s dětmi doplatily na krizi snad nejvíce ze všech. Pokud snížení přídavků na děti zdůvodňujeme jejich zneužíváním relativně malou skupinou obyvatelstva, pak se jedná o nerozum. Kvůli zneužívání systému úzkou skupinkou lidí chcete trestat drtivou většinu rodin, které svou životní dráhu začínají, rodinu budují a pomoc i ve formě přídavků na děti potřebují? Vždyť oni sami investují do budoucnosti. Neutrácejí sami za sebe. Je jen správné, že se stát snaží alespoň trochu pomoci.

Pokud starost o občany nazýváte populismem, nevadí mi to. Pokud snahu zabránit dopadům krize na občany, kteří ji nezavinili, nazýváte rozhazováním, nepochopili jste, proč zde jsme, koho zde reprezentujeme. Pokud solidaritu vidíte jako zásah do svobody, nevíte, o čem svoboda je. Vnímejte realitu života mimo Sněmovnu. Dnes zde neřešíme jednorázový problém. Řešíme zde problém systému.

Vrátím se na začátek svého vystoupení. Proč zde stát je? Proč zde je státní rozpočet? Aby umožnil lidem kvalitně, důstojně žít. To je náš úkol. Dokázat, že se o své občany dokážeme postarat, že pro ně stát je jistotou, ne příživníkem.

Není možné pokračovat v daňovém populismu, který rozvrací veřejné finance, tak jak to dělala Topolánkova vláda. Rovná daň vytváří z České republiky daňový ráj pro nejbohatší. Horní sazba daně z příjmů fyzických osob je na polovině evropské úrovně. Obvyklá sazba je přes 40 procent. U NERVem opěvovaného Finska je to 54 procent. V oblíbeném Toskánsku 42 procent, v Německu 48 procent. Česko podle ODS se mělo honosit 15 procenty. Po kejklu a placení daně z daně vykazuje 23 procent. Pokud bychom tuto sazbu pro nejbohatší zvýšili, hrozí prý exodus mozků. Zřejmě do zemí, kde je daň z příjmů podstatně vyšší.

Daň z příjmů právnických osob v námi uvažované výši 21 procent, tedy v úrovni roku 2008, rozhodně není rizikem vyšších daňových úniků. Budou stejné, pokud je nebudeme důsledně kontrolovat, hlídat, znemožňovat a také trestat, včetně lichtenštejnských kont.

(Výkřiky poslance z pravé strany sálu.)

Já myslím, že byste neměl ztrácet nervy, pane kolego, prostřednictvím předsedajícího.

Při stárnoucí populaci republiky, při očekávaných nákladech důchodového systému, je prostě nutné vrátit příspěvky do systému na původní, předkrizovou úroveň. Je skutečností, že naše populace stárne. Je skutečností, že důchodci rozhodně nežijí v České republice v blahobytu, a je skutečností, že o seniory se stát, potažmo produktivní populace, musí postarat. Jsou to naši rodiče, naši senioři. Starat se o své seniory je znakem vyspělé a kulturní společnosti. Je také skutečností, že pokud snížíme příjem důchodového systému, stane se systém nikoliv vyrovnaným, ale deficitním. Možná že je to něčí cíl, nevím. Nebo chceme snížit již tak nízké důchody? Řekneme dnešním důchodcům: Promiňte, potřebujeme peníze, a tak vám dáme méně, protože vás už nepotřebujeme? Důstojné stáří není výdobytek, to je povinnost.

Vážení kolegové, přistupme k dnešnímu hlasování s vědomím jeho dopadu do běžného hospodaření běžného českého občana. Přistupme k němu s jasnou strategií do budoucna. Přistupme k němu tak, že musíme vytvořit akceptovatelnou nabídku státu občanům, střednímu stavu, že musíme vytvořit stát neregulující život, ale omezující chytračení, stát pro občany, ne pro členy party vyvolených. Krize i dnešní hlasování nám k tomu dávají příležitost. Nemá smysl dělit svět na pravý a levý. Je třeba ho dělit na rozumný a hloupý. Na prospěšný celkově a prospěšný výběrově.

Ekonomický výkon vytvářejí lidé. Stavíme na aktivitě občanů, zaměstnanců soukromého sektoru, podnikatelích a živnostnících. Stát pro ně musí vytvořit komfortní prostředí, bezpečný a logický právní rámec. Dlouhodobou jistotu stability. Podniky střední a malé velikosti, živnostníci jsou dušeni nepřístupnými úvěry. Poptávka po jejich službách klesla. Stát v podpoře a pomoci soukromému sektoru naprosto selhal. Pod ideou všeléčícího trhu a až dogmatického neoliberalismu předchozí vláda zapomněla na běžné občany, onu pracovní sílu, na živnostníky a střední stav. Ve volbách voliči rozhodnou, zda chtějí stát, který nebude vybírat daně a vše nechá na samostatné péči jednotlivce sama o sebe, nebo zda považují za rozumný stát, který dokáže zajistit jistotu pro poctivé občany, který zajistí solidární blahobyt, který sejme z lidí starosti o základní potřeby bezpečí, jistoty a stability, stát, který na platbu občana nabídne tomuto občanovi službu, když ji bude potřebovat. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP