(12.40 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Exministr Kalousek, nebo tehdejší ministr Kalousek, tvrdošíjně odmítal zasáhnout do rozpočtu na letošní rok. Koneckonců stále máme rozpočet, jehož příjmy jsou postaveny na předpokladu růstu hrubého domácího produktu 4,8 %. Kdysi jsme samozřejmě importovali. Naštěstí, skutečně naštěstí Topolánkova vláda skončila a byla nahrazena kompetentnější vládou, protože v čase krize je kromě jiného velmi důležitá důvěra. Topolánkova vláda měla 20 % důvěry veřejnosti, Fischerova vláda má důvěru 55 % veřejnosti. Porovnání těchto čísel odpovídá podpora sociální demokracie této vládě.
Již jednou jsme stáli před problémem krize - v roce 1997. Eskalaci úrokových sazeb a strukturální problémy domácí ekonomiky řešila někdejší Klausova vláda úspornými balíčky. Příliš nepomohly. S dopady krize se vypořádaly až vlády sociální demokracie a stimulace ekonomického růstu, investic do ekonomiky. Tak byl nastartován hospodářský růst, ze kterého jsme žili po následujících mnoho let. Oponentura narůstajícím dluhem státu zapomíná, že jsme se v tomto období vypořádávali s dědictvím divokého polistopadového privatizačního kapitalismu, dluhem skrytým v konsolidační agentuře. Zde leží základ dnešního dluhu státu, nikoliv v expanzivní fiskální politice. Právě díky stimulaci ekonomiky ze strany státu jsme dosahovali velmi dobrých temp růstu hrubého domácího produktu.
Dnes řešíme stejný problém: jít cestou úsporných balíčků, nebo napravit chyby Topolánkovy vlády a stimulovat vlastní ekonomiku namísto jejího zadušení. Na vlně ekonomické euforie a daňového populismu Topolánkova vláda realizovala razantní takzvanou daňovou reformu. Současně umožnila provázání zájmů politických a obchodních, nikoliv ekonomických. Korupce a lobbing dosáhly svého maxima. Státní výdaje tak namísto stimulace ekonomiky stimulovaly bohatství jednotlivců. O tom svědčí miliardová švýcarská konta, toskánské vily, stamilionové zisky firem žijících pouze ze státních zakázek. Tady je první domácí důvod, proč jsme v současné situaci.
Druhý domácí důvod dnešního deficitu je již zmíněná takzvaná daňová reforma. Jistě, daně jsou nepříjemné, nikdo je nemá rád. Vláda ODS si ovšem uřízla větev sama pod sebou. První rok ještě přežila díky vysokému hospodářskému růstu, další rok už ne. Růst se zastavil a větev se zlomila. Dnes je jasné, že role státu v moderním ekonomickém systému musí být výraznější. Stát musí sloužit občanům a představovat určitou jistotu.
Ukázalo se, že teorie rovné daně a nízké daňové zátěže je dlouhodobě neudržitelná. Jaká řešení se nabízí?
Za prvé. Snížit výdaje státního rozpočtu. Tudy cesta rozhodně vede. Obávám se však, že zčásti do slepé uličky. Šetřit se má tam, kde to dává smysl, tam, kde se plýtvá. Máte pocit, že plýtváme na důchodcích či na rodinách s dětmi anebo na nezaměstnaných?
Za druhé. Zvýšit příjmy státního rozpočtu. Je pouze třeba najít onu optimální hranici, kdy je daňová zátěž již brzdou. Takzvaný Topolánkův batoh nás odbrzdil naprosto. Tak, že jsme skončili u dnešního jednání.
Za třetí. Mobilizovat ekonomiku. Dát jí pomocné impulsy a chtít pomoc pro ekonomiku od ekonomiky zpět v podobě ekonomického růstu. Impulsem ovšem není škrtání výdajů, impulsem není přenesení krize na obyvatelstvo.
Musíme rozlišit krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle. Dnes se navrhuje udržet deficit státního rozpočtu kolem 5,5 % hrubého domácího produktu, odstranit deformace způsobené Topolánkovou reformou a jako primární cíl zabránit dopadům krize do života běžných občanů. Okamžitě, nikoliv opatřeními s budoucími dopady. Nezaměstnaný absolvent bez pomoci státu se těžko bude utěšovat tím, že jeho budoucnost bude nezadlužená. Nynější problémy občanů musíme řešit nyní.
Řešením v krátkodobém horizontu je stimulace poptávky obyvatelstva.
Z hlediska konstrukce rozpočtu na rok 2011, případně úprav v roce 2010, jsou prioritní kroky vedoucí ke stimulaci státních investic do infrastruktury, občanské vybavenosti, znalostní ekonomiky a další. Nejedná se tedy o nějaké rozhazování, či projídání rozpočtu. Jedná se o investice, o investice do budoucnosti. Řešením ve střednědobém horizontu je stimulace státních investičních akcí. Z hlediska konstrukce rozpočtů po nastartování ekonomického růstu je prioritní vyvážené hospodaření státu s tím, že z růstu uhradíme stimulaci v prvních dvou krocích.
Dnes je podíl hrubého konsolidovaného vládního dluhu na úrovni 30 % hrubého domácího produktu. Průměr eurozóny je 70 %. Tolik k nesmyslnému strašení o předlužení českého státu.
Český stát i přes neuváženou daňovou reformu patří k nejméně zadluženým ekonomikám Evropy. Cesta podle pana Kalouska a Občanské demokratické strany vede přes snížení mandatorních výdajů, omezení plateb důchodcům, sociálních dávek, podpor nezaměstnaným, snížení platů státních zaměstnanců. Ovšem omezení transferu finančních prostředků vůči krizí zasaženým skupinám obyvatel se vrátí státní kase jako bumerang. Potřeba snížení mandatorních výdajů a důchodové reformy je od těchto stran předvolební evergreen - nikdy však realizovaný.
Jiné země nereagují na deficit tak hystericky jako část české politické elity a také významná část českých médií. Chápou, že v dnešní krizové době musí stát utrácet víc, než předpokládal, a snaží se své ekonomiky stimulovat nejrůznějšími záchrannými balíčky, a to se v zemích evropské patnáctky neutkávají s předkrizovými batohy. Líbivé, takzvané úsporné kroky neuvažují s následným dopadem do ekonomiky. Seškrtání mandatorních výdajů povede k nižší koupěschopnosti části obyvatelstva. Klesající poptávka vyvolá automaticky nižší tržby výrobců. Pokud se sníží výdaje rozpočtu ve smyslu plošného snížení sociálních dávek, důchodů či mezd státních zaměstnanců, sníží se tím i jejich strop spotřeby, již dnes nízký. Průměrný důchod je stále pod 50 % průměrné mzdy. Ta je na necelých 50 % evropské úrovně. Ceny jsou na 80 %. Lze z průměrného důchodu vyžít? Škrty jsou ohroženy rodiny s dětmi, ale i živnostníci, základ prosperity společnosti. Všem těmto skupinám obyvatel utáhneme škrticí opasek, živnostníkům třeba tím, že srazíme poptávku obyvatelstva. V celém důsledku pak lze očekávat další nárůst nezaměstnanosti, větší počet klientů sociálního systému, a tím i větší výdaje státního rozpočtu na zajištění základních potřeb sociálně slabých či nezaměstnaných. Nynější úspora je příštím výdajem státu.
Je to, jako bychom pacienta chtěli léčit tím, že ho odpojíme od přístrojů a přerušíme umělou výživu. Pacient ovšem potřebuje impuls k obnovení normálních životních funkcí. Pro hospodářství je tímto impulsem proaktivní stát. Ekonomický růst táhne poptávka. Okolní země ji stimulují. My se chceme zase jen vézt. ***