(12.30 hodin)
Poslanec Jiří Polanský: Já jsem chtěl ještě k tomuto návrhu dodat určité skutečné skutečnosti, abychom si je také uvědomili, i když jsou možná trošku podrobné nebo trošku se mohou zdát podružné, ale existují.
Už bylo řečeno i mým předřečníkem, že tato Sněmovna se zabývala několikrát návrhy na obecné referendum, případně na referendum speciální. Zdůrazňuji, že ale žádný z nich přijat touto Sněmovnou. Tento návrh zákona považuji za určitou kopii jakoby návrhů zákonů, které již tady prošly v nedávné době, a byl to sněmovní tisk 42, tento byl vrácen k dopracování, byl to sněmovní tisk 147, který byl Sněmovnou zamítnut.
Po formální stránce samozřejmě musím konstatovat, že tento návrh je v souladu s právem ES a že není v rozporu ani s naším právním pořádkem. To jsou skutečnosti, které musí samozřejmě zpravodaj také vyhodnotit.
Chtěl bych ještě ale podotknout nebo zdůraznit, že podle ústavní tradice naší republiky přísluší řešení bezpečnostních otázek vládě a Parlamentu. A já nevidím důvod, aby v tomto směru a v důsledku tohoto návrhu, kdyby byl přijat, aby došlo k jakékoliv změně. Navíc nebyl předložen návrh prováděcího zákona, který by upravoval další podmínky konání referenda, jako je jeho navrhování, vyhlašování, provádění a vyhlašování výsledků. Nejsou jasné finanční dopady na územní rozpočty, není jasná vůbec finanční stránka realizace takovéhoto ústavního zákona. Navíc je v návrhu dán výčet subjektů, které mohou požádat o vyhlášení referenda, ale již s tím není spojeno právo navrhnout příslušnou otázku. Návrh zakládá nové pravomoci prezidenta a Ústavního soudu, což jsou také velmi závažné skutečnosti. Vůbec se nezabývá otázkou kvora, které by bylo potřebné k tomu, aby výsledek referenda bylo možno považovat za platný, a neřeší ani otázku doby závaznosti výsledku referenda.
Proto ze všech těchto důvodů, i vzhledem k tomu, co jsem řekl v úvodu, navrhuji, aby tento návrh byl zamítnut.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Ještě jednou se dívám, jestli někdo... Ale v tom případě pan poslanec...Pardon, já se omlouvám teď vám (k posl. Bürgermeisterovi), protože ještě místopředseda Vojtěch Filip chtěl reagovat na vystoupení pana poslance. A pak ještě chce vystoupit navrhovatel. Teď reakce místopředsedy Filipa a pak navrhovatel.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, paní a pánové, já uznávám, že pan kolega zpravodaj se pokusil na některých drobných záležitost zpochybnit kvalitu tohoto návrhu. Mohl bych ho odkázat na to, že návrh je zcela kompatibilní, chce-li říct, s ústavní tradicí České republiky, tak s ústavní tradicí České republiky, a já podotýkám, že i s ústavní tradicí republiky Československé od roku 1918.
Prosím vás, nezpochybňujte jediné referendum, které se tady od roku 1993 konalo, a to bylo referendum o přistoupení ČR k EU, protože konstrukce tohoto návrhu zákona je zcela obdobná, kopíruje tedy ústavní tradici a není tam kvorum. Jestli chcete, budeme diskutovat ve druhém čtení i o kvoru platnosti takového referenda. Vůbec se tomu nevyhýbáme. Ale pokud mluvíte o ústavní tradici, uvědomte si, že mluvíte o tom, že v nové ústavní tradici, to znamená od roku 1993, tady proběhlo jediné referendum, a to se týkalo právě přistoupení ČR k EU a mělo tutéž konstrukci, kterou dnes kritizujete. To si nemyslím, že je korektní, alespoň jste to mohl uvést, pokud jste odkazoval na ústavní systém ČR.
A pokud jde o otázku bezpečnosti, víte, tohle není o otázce bezpečnosti! To je také o tom, že jenom ústavní zákon stanoví, jaké budou hranice a jak se bude využívat území ČR. Tady jde např. o rozsáhlé území, a to může být v jiném systému samozřejmě takové, které bude vyčleněno jako enkláva uvnitř ČR. A v tomto ohledu, nezlobte se na mě, to už není otázka exekutivní! To je dokonce otázka taková, která podle mého soudu by právě náležela občanům ČR v referendu. Protože dojednávat vyčlenění části území ČR, ať už jde o příhraniční věci, které tady samozřejmě existovaly při rozhraničování, tak tím více o vyčlenění části území uvnitř ČR pro cizí armádu, víte, to je věc, která se samozřejmě dotýká bytostně občanů ČR, a to nejen těch, kteří tam v současné době bydlí. To mohou být lidé, kteří bydlí v tuto chvíli kdekoliv po světě, protože tam například něco zdědili nebo tam byla realizována jejich restituční náhrada apod. To nejsou věci, které mají, řekl bych, základ, kdy se na to lidí vůbec nemáme ptát. Prosím, pokud chcete argumentovat ústavně korektně, tak argumentujte opravdu ústavně korektním způsobem. Děkuji!
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: A teď ještě chce reagovat pan poslanec Grospič jako navrhovatel. On se opravdu hlásil dříve. Omlouvám se, ale musí mít právo reagovat. Prosím.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně a kolegové, ta otázka, tak jak se tady otevírá v diskusi, a argumenty, které tady přednesl pan zpravodaj, tak je potřeba uvést na správnou míru. Všechny tyto argumenty tady zazněly už při projednávání tisků, tak jak je zmiňoval - ano, tisku 42 a tisku 147. Šlo totiž opravdu o pokus, aby otázka referenda o umístění prvků protiraketové obrany Spojených států amerických už tehdy, na začátku volebního období v roce 2006, když se poprvé vláda oficiálně přiznala k jednání se Spojenými státy americkými, byla řešena referendem. To je dlouhodobý postoj Komunistické strany Čech a Moravy, která okamžitě se ztotožnila s přáním většiny lidí. Po téměř tři roky, kdy tato otázka leží na půdě Poslanecké sněmovny, neklesla podpora občanů pod 70 % pro otázku referenda v této tak důležité věci.
Možná že je symbolické tady připomenout, že bývalý předseda vlády a zároveň předseda Občanské demokratické strany pan Topolánek řekl, že slyší-li slovo lid, tak má husí kůži. Ale potom bych se rád zeptal jeho, byť není už poslancem této Poslanecké sněmovny, co vlastně si představuje pod naplněním Ústavy, která říká, že veškerá moc v tomto státě pochází od lidu a že lid má právo rozhodnout o zásadních otázkách i v přímém referendu na základě ústavního zákona. (Hlasy nesouhlasu z řad ODS.) A my právě předkládáme jako skupina poslanců návrh ústavního zákona k zásadní otázce, která se týká nejen bezpečnosti a suverenity ČR, ale života a zdraví občanů v ČR. Nemůžeme k takto zásadním otázkám přistupovat tak, jak se vyspí americká administrativa. Můžeme si myslet, co chceme, o úloze velkých, ekonomicky silných států ve světě, ale z hlediska mezinárodního práva jsou si státy rovny a není možné, aby někdo jedním telefonátem vzápětí popřel to, co se dojednávalo, to, co se dojednávalo i za zády občanů ČR.***