(12.20 hodin)
(pokračuje Votava)
Objevily se i pochybnosti odborníků, hlavně těch amerických, nad technickou proveditelností a kompatibilitou našeho v uvozovkách radaru a polských raket. Na to vláda už raději nic, protože tomu ve skutečnosti stejně nikdo nerozumí. A vyvrcholilo to nočním telefonátem prezidenta Obamy premiéru Fischerovi, že to s tím radarem si to tak nějak rozmysleli a že ta hrozba už není tak aktuální, jak se původně zdálo, nebo také jinak: nemáme peněz nazbyt a ty, co máme, dáme raději na užitečnější věci.
Ale nakonec ta šaráda s radarem u nás byla pro občany v něčem užitečná. Ukázala jim, komu záleží na jejich mínění, kdo s nimi jedná na rovinu, kdo se jim nesnaží lhát a dělat z nich hlupáky. Myslím, že lidé celou záležitost sledovali a jistě si odpovědí sami.
Nicméně prosakují informace, že radar by měl nahradit na území České republiky jiný systém protiraketové obrany, a to mobilní raketový systém. Ať už se to jeví jako jakási kouřová clona, nebo pokud jde o vážně myšlený, reálně myšlený záměr, myslím si, že by o tomto umístění měli, a to i po zkušenostech s radarem, rozhodovat občané České republiky právě v takovémto referendu. I s ohledem na to, jaký odpor české veřejnosti umístění radaru vyvolalo.
Domnívám se tedy, že přijetí zákona o referendu je tedy zcela aktuální a zákon bychom měli propustit v další diskusi do druhého čtení. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Prosím, o slovo se přihlásil místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, pane místopředsedo vlády, pane ministře, paní a pánové, já bych nebyl býval vystupoval k této věci. Myslím si, že je velmi reálné, abychom se o tomto návrhu ústavního zákona bavili. Nakonec kolega Votava to tady řekl. Vyprovokoval mě k tomu svým vystoupením zpravodaj.
Já jsem toho, že to je neaktuální, že to je předčasné, vyslechl hodně. Zejména v srpnu a září 2006. Otázku, kterou nechtěla tehdejší vláda České republiky vůbec zveřejnit, o které jsme se dozvěděli v květnu 2006 z amerických novin, jsme otevřeli na konci května těsně před volbami. Stihlo to dvě debaty, ve kterých slibovali kandidáti na poslance, že samozřejmě taková věc je možná rozhodnout pouze v referendu. Nevím, jestli mám jmenovat konkrétní lidi, konkrétní kandidátky a kandidáty, kteří to tak řekli na velké debatě v Hradci Králové a ve Zlíně. Potom, když jsme předložili návrh ústavního zákona o jednorázovém referendu k této věci poprvé v této Poslanecké sněmovně, tak ti, kteří veřejně v televizi slíbili, že budou hlasovat pro to, aby lidé mohli rozhodovat v referendu, hlasovali proti takovému návrhu zákona. Argumenty, že to není aktuální, že to je novinový článek a že o to vlastně Američané ještě nepožádali, jsem tenkrát slyšel možná ze stejných úst, která to dnes také říkají.
Nezlobte se na mne, nejde o věc, která zde byla a která leží někde na Ministerstvu zahraničních věcí jako dojednaná smlouva mezi Spojenými státy americkými a Českou republikou. Jde o to, jestli občan má právo rozhodovat o některých zásadních věcech své vlastní bezpečnosti, svého vlastního směřování státu, nebo jestli takové právo nemá. Jestli je to aktuální, nebo není aktuální, není otázkou projednávání zákona.
Byl bych mnohem radši, abychom nemuseli odkazovat, jak to udělal zástupce nás předkladatelů, že odkazujeme na článek 2 odstavec 2, že jenom ústavní zákon stanoví, kdy lid vykonává svou státní moc přímo. Byl bych radši, kdyby tady existoval obecný zákon o referendu, který by stanovil, za jakých podmínek obyčejným zákonem, nikoli 120 hlasy poslanců a třemi pětinami přítomných senátorů, lze vyhlásit referendum v České republice. Byl bych mnohem radši, kdyby to bylo možné udělat obyčejným zákonem, to znamená nadpoloviční většinou přítomných poslanců, nebo - dobře - 101 poslanci a nadpoloviční většinou přítomných senátorů. Ale toho jsme se od roku 1993 nedočkali.
Neustále bereme občanům - teď neříkám my všichni, ale ti, kteří hlasují proti takovému obecnému zákonu - možnost, aby realizovali své ústavní právo rozhodovat o zásadních věcech. Myslím si, že odkaz na to, že to není aktuální, je odkaz, který pohrdá občany České republiky. Takový odkaz nemohu přijmout. Proto doporučuji Poslanecké sněmovně, aby tento návrh propustila do druhého čtení, aby byl projednán v ústavněprávním výboru, aby byl projednán např. i ve výboru pro bezpečnost. Proč ne, týká-li se to jednorázové referendum této záležitosti? A předseda výboru si třeba na to udělá čas a jistě sám se tím bude rád zabývat, protože o tom něco ví.
Ale nezlobte se na mne, odkaz, že to není aktuální, je odkaz, který nemá žádnou relevanci v ústavním systému České republiky. Je to jenom otázka zcela jednoduchého řešení, jestli dáváme občanům právo rozhodovat o některých věcech, nebo jim to právo nedáváme. Stejně tak to bylo s Lisabonskou smlouvou. Teď tedy máme druhou ústavní stížnost ze Senátu, ale občané se nemohli vyjádřit. Mohli se vyjádřit o vstupu do Evropské unie, a najednou jim odebíráme možnost rozhodnout o tom, jestli si přejí, nebo nepřejí změnu kvality. Tady jim nedáváme možnost, aby rozhodli o tom, jestli tady cizí vojska chceme, nebo nechceme.
Jestli skončila otázka, nebo se přerušila otázka radarové stanice, jak to vlastně odřekl Barack Obama, jistě jiný návrh, který plačkové po tomto systému si vybojovali na americké administrativě, to znamená ty čtyři jednotky pohyblivých raket středního doletu, které měly hlídat radarovou základnu - o těch rozhodovat nebudeme? Ty budou sídlit kde? Budou sídlit dál v Německu, nebo budou sídlit na Slovensku, nebo snad v neutrálním Rakousku? Proč na to nechceme lidem odpovědět, proč nechceme vést debatu, která by samozřejmě při schválení ústavního zákona o referendu v této věci mezi lidmi vedena byla?
Já jsem pro to, aby tato debata dál byla vedena, abychom lidem vysvětlili každý ze svých politických pozic, jestli máme zájem o to, s nimi komunikovat jednou za čtyři roky o volbách, nebo jestli s nimi chceme komunikovat, kdykoliv je to zapotřebí. Já jsem ochoten s nimi diskutovat kdykoli. Děkuji vám. (Potlesk z levé části sálu.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: O slovo se hlásí pan poslanec Bürgermeister. Nebyl jsem si jist, ale pan poslanec Polanský už vyčerpal... Vy jste už jste se přihlásil a řekl jste? Jste přihlášen? Tak pardon. V tom případě máte slovo vy.***