(11.30 hodin)
(pokračuje Jičínský)
K návrhu ústavní změny, kterou máte před sebou, bych jenom připomněl, že návrh na přímou volbu odpovídá určitým řekl bych politickým požadavkům, které ve společnosti existují. Svým způsobem se k němu přihlásily vlastně všechny parlamentní strany, byť o jeho konkretizaci měly různé představy a nebyly s to se dohodnout na jejich bližším provedení. Ale to není teď nejpodstatnější.
V této souvislosti náš návrh změny Ústavy v souvislosti s přímou volbou prezidenta byl koncipován poměrně restriktivně, čili my jsme se nesnažili dělat hlubší zásahy do ústavního pořádku, jenom jsme v našem návrhu reagovali na některé věci, které se ukázaly i nezbytné poté, když došlo ke sporům mezi Ústavním soudem a prezidentem republiky. Takže na to některá nová ustanovení reagují a zpřesňují dosavadní pravomoci a dosavadní vztahy mezi prezidentem republiky, ústavní mocí, případně i Sněmovnou.
Ale chtěl bych vás upozornit ještě na jedno ustanovení, které po mém soudu je velmi významné a které právě v těchto týdnech a měsících by mohlo být praktické, kdyby bylo přijato. V souvislosti s omezením imunity prezidenta republiky je také odstavec druhý článku 65: Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Náš návrh doplňuje toto ustanovení takto: Prezident republiky může být stíhán též pro jiné závažné porušení ústavního pořádku, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Poslanecké sněmovny. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.
K tomu bych si dovolil vám ocitovat odůvodnění z důvodové zprávy. Navrhovatelé zde vycházejí z toho, že v demokratickém právním státě koncepčně nemůže být výkon veřejné moci uskutečňován bez jakékoliv odpovědnosti příslušného orgánu. Skutečnost, zda je veřejná moc vykonávána v souladu s ústavním pořádkem a se zákony, článek 2 odstavec 3 Ústavy, článek 2 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod, musí být potenciálně ověřitelná i tehdy, pokud je jejím vykonavatelem prezident republiky. Jak je uvedeno již výše k bodu 1, znají mechanismy uplatnění ústavní odpovědnosti parlamentní republiky, v nichž je hlava státu volena přímo. Právním následkem této odpovědnosti je odvolání prezidenta republiky, které je například v Rakousku a na Slovensku možné po předchozí proceduře v Parlamentu formou lidového hlasování, nebo v Irsku pro zákonem stanovené přestupky po řízení před komorami Parlamentu. Obdobně uplatňuje Parlament odpovědnost prezidenta i v Litvě.
Navrhovatelé se při navrženém rozšíření odpovědnosti hlavy státu v ČR omezili na závažné porušení předpisů ústavního pořádku, které nemusí vždy naplňovat svými okolnostmi a intenzitou ústavní delikt velezrady vymezený zákonem o Ústavním soudu jako jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Navržená úprava tak má nejblíže k úpravě platné například na Slovensku, kde může Parlament obžalovat prezidenta před Ústavním soudem, má-li za to, že hlava státu porušila ústavu, neboli hrubým způsobem zákon.
Mluvím o tom proto, že dlouhodobě současný prezident se chová způsobem, který není v souladu s ústavním pořádkem. V době, kdy jsme v roce 1999 spolu s představiteli ODS připravovali návrh na změnu Ústavy, jsme i určité věci týkající se prezidenta formulovali nově a jinak a byla to reakce na chování Václava Havla, který také měl někdy, mírně řečeno, volný postoj k tomu, jak se choval k ústavnímu vymezení své role. Ale Václav Klaus, který to tehdy kritizoval, když sám byl zvolen prezidentem, a byl jím zvolen podruhé, už si počíná ne jako prezident parlamentní demokracie, ale jako prostě monarcha, který stojí nad Parlamentem.
Jak jinak vysvětlit, že si osobuje právo neratifikovat mezinárodní smlouvy, které obě komory Parlamentu schválily? Z čeho plyne taková jeho pravomoc? V žádné parlamentní demokracii to není možné. A on několik let neratifikoval sociální chartu. Víte, jak trvalo dlouho, než ratifikoval smlouvu o Mezinárodním trestním tribunálu a jaké věci teď dělá kolem Lisabonské smlouvy. Jestliže měl pochybnosti o tom, že Lisabonská smlouva není v souladu s naším ústavním pořádkem, potom neměl nějakým postranním způsobem iniciovat skupinu senátorů, aby se obrátila na Ústavní soud s návrhem na posouzení, ale měl to udělat sám. On má tuto pravomoc a měl tak učinit! Neučinil tak.
Čili to něco, co je po mém soudu závažným porušením ústavního pořádku a pravidel, která jsou s tím spojena. Já jsem svého času byl jediný, kdo upozornil na to, že prezident vůbec nemá právo nepodepsat zákon, který nevetoval. Ono i když ho vetuje, tak to právo, že ho nemusí podepsat, mu dává jednací řád, což samo o sobě je porušením Ústavy, ale dejme tomu, stanoví to aspoň zákon o jednacím řádu. Ale prezident nepodepsal některé zákony, které ani nevetoval. Když se podíváte do teorie ústavního práva, za první republiky vynikající konstitucionalista František Weyr, napsal, že prezident nemusí podepsat zákon, se kterým z nějakých zásadních důvodů nesouhlasí, ale potom musí rezignovat. Prostě prezident nestojí v parlamentní republice nad parlamentem.
Takže vážení kolegové, mluvím o této věci podrobněji, protože se tady v naší společnosti dlouhodobě rozšířil velmi volný poměr k Ústavě. To, že Ústavní soud najednou přikročil k boji za ústavnost ve věci po mém soudu velmi nešťastné, ten problém vztahu k Ústavě neřeší. Svým způsobem ho posunul do velmi kuriózní podoby. Měli bychom si ale uvědomit, že z ústavního pořádku parlamentní republiky něco plyne. Prezident v tomto ohledu je vázán svým slibem. On slibuje, že bude vykonávat úřad v zájmu všech občanů. Jestliže vykonává svůj úřad v zájmu všech občanů, potom nemůže na nejrůznějších fórech vykládat, co on si myslí o těch nebo oněch problémech. Pokud chtěl mít tuto svobodu projevu, pak se neměl nechávat volit prezidentem. Prostě nemůže být dvojí zahraniční politika státu. To prostě nejde. Takže takové představy, že on má svobodu názoru, no to není pravda. On tím slibem se v určitém ohledu svobody názoru vzdává.
Já samozřejmě nepodceňuji Václava Klause, ale srovnáte-li ho s jinými prezidenty parlamentních republik, myslíte si, že jeho genialita je taková, že mu umožňuje, aby se choval zcela jinak než jiní prezidenti? Napadne prezidenta Německé spolkové republiky, aby vystupoval takto úplně odlišně, než je oficiální politika Německé spolkové republiky v zahraničních otázkách nebo v jiných? Napadne to prezidenta Rakouské republiky? Napadne to prezidenta některé jiné evropské země? Nenapadne, protože se cítí vázáni ústavním pořádkem a jeho základními pravidly.
Takže vážení kolegové, myslím si, že je doba, byť jak říkám nečekám, že do voleb se v této Sněmovně rozhodneme provést hlubší změny v Ústavě, ale měli bychom mít aspoň tu odpovědnost a tu odvahu o těch potřebných změnách jednat. A proto vás tedy žádám, abyste to propustili do druhého čtení, abychom o těchto otázkách měli příležitost vážně jednat a aby i média měla důvod se jimi zabývat. ***