(17.20 hodin)
Poslankyně Anna Čurdová: Jen velice stručně, vaším prostřednictvím, co se týká postižených dětí, o kterých zde hovořila kolegyně Páralová. Možná by bylo dobré se podívat, jakým způsobem jsou přidělovány dotace školám, dotace na asistenty, a jakým způsobem magistráty, povětšině ve většině míst, Praha budiž toho důkazem, krátí dotace právě na asistenty těchto služeb a do škol a školek, které se o mentálně a tělesně postižené děti starají. Takže by to možná chtělo si zamést před vlastním prahem. Koneckonců pan kolega Jičínský to tady řekl. Pokud tady byla koaliční vláda, tak o tom nepadlo ani slovo. A cílem vaší bývalé koaliční vlády v žádném případě nebylo tyto záležitosti nějakým způsobem podporovat.
Co se týká toho druhého, tak už Cicero říkal, že rovnost je základem pro spravedlnost. A já si myslím, že to není žádné sociální inženýrství, které přináší tento antidiskriminační zákon, protože ho má, a má ho střechový, všech 26 zemí Evropské unie. My bychom ho mít nemuseli, nicméně se domnívám, že pro občany a občanky České republiky je záležitostí nezbytnou.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji, také za dodržení času. Nyní s řádnou přihláškou paní poslankyně Eva Dundáčková. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Eva Dundáčková: Děkuji vám, pane předsedající. Pane ministře, dámy a pánové, bylo už řečeno mnohé a zejména paní kolegyně Páralová uvedla řadu skutečností, které bych uváděla já, pokud nebyla mou předřečnicí, a já je nebudu opakovat, protože bych už neuměla říci v této věci nic nového.
Nicméně ráda bych se vrátila k debatě, která tady právě proběhla, a zamyslela se nad tím, jestli tedy tento návrh potřebujeme, nebo nepotřebujeme, protože koneckonců je úkolem zákonodárce zamýšlet se při schvalování každého návrhu zákona nad tím, proč vlastně takovou normu schvalujeme, zda ji potřebujeme a jestli jsme schopni pomocí nového zákona něco zásadně změnit. Mně všechny ty odpovědi říkají, že ne. Ne říkají nejen na základě mého ideového přesvědčení, ale také na základě argumentů, které zde byly uváděny, téměř bych řekla z jedné i z druhé strany.
Paní kolegyně Čurdová ve svém posledním vystoupení řekla, že 26 zemí Evropské unie ho má a my ho nemáme a vlastně bychom ho mít nemuseli. A to měla hlubokou pravdu, protože neznám, jaký byl právní stav těch 26 zemí před přijetím takzvaně antidiskriminačního zákona, ale jsem si jista, že v České republice zákaz diskriminace je postulován. Že není pravda, že by u nás neexistoval zákaz znevýhodňování jedinců na základě příslušnosti k nejrůznějším skupinám, na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu.
Přece už Ústava České republiky, a také to mnozí předřečníci tady už uvedli, říká, že základní práva a svobody jsou zaručovány všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry, náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické skupině, majetku, rodu, nebo jiného postavení, přičemž pod jiným postavením se mají na mysli všechny ty neuvedené skutečnosti, které možná antidiskriminační zákon precizuje.
Potřebujeme jej proto, abychom nedostali sankce od Evropské unie? Ne. Potřebujeme jej proto, protože bohužel ti, kteří nás v Evropě zastupují, neodvádějí svou práci dobře! Já jsem o tom hluboce přesvědčena, možná mě někdo po mém dnešním vystoupení přesvědčí o opaku. A byla bych tomu velmi ráda. Jsem ale přesvědčena, že -
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Paní kolegyně, já vás přeruším a požádám znovu Sněmovnu o klid! Paní kolegyně Dundáčková je poslední řádně přihlášená do rozpravy, takže pokud budeme v klidu, můžeme včas ukončit tuto rozpravu. Pak budou závěrečná slova. Pan ministr se hlásí. Takže prosím, vydržte to klidu, ať vás nemusím znovu žádat o přenesení diskusí mimo sál. Děkuji.
Prosím, pokračujte.
Poslankyně Eva Dundáčková: Jsem přesvědčena, že důvody, pro které máme být sankcionováni, jsou prostě v tom, že si nedali ti, kteří nás hájí před Evropskou komisí a před Evropským soudem, práci s tím, aby prokázali, že jednotlivá ustanovení, která zakazují diskriminaci, která zakazují znevýhodňování, ve všech možných, různých, nejrozmanitějších předpisech obsažena jsou. Oni se omezí na to, že řeknou, že nemáme přijatu jednu zastřešující normu, nemáme antidiskriminační zákon, a ten nemáme proto, protože naši politici jsou hloupí nebo neschopní se dohodnout, hádají se mezi sebou a vlastně jim nejde o lidi. Koneckonců paní kolegyně Čurdová použila podobný argument, když řekla, že ti, kteří dnes nepodpoří antidiskriminační zákon, jsou vlastně ti, kteří se domnívají, že žádná diskriminace v České republice neexistuje a že nemusíme přijímat normu, která ji bude potírat. Já jsem si to napsala doslova. To přece není pravda! Samozřejmě že bohužel s nejrůznějšími projevy diskriminace se i v České republice setkáváme, přestože je zakázána. Stejně jako lidé páchají trestné činy, přestože jsou zakázány. A my stejně jako ti pachatelé trestné činnosti i ty, které se dopouštějí diskriminace, musíme potírat, musíme s nimi bojovat, musíme je sankcionovat, musíme se bránit. V obou případech pro to existují soudy. Přijmeme-li tento zákon, tak se nic zásadního nestane ke zlepšení postavení těchto lidí. Co se stane, bude, že trošičku vychýlíme ten jazýček na vahách rovnosti a toho přístupu k rovnému zacházení, přístupu k právu.
Lidé se rodí rozdílní, nejsme stejní, neexistují dva lidé, dva jedinci, kteří by se narodili se stejnou genetickou výbavou. Narodíme se nadáni různými schopnostmi a dovednostmi, které se snažíme rozvíjet, ale některé meze jsou pro nás nepřekonatelné. Stejně jako je zjevné, že já se nemohu živit jako jaderný fyzik nebo jako šička, nedostala jsem pro to dostatečné vlohy, abych, i kdybych se sebevíc snažila, něco takového mohla činit.
Teď vám možná může připadat, že mluvím o něčem, co už se jmenuje spíše pozitivní diskriminace, a že o tom ten zákon není. Já se ale obávám, že přijetím tohoto zákona právě otvírám dvířka pro pozitivní diskriminaci, pro ono latentní zvýhodňování. Pokud se vám zdá, že maluji čerta na zeď, tak se znovu vrátím k tomu, co tady bylo řečeno v rozpravě.
Několikrát citovaná paní kolegyně Čurdová, s kterou v mnoha jiných ohledech se shodneme, v otázkách týkajících se péče o děti a rodinné politiky, uvedla jako důkaz špatného postavení České republiky takzvaný zákon o lustracích, který v České republice stále ještě existuje, a dokonce se dopustila toho, že řekla, že nás to řadí mezi Kolumbii a Barmu. Tak to já prosím cítím silnou potřebu říci, že státy jako Kolumbie a Barma jsou státy, v nichž jsou porušována lidská práva, lidé jsou vězněni za to, že uplatnili svobodu slova. A lustrační zákon tady máme dlouhou dobu po revoluci právě proto, aby nás chránil před prominenty totalitního režimu, před lidmi, kteří dopustili v minulosti totéž. Můžeme samozřejmě teď tady vést rozpravu o tom, zda ještě je to společnosti nebezpečné, nebo není nebezpečné. Já patřím mezi ty, kteří si myslí že ano, a troufám si tvrdit, že to srovnání bylo velmi odvážné - velmi odvážné, a dokonce musím říci nefér.
A teď mi ještě dovolte vrátit se k vyjádření pana bývalého ministra spravedlnosti, který mluvil o sdíleném dokazování a o tom, že není pravda, že bychom vnášeli do našeho právního řádu nějaký zvláštní a nový institut, že existuje stanovisko Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, Ústavního soudu myslím řekl, podle kterého sdílené dokazování je možné a nic nového v tomto směru antidiskriminační zákon nepřináší. No on prostě citoval současný právní stav. Ale ten my překročíme. Ten my v okamžiku, kdy schválíme antidiskriminační zákon, překročíme, protože - dovolíte-li, odcituji § 133a, který jsme schválili, a ten říká, že pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci - následuje popis, v čem je shledávána ona diskriminace - je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.***