(17.10 hodin)
(pokračuje Páralová)
Pokud některé naše zákony nejsou dostatečné, nebo jsou v praxi neúčinné, nebo v nich něco dílčího chybí, lze věc napravit novelizací konkrétního zákona nebo eventuálně přijetím konkrétního zákona nového.
Zákaz diskriminace je obsažen v Listině základních práv a svobod, konkrétnější ustanovení pak v celé řadě mezinárodních smluv, které mají přednost před zákonem, a v zákonech. Tento zákon - ve své podstatě - je spíše jakousi naučnou antidiskriminační příručkou, shrnující obsah dalších zákonů a mající cíl především ideologický a nikoli právní. K tomu však zákony určeny nejsou. Ty jsou určeny k tomu, aby přesně stanovily práva a povinnosti, nikoli k šíření osvěty.
Není žádným tajemstvím ani ospravedlněním, že tento zákon byl navržen a schválen jako povinná implementace směrnice Komise ES. Jako argument podle mého názoru tato skutečnost není na místě. Směrnice schválené Radou (společně s Evropským parlamentem nebo samotnou Evropskou komisí) jsou politicko-právními nástroji, které vyjadřují zájem na dosažení určitých cílů unie v jednotlivých členských státech. Jsou závazné jen co do výsledku, zatímco formy a metody realizace těchto cílů zůstávají na rozhodnutí jednotlivých členských států. Státy jsou vázány povinností opatření zavést, ale nejsou vázány stanovením formy, jak to udělat. Je na nich, jakou formou tyto směrnice transformují do svého právního řádu. Formu "střechového" antidiskriminačního zákona zvolila naše vláda, nikoli Evropská unie.
Česká republika nikoho nediskriminuje, a proto není nijak překvapující, že o tom tento zákon není. Zákon nicméně dává občanům nárok na rovné zacházení v soukromoprávních vztazích, což je z definice nemožné. Podstatným způsobem zasahuje do oblastí, které byly po staletí v Evropě formovány zvykovými principy a etickými zásadami. Touto právní normou se náš stát snaží 'uzákonit dobré chování' a říká nám, že k dobrému chování nás primárně musí vést zákon, a nikoli výchova v rodině, obecně přijímané a nepsané vzorce chování obvyklé v naší společnosti, přirozené vzory, zvyklosti, apod. Je to další z pokusů regulovat lidský život právem.
Svou filozofií zákon popírá fakt, že je každý člověk naprosto unikátním souborem vrozených i naučených schopností, vlastností a předpokladů. Popírá, že od každého lze očekávat jinou úspěšnost, jinou pracovitost, jinou efektivitu, ale i jiný způsob chování. Zákon se snaží odstranit nerovnost, která však je přirozeným jevem. Kdykoli se rozhodujeme, rozhodujeme se na základně našich subjektivních preferencí nebo našich stejně subjektivních zkušeností. Tento zákon chce naše rozhodování učinit objektivním, což není nic jiného, než politicky korektní utopie. Znamená narušení základního práva jednotlivců na vytváření vlastních preferencí a na svobodu volby, která je zákonem svým způsobem postavena do role výjimky. Lze proto očekávat, že tento zákon bude mít negativní dopad na právní jistoty a na mezilidské vztahy vůbec. Není jen špatný, je nebezpečný. Představa, že jakýkoli zákon přinese sociálními inženýry vytoužený stav rovnosti, je - naštěstí - falešná.
Zcela nový a naší právní tradici dosud neznámý je princip přenesení důkazního břemene ze strany žalujícího na stranu žalovaného. Nové znění § 133a, odst. 3 občanského soudního řádu: 'Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, ..., je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení', je naprosto absurdní. Je v rozporu s našimi, ale i evropskými právními principy a tradicemi a může přinášet nové křivdy a nespravedlnosti.
Sporné je i posunutí odpovědnosti za provádění tohoto zákona do působnosti veřejného ochránce práv. Ten měl původně chránit občana před úřady a nyní se mu dává kompetence vstupovat i do soukromoprávních vztahů. To je radikální změna působnosti tohoto institutu.
Mimořádnost a zvláštnost tohoto zákona dokazuje i to, že Senát, ač zákon schválil, přijal k němu bezprecedentní doprovodné usnesení tohoto znění: 'Senát považuje antidiskriminační zákon za nástroj implementace požadavků vyplývajících z evropského práva, za jejichž neprovedení hrozí České republice sankce. Neztotožňuje se však s charakterem normy, která umělým způsobem zasahuje do přirozeného vývoje společnosti, nerespektuje kulturní odlišnosti členských států a požadavek rovnosti ve výsledku povyšuje nad princip svobody volby. Senát žádá vládu, aby nedávala souhlas s přijetím dalších antidiskriminačních předpisů na úrovni EU.' Tyto argumenty Senátu jen posilují mé přesvědčení, že tento zákon nemohu podepsat a musím ho Poslanecké sněmovně vrátit. Věřím, že se Poslanecká sněmovna bude těmito argumenty vážně zaobírat a že zabrání tomu, aby se náš právní řád rozrostl o tak osudově špatný zákon."
Tolik pan prezident, ke kterému se připojuji, a děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Aleně Páralové. Nyní dvě faktické poznámky - pan poslanec Zdeněk Jičínský a pan poslanec Jiří Pospíšil. K faktické poznámce. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, paní kolegyně Páralová, jak je jejím zvykem, tu provedla velmi důkladnou analýzu a samozřejmě, jak je také v tomto parlamentu zvykem, užívala velmi silných slov, když mluvila o paskvilu, kterým je tato předloha zákona.
Já si nemyslím, že tento návrh zákona je dokonalý. Jenom otázku paní kolegyni Páralové i některým členům ODS. V minulém období vláda vedená sociální demokracií předložila lepší návrh tohoto zákona a ten tehdy v důsledku vašeho hlasování neprošel. Takže teď jsme v situaci, že bohužel musíme přijmout horší návrh, protože si myslím, že je lepší něco než vůbec nic.
Když paní kolegyně Páralová mluvila o tom, že to je snaha, řekl bych, upravovat lidské chování zákonem, možná řekla dobré chování - samozřejmě zákony upravují určité chování lidí. Kdyby neupravovaly chování lidí na silnicích, tak by to bylo ještě horší, než to je teď. Takže takových případů bychom samozřejmě mohli uvést mnoho. Jakkoliv mohu s paní kolegyní Páralovou souhlasit, že tento návrh rozhodně dokonalý není, ale řekl bych, že v této Sněmovně, nemyslím jenom v posledním období, jsme schválili tolik zákonů, které by tu její charakteristiku snesly také, že si myslím s klidným svědomím můžeme schválit tento návrh zákona.
A poslední poznámku. Když tak kritizovala Ministerstvo školství za to, že neřeší určité diskriminace, neslyšel jsem, pokud si vzpomínám, že by v době, kdy tu byla vláda Mirka Topolánka, tyto kritické poznámky na plénu uplatnila.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Pospíšil a poté s faktickou poznámkou paní poslankyně Čurdová, pak řádně přihlášená paní kolegyně Eva Dundáčková. Prosím, pane kolego, máte slovo.
Poslanec Jiří Pospíšil: Děkuji, pane předsedající. Já plně respektuji politický pohled paní poslankyně, v lecčems je mi blízký, ale musím se ohradit proti právním argumentům.
Pokud je zde konstatováno, že směrnice jsou pouhé politické postuláty a že je tedy není nutné implementovat zákony, pak se tedy ptám, jakou jinou formou bychom chtěli směrnici implementovat do českého právního řádu. Dnes a denně zde, pokud zasedá Sněmovna, přijímáme zákony, kterými implementujeme směrnice jako nejčastější pramen evropského práva. Jinou formou těžko lze směrnice do českého právního řádu implementovat. Takže nevím, jak jinak by to bylo možné. Můžeme se bavit, zda jeden středový zákon, či nikoliv, ale zkrátka a dobře, jiná forma implementace než skrze zákon na národní úrovni není možná.
Druhá věc, a tady mě mrzí, paní poslankyně že mě neposlouchala, byla argumentace k důkaznímu břemeni. Já jsem tady jasně vysvětlil princip sdíleného důkazního břemene. To, co zde paní poslankyně říkala a citovala, tak stanovisko prezidenta není pravdou. To není právně pravdou! A protože už to nechci rozebírat, tak jí poukážu, a řeknu to tady nahlas, například na rozhodnutí Ústavního soudu, na nález Ústavní soud 37/04, kde je princip sdíleného důkazního břemene jako součást již platného právního řádu dostatečně osvětlen. Takže je to věc, která platí u nás, nemusí se nám líbit, ale není to nic absurdního, co by české právo neznalo.
Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji i za dodržení času. A nyní s faktickou poznámkou paní poslankyně Čurdová. Prosím, máte slovo, paní poslankyně. ***