(pokračuje Lhota)
Nejčastější iracionální obavou je bezpečnost. Zde si stačí vzít k ruce zákon o civilním letectví § 25a a 26, které jasně říkají, že není-li provozovatel schopen zajistit odpovídající bezpečnost, přebírá na sebe správu letiště stát. Je třeba zdůraznit, že se bavíme o potřebách civilní přepravy. Pro naše gripeny má armáda k dispozici řadu vojenských letišť, což má v gesci Ministerstvo obrany. Je třeba také doplnit mylnou informaci, že budoucí provozovatel nezískává území, nýbrž do jeho užívání se dostává výhradně a pouze majetek na tomto území ležící.
S trochou nadsázky lze říci, že uvedené obavy připomínají rušení celnic na hranicích. Mnozí se tehdy ptali, co s námi bude. Co by s námi bylo? Bezpečnostní složky dál plní své úkoly, cestujícím se zvýšil komfort. A kdyby snad měl někdo obavu, že dané paragrafy nestačí, není skutečně nic snazšího, než je dál rozšířit. Přijměte mé ujištění, že právnické rozbory je považují v tuto chvíli za plně dostačující.
Mýtus dvě: Co bude s dalším rozvojem? Vzpomeňme si, jak vypadala Škoda Auto po 40 letech ve státním vlastnictví a jakou úroveň kvality vykazuje dnes s novým řízením. Mnoho lidí vyjadřuje obavu, zda nedojde podobně jako u zprivatizovaných zastávek ČSAD k protežování jenom určitého dopravce. Rovněž i to se dá lehce vyvrátit. Ten, kdo do své správy nakoupí letištní inventář a zaplatí za něj desítky miliard, se přece nemůže soustředit jen na privilegované přepravce či dodavatele, ať už jakýchkoli služeb. Z podstaty věci vyplývá, že má-li být nový provozovatel úspěšný, jeho první prioritou je až zdvojnásobení odbavovacích služeb. Nejvyšší počet přepravců v co nejvyšší kvalitě, nejnižší možné ceny a především vytvoření nových pracovních příležitostí.
Co se týče cílové strategie, důvodová zpráva předkladatele uvádí nějakých, bylo to vyjmenováno, 15 letišť ve státním vlastnictví. Jsou uváděny země jako Bulharsko, Rumunsko, Estonsko, Litva či Lotyšsko případně malá periferní letiště. Otázka zní: S kým se chceme srovnávat? S výše uvedenými, nebo s letišti v Londýně, Frankfurtu, Vídni, Bruselu, Kodani či v Curychu?
Tady mám vlastnická práva.
Na bezpočtu dalších západoevropských letišť je již soukromý sektor do jejich správy zapojen. Stejně jako v případě pařížského letiště, které je v důvodové zprávě mylně uváděno a které je standardní komerční institucí s částí svých akcií obchodovatelných na burze - konkrétně 40 %. A pro vyčerpávající korektnost je třeba dodat obsáhlé průzkumy Mezinárodní organizace pro civilní letectví ICAO, hlavní autority, která říká, že civilní letectví potvrzují, že privátně provozovaná letiště vykazují daleko lepší výsledky a efektivity.
Ve věci strategie totiž už nejde o zhola nic jiného, než zdali je nám milejší držet něco jako ligu odpovídající národní úrovni, nebo zda pomocí soukromého strategického partnera chceme hrát elitu rovnající se v řádech světové úrovni. Jenom konkurenceschopné a moderní letiště je zdrojem tak potřebných sekundárních ekonomických efektů pro Českou ekonomiku včetně růstu HDP a zaměstnanosti. Již nyní je v areálu letiště zaměstnáváno přes 17 tisíc lidí, další pracovní místa letiště vytváří nepřímo. S úspěšným rozvojem letiště se tento počet může výrazně zvýšit.
Konečně se dostáváme k bodu čtyři, zda je správné prodávat v době krize, či prodej nechat na jindy. Zde je třeba zdůraznit, že pokud jsme podléhali předsudkům v případě předchozích tří bodů, dá se to skutečně pochopit. Pochybovat o vhodnosti daného prodeje v době krize je ale velmi iracionální. Právě v období recese musí stát hledat nejúčinnější formy podpory ekonomiky a privatizace je jednou z nich. Navíc tento stimul, kterým privatizace může být, nás nic nestojí. Naopak, můžeme navíc a naráz získat prostředky, jež odpovídají až 50letému současnému ročnímu výdělku. V případě provozování státního letiště nám tyto prostředky nikdo negarantuje. V případě převodu mají další multiplikační efekty povahy naprosté jistoty.
Dámy, pánové, ctění kolegové, dovolte mi na závěr: Když děláme rozhodnutí, je třeba se ptát, v čím zájmu tak činíme. Jde-li nám v tuto chvíli o rostoucí počet spokojených cestujících v letecké přepravě a především o zdraví naší ekonomiky, nevím v tuto chvíli, už na čem bychom měli otálet.
Já vám děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji vám, pane zpravodaji. Poprosím vás, abyste se posadil ke stolku zpravodajů. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám tři přihlášky - pana premiéra, pana ministra Kalouska a pana poslance Grebeníčka. Prosím, pane premiére, máte slovo.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Děkuji. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, úplně první úvaha, kterou chci vést, je úvaha o vývoji demokracie v České republice a vyváženosti tří pilířů demokracie po listopadu 1989. My jsme ústavou nastavili jak moc soudní, tak moc exekutivní, tak moc zákonodárnou. Já si myslím, že poměrně velmi slušně na to, že to byl první pokus a že jsme měli velmi malé zkušenosti z demokracie mezi dvěma válkami a krátce, a to ještě diskutabilně, po válce druhé světové.
Samozřejmě že v posledních letech nutně musí sílit tendence k určitému vychýlení té rovnováhy, která byla nastavena. A tak se hovoří o soudcokracii, existuje snaha osobovat si práva zákonodárců mluvit exekutivě do jejího rozhodování, viz například touha rozhodovat o strategické energetické koncepci nebo například touha mluvit do privatizací. Existují samozřejmě další pokusy, jakým způsobem vychýlit tyto tři pilíře demokracie, a já je beru jako legitimní, ale je třeba se o nich bavit. Takto legitimně a otevřeně. Touha zamezit privatizaci letiště patří k jedné z nich.
Privatizace byly vždycky po Listopadu exekutivním rozhodnutím a já neříkám, že vždy šťastným. Pokud hovoříme například o strategických chybách, já mezi ně počítám privatizaci Unipetrolu a svým způsobem i Transgasu. Pro Unipetrol v době, kdy se fakticky bojuje o trhy v Evropě, kdy tady podniky jako Gazprom, Lukoil, Tatněftěgaz, Rosněftěgaz a další získávají akvizice v distribučních, energetických, elektroenergetických, plynárenských, petrochemických a dalších společnostech a začínají ovlivňovat energetickou bezpečnost Evropské unie, to platí dvojnásob.
Několik poznámek, a já se k tomu nechci dál vyjadřovat, hodně toho řekl už pan zpravodaj.
Málem jsem se rozplakal nad dojemnými slovy Bohuslava Sobotky. Nebyl to náhodou ministr financí Bohuslav Sobotka, který v roce 2003 velmi, řekl bych, sofistikovaně předložil do vlády návrh na privatizaci Letiště Praha? Já bych vůbec nemusel obhajovat tento krok této vlády v demisi. Stačilo by přečíst důvodovou zprávu Bohuslava Sobotky, se kterou předkládal krok privatizace Letiště Praha do tehdejší vlády. Nebyl to náhodou tentýž Bohuslav Sobotka, který po volbách v roce 2006, kdy jsme prodávali akcie ČEZu veleúspěšnou transakcí, která nejenom znamenala výnos 36 miliard do fondu dopravní infrastruktury, ale na druhé straně zvýšení podílu státu ve společnosti ČEZ, akciová společnost, nebyl to právě Bohuslav Sobotka, který nám doporučoval, abychom to nedělali a raději prodali Letiště Praha? Ano, vážené poslankyně a poslanci, byl to Bohuslav Sobotka!
Musím říci, že strategické zájmy už tady hodnověrně obhájil můj předřečník, ale já chci říci, že Letiště Praha z pohledu strategie, strategické bezpečnosti v situaci, kdy máme včetně Kbel čtyři další vojenská letiště, která naprosto plnohodnotně mohou působit v rámci ohrožení státu, je rovněž argument trochu lichý.
S finančními aspekty to vidím úplně naopak než pan předkladatel. Naopak, v situaci, kdy může dojít k privatizaci, což je nejdříve druhá polovina tohoto roku, ještě spíše rok příští, protože ten proces probíhá zcela podle mezinárodních standardů a je taky monitorován a supervizován celým finančním světem, tak ty aspekty v době určitého mírného oživení, které očekáváme, fungují naprosto naopak. Spousta finančních investorů ve světě dnes nemá problémy s tím, že by neměli likviditu, nemají bezpečnou možnost alokace této likvidity do bezpečných projektů, a Letiště Praha z tohoto pohledu je superbezpečný projekt. Existuje úplně opačná expektace, a to je vyšší výnos právě v této situaci, než byl výnos předpokládatelný před touto finanční krizí a ekonomickou recesí. Je to zcela naopak. ***