(15.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Pan Čunek pravděpodobně nám tady bude strašit věky, pokud vy nebudete konečně ochotni se o těchto věcech bavit. Pokud pan premiér nebude ochoten odpovídat na otázky, které mu kladu. Neodpověděl nic na to, co jsem se ho ptal minulý týden, a zřejmě neodpoví nic ani na to, co se ho ptám tento týden. Takto probíhá dialog, takto probíhá rozhovor mezi námi. (Potlesk z levé strany sálu.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane místopředsedo. S faktickou poznámkou pan místopředseda Kasal. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu kolegovi Zaorálkovi. Pokud jsem jeho řeči správně porozuměl, on příště už bude hlasovat pro to, aby nejen pan Tichý, ale i další byli zbaveni mlčenlivosti. Já mu za toto děkuji, protože si myslím, že je to cesta, jak se dobrat k pravdě.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane místopředsedo. Pan místopředseda Zaorálek chce ještě reagovat s faktickou? Nechce. Takže má slovo pan poslanec Grebeníček. Připraví se pan poslanec Jičínský. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedo, dámy a pánové. V české společnosti došlo v poslední době opět k určitému posunu oproti dobám minulým. K posunu, který směřuje k jakési modernizaci některých forem netolerance a nenávisti. Postupně mizí zbytky lidských ohledů a mnozí občané dokonce ztrácejí právo podstatného spolurozhodování o podmínkách vlastního života. Jsme dokonce svědky a účastníky společenské krize a chronického úpadku toho, co podle ústavy má být demokracie. Česká společnost stále intenzivněji vnímá, jak nespravedlivé je postupující tvrdé sociální rozdělování na ty plnoprávné nahoře a neplnoprávné dole. Namísto demokratické soutěže, slušnosti, tolerance a racionální argumentace se znovu a znovu prosazuje chaos politické a ekonomické korupce, veřejného podvádění voličů i cynického sociálního, politického a ekonomického vydírání. To má ovšem zničující dopady na občany a republiku.
Hledat příčiny, proč se naše společnost takřka po dvaceti letech od změny režimu dostala do takového stavu, je ovšem obtížné. Platí to zejména v době, kdy zájmy globálního kapitalismu se znovu pokoušejí odbourat sociální práva nás všech. A není náhodou, že každý útok na sociální zájmy našich občanů je spojen s útokem na naše národní zájmy.
Při obratu politického kyvadla v listopadu 1989 sehrály roli mnohé faktory, mezi jinými nepochybně i změny v sovětské zahraniční politice a většinová nepřijatelnost režimu předlistopadové stranické nomenklatury. Svou roli sehrálo i očekávání rychlého blahobytu, ale také obyčejná nezkušenost s kapitalismem. Málokdo si totiž dovedl vůbec představit, co kapitalismus je, jak se chová k lidem, a to především k těm lidem, kteří jsou živi z vlastní práce, chcete-li k zaměstnancům. S odstupem času je tato zkušenost až příliš silná a mnozí už dokonce pochopili, jakou hloupost vyslovil v roce 1992 tehdejší prezident České a Slovenské Federativní Republiky Václav Havel, když tvrdil, že tak jako u nás bohatí, tak si v západních zemích žijí chudí. Asi už nikdy nepochopí, že politika světových finančních institucí zvýhodňuje bohaté a přináší jim stále větší zisky a moc, zatímco obyvatelstvo mnohých zemí živoří. Tím se ovšem symbol prý sametové revoluce asi netrápí. Stejně tak se tím netrápí dobře živení, ve zdravotnických zařízeních pečlivě a přednostně opatrovaní a vždy dobře naložení bankéři, za nimiž se tyčí moderně vyzbrojené armády, které se vychloubají - a nejenom vychloubají - že jsou schopny zasáhnout kdekoliv na světě. Deset let pak někdejšímu hlasateli pravdy a lásky trvalo, než přiznal, co lidé věděli už dlouho - žijeme v mafiánském kapitalismu. S přibývajícím věkem začal skutečně přemítat o mafiánech, nikoliv však o své vlastní odpovědnosti. Do dneška také asi nepochopil, že majetkový převrat sám o sobě ještě nezaručuje funkční ekonomiku. A tak i Havlův, údajně promyšlený koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, vzal brzy za své. A ona pověstná neviditelná ruka trhu nejenže také není vidět, ale hlavně vůbec neexistuje, či při nejmenším sešla věkem a místo vitálního, zdravím kypícího českého ekonomického tygra vyšla z tunelu mafiánské privatizace oškubaná slepice.
Někdy se mě zmocňuje pocit - prohlásil nedávno exprezident Václav Havel - zda jsme to všechno nedělali zbytečně. Najednou jako by se části obyvatelstva zastesklo po pevném východním objetí. Reagoval tak na účelovou proklamaci vládní koalice, že prý po vítězství České strany sociálně demokratické v krajských volbách se údajně k moci dostávají komunisté. Jaké pevné východní objetí? Často se straší komunisty a zapomíná se na to, oponoval Havlovi senátor Jiří Dienstbier, že byly jen nástrojem mocenské politiky Sovětského svazu. Navíc, dnešní komunisté nejsou ani stalinisti, ani nostalgičtí po reálném socialismu. Jiří Dienstbier to skutečně prohlásil.
Mám-li parafrázovat i nedávné výroky Václava Havla o vděčnosti a bezvýhradné a slepé české poslušnosti vůči americkému privatizátorovi mezinárodního práva a lidských práv, pak on a jeho nohsledové v Topolánkově vládní koalici po nás žádají: nepoužívejte vlastní hlavy a přidejte se k naší hře, jinak vás dáme opět do klatby. Ano, svědčí to o odporné politické účelovosti. Proto odmítám nakukovat do vládní koalicí pokřiveného zrcadla a nevzdávám se vlastního rozumu tváří v tvář jistým necivilizovaným praktikám. Ne, nemohu se například o militarizaci české zahraniční politiky, o faktické likvidaci naší státní suverenity a neuvěřitelné podlézavosti české diplomacie k mocným tohoto světa bavit v bílých rukavičkách. Přiznám se, že když jde o řinčení zbraní a pobité civilní oběti, rozumím více Haškovi, Vančurovi a Čapkovi než Havlovi, Parkanové, Schwarzenbergovi či Topolánkovi. Oni totiž naprosto nechápou, že poznaná pravda má povznášet ducha, nikoliv spalovat svět.
Dámy a pánové, je-li řeč o špatné vládě, pak je to - zdůrazňuji - nikoliv o jednotlivostech a jednotlivcích, ale právě a především o celkovém stylu vládnutí, který má mimořádně negativní dopady na situaci republiky a občanů. Vládní koalice překonává ve špatném slova smyslu vše, co se od ní dalo čekat. Dlouhodobě prokazuje, jak otevřeně pohrdá občany, odbornou veřejností i odbory. Prosazuje vůči nim styl jednání, který je neuvěřitelně arogantní, přezíravý a s demokracií naprosto neslučitelný.
***