Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Pane ministře Langře, máte slovo.
Ministr vnitra ČR Ivan Langer Vážená paní místopředsedkyně, kolegyně a kolegové, já chci poděkovat těm, kteří mi umožnili absolvovat skutečně důležitý telefonát, který souvisí s výkonem předsednické funkce České republiky, mimo jiné tedy v Radě pro spravedlnost a vnitřní bezpečnost. Ten se skutečně týkal velmi důležitého tématu, a to je volba nového ředitele Europolu, kdy se snažíme neopakovat situaci z před pěti let, kdy téměř rok tato funkce byla neobsazena. Je mi líto, že někteří z vás mi toto umožnit nechtěli. Nicméně nechci se k tomu dál vracet, myslím, že je to otázka každého, jak se rozhoduje.
Dovolte mi, abych na úvod položil otázku. Ta zní: Kdo se bojí Krakatice? Mohu odpovědět alespoň částečně na tuto otázku z mé strany: Já se Krakatice nebojím. Nicméně znovu ji kladu a dívám se přitom na pana předsedu výboru pro bezpečnost Bublana a dívám se na všechny, kteří s touto kartou chtějí hrát hru, která v určitém standardu politické kultury a zastupitelské demokracie je zřejmě přítomna.
Nicméně proto, abychom se dostali trochu do podstaty problému, mi dovolte říci něco víc o tom, co to je vlastně spis Krakatice. Spis Krakatice nevznikl včera, nevznikl ani před měsícem, ani před rokem. Podnětem pro vznik spisu a vytvoření týmu policistů byl pokus o vraždu bývalého sponzora České strany sociálně demokratické pana Lhotského v roce 1999. Spis byl založen v březnu roku 2000 a do archivu Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality byl uložen v prosinci 2004. Jinými slovy, spis byl založen, existoval v letech 2000 až 2004, kdy ministrem vnitra nebyl nikdo z Občanské demokratické strany ani z jiných stran, vyjma České strany sociálně demokratické.
Kladu tedy otázku. Kdo se bojí Krakatice? V okamžiku, když byl tento spis uložen do archivu, obsahoval 11 700 listů. Opakuji: 11 700 listů. V březnu 2006, kdy Ivan Langer nebyl ministrem vnitra, kdy ministrem vnitra byl František Bublan, tak jako v průběhu existence týmu byl ministrem Stanislav Gross a posléze František Bublan, byl ten spis najednou štíhlejší. Jestli v prosinci 2004 obsahoval zhruba 11 700 listů, v březnu, když byl postoupen Inspekci ministra vnitra Františka Bublana, byl o 6 tisíc listů štíhlejší. Skartovali ho policisté, kteří krátce nato odešli do civilu.
Další otázka. Skutečně to skartovali? Ono totiž celou proceduru skartace provází celá řada pochybností. Postup skartace byl v rozporu s předpisy, protože spis skartovali pouze ti, co ho vytvářeli. Jinými slovy pouze ti, co vytvářeli ten spis, ti také skartovali zhruba 6 tisíc stran a pouze ti vědí, jestli skutečně dokumenty skartovali, nebo ne. Co je nade vši pochybnost - že postupovali protiprávně. Důvodem pro skartaci bylo zdůvodnění, že tyto listy neobsahovaly informace související s policejním šetřením. Z administrativních pomůcek vyplývá, že se spisem se v minulosti seznámilo 54 osob z různých policejních útvarů, z Policejního prezidia, Inspekce ministra vnitra, ale i ze samotného Ministerstva vnitra. Zdůrazňuji, že ze samotného Ministerstva vnitra ještě předtím, než jsem na něj v září roku 2006 nastoupil, 54 osob do něj nahlíželo a mělo možnost se s ním seznamovat. Počet těch, kdo skutečně viděli či slyšeli, ale je stejně tak reálný jako fakt, že skutečně 6 tisíc stránek bylo skartováno. Proto mimo jiné je navrhováno rozšíření okruhu osob pro to, aby ti, kteří se se spisem, alespoň jejich část, měli možnost seznámit, dostali stejnou možnost jako jeden z jejich kolegů, který o to požádal.
Nicméně v tuto chvíli mohu říci, že nepořádek, neodpovědnost, to je jen namátkový popis způsobu, jak se s utajovaným spisem nakládalo.
A znovu se ptám: Kdo se bojí Krakatice, když 54 osob z různých institucí včetně Ministerstva vnitra za dobu, kdy ministrem vnitra byl člen České strany sociálně demokratické, se s policejním operativním spisem seznamovalo? Kdo se bojí Krakatice? Spis byl od začátku veden ve stupni utajení důvěrné, a to jako kriminální spis. Nikdy nebyl převeden do formy standardního trestního spisu a podle všech dostupných informací na základě informací shromážděných ve spisu nikdy nedošlo k žádnému trestnímu stíhání.
Položme si další otázku, tedy nejen Kdo se bojí Krakatice?, ale k čemu tehdy sloužil ten tajemný spis, do kterého nahlíželi mimo jiné i pracovníci Ministerstva vnitra za vlády České strany sociálně demokratické. Kdo a na čem s ním tedy pracoval? A to jsou otázky, které jsou dodnes předmětem spekulací. Co bylo cílem vlastně práce těch policistů? Byl to boj s organizovaným zločinem, nebo naopak? Nechci nikoho obviňovat. Nechci říkat, že tomu bylo naopak. Nicméně otázek souvisejících s tímto spisem je skutečně mnohem víc než jenom ta jedna: Kdo se bojí Krakatice? Kdo úkoloval a kontroloval ty policisty? Co se dělo s informací z tisíců stran odposlechů? To jsou důležité otázky, které bychom měli položit, nicméně těm, kteří jsou symbolem takovéto policejní práce, a těm, kteří jsou politicky odpovědní za takovýto způsob práce. Proč se toho bojíme? Kdo se bojí Krakatice?
O tom, že o práci skupiny policistů kolem Krakatice byl nebývalý zájem, svědčí právě ten mimořádný počet osob, který se se spisem alespoň oficiálně seznámil, včetně tedy osob z Ministerstva vnitra. O zájmu svědčí i opakované prošetření těch policistů, kteří byli součástí týmu, ze strany tehdejší Inspekce ministra vnitra. Opakovaně několikrát tito policisté byli terčem vyšetřování Inspekce ministra vnitra. Proč? Kdo komu se tedy má bát důvěřovat? Ti policisté ministrovi, který s tím neměl nic společného, nebo ministrovi a jeho předchůdci, jehož inspekce policisty vyšetřovala z podezření z páchání trestných činů, a to těch nejzávažnějších včetně vražd?
Kdo se bojí Krakatice? Zájem Inspekce ministra vnitra dokonce vyústil trestním oznámením, které na tehdejšího ředitele Inspekce ministra vnitra podal jeden z policistů. Buďme konkrétní. Ten samý policista, o kterém pan předseda Bublan říká, že nedůvěřuje současnému ministru vnitra Ivanu Langerovi, byl bezprostředním nařízeným tehdejšího ředitele Inspekce ministra vnitra pana Borníka, na kterého pan Tichý, který nedůvěřuje mně, podal trestní oznámení. Jiným slovy, ten samý pan policista, nebo bývalý pan policista, který mně nedůvěřuje a důvěřuje panu ministru Bublanovi, podával trestní oznámení na ředitele inspekce tehdejšího ministra vnitra Bublana.
Kdo se bojí Krakatice? Já, nebo někdo další? Absurdní situace. Lidé, kteří pracovali v bezprostředním podřízení předcházejícího ministra vnitra, byli terčem trestního oznámení ze strany toho policisty, kterého teď již bývalý ministr vnitra obhajuje, respektive říká, že nedůvěřuje tomu současnému. Kdo se bojí Krakatice? ***