(10.40 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Já budu jenom citovat Timothy Geithnera z poslední schůzky, kterou měl s představiteli asi osmi zemí světa: "Finanční systémy pracují v současné době proti jakékoli obnově a uzdravení, a je rolí politiků, aby sehráli vedoucí roli v tom, aby s tou černou dírou se pokusili něco udělat."
Dnes, když se podíváte do dnešního tisku, tak tam najdete články, že je třeba pomoci střední a východní Evropě. Píše se tam o tom, že v současné době recese, ke které dochází ve východní Evropě, je velmi nebezpečná, připomíná děje finanční krize asijské z devadesátých let a že pravděpodobně bez určité pomoci bude velmi problematické pro tyto země si samy pomoci.
To znamená bez politického vedení a bez kroků, které budou provedeny například v Evropské unii, se může stát, že se budeme potýkat s dlouhou depresí. Strategie pana premiéra, že o tom nebudeme mluvit a že se budeme tvářit, že se nic neděje, to je strategie, kterou tady sledujeme pět měsíců. Byl bych rád, kdyby se parlament dokázal nad touto debatou aspoň shodnout, že bez skutečných kroků a bez nějaké dohody na nich ohrožujeme Českou republiku. Byl bych rád, kdyby pan premiér pochopil, že role politiků v této krizi není přihlížet a pokud možno nic nedělat, jak tady opakovaně říká, ale naopak že bez nich se státy a Evropa ze současné situace nedostanou.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Dalším přihlášeným do diskuse je pan poslanec Michal Doktor. Vážený pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Michal Doktor: Dámy a pánové, dovolte, abych se ve svém vystoupení věnoval informaci vlády. V úvodu bych řekl, že je zřejmé, že přestože může být výsledkem usnesení jak schválení a doporučení, aby vláda postupovala ve smyslu dokumentu, který nám předložila, a nepochybně je možné i potřebné si představit, že nic takového schváleno nebude, tak názor této Poslanecké sněmovny na věc samotnou vládě nezabrání naplnit své rozhodnutí, protože většina věcí, které jsou navrženy, je naštěstí v oblasti exekutivních pravomocí vlády. Na druhé straně připouštím, že některé velmi významné věci, které ještě máme před sebou, budeme muset projednávat v Poslanecké sněmovně a debata o nich nepochybně bude znovu velmi výživná, ale také posunutá v čase o ten minimálně jeden, nebo snad maximálně měsíc, a bude tedy posunuta i ve smyslu našeho poznání.
Začnu svůj příspěvek pro mnohé z vás zřejmě kacířskou větou. Já si myslím a tvrdím, že i krizi je třeba vnímat jako velkou příležitost. Já jí neblahořečím, já ji ani nevítám, já ji ani nechválím, prostě tu je, jako ekonom ji respektuji a jako politik vás prosím a navrhuji vám, když už to období hospodářského zpomalení, zpomalení výkonu, ekonomiky, světové, a tedy i naší tady je, tak abychom ho využili k prosazení změn a věcí, které se stanou naší budoucí výhodou. Pokud tohle nezvládneme, pokud tohle promarníme dohadováním se o to, kdo vlastně za to může, tak jsme promarnili veškeré výhody, které jsou nám dány zčásti v minulosti odvedenou prací, zčásti výhodami, které nám dává kvalita naší ekonomiky a všech jejích segmentů, včetně kvality a schopností našich zaměstnanců.
Stav, který ve světové ekonomice nastal, nevznikl sám od sebe. To všichni víme. Poslední dva roky nebyla vedena debata o ničem jiném než o rizicích, spouštěčích, které byly stále více viditelné v jednotlivých segmentech ekonomiky - ve stavebnictví, na finančním, resp. hypotečním trhu, ne v České republice, ale ve světě, v Evropě, ve Španělsku, v Německu a Francii. Je možná zbytečné připomínat, že jeden - zdůrazňuji že jeden - ze spouštěčů spočívá v krizi, která postihla finanční trhy zejména Spojených států amerických. Je také ale výsledkem omylů a špatných rozhodnutí dosud respektovaných institucí nadnárodních i národních a svou sílu neztrácí a nedrobí na již neexistujících hranicích.
Jakkoli nemám rád ty silné příměry, které tady zaznívají, a jeden z těch nejsilnějších někdy opakuje ve svých vystoupeních pan poslanec Paroubek, a to přirovnávání této krize k něčemu, co může snad být podobno, anebo dojíti ve smyslu svých důsledků, té světové finanční krizi, resp. ekonomické krizi před sto lety, pak jedno srovnání ve smyslu toho použitého příměru je zcela namístě. Ano, tato krize má potenciál světového rámce, ano, tato krize, bohužel, nemá v cestě - nebo bohužel, je to tak, nemá v cestě hranice, které zanikly, a ta krize může obíhat dokola kolem glóbu, tak jak dlouho bude chtít.
Globalizovaný svět, přestože neztratil nic ze svých základních zeměpisných parametrů, je prostě objektivně menší, žijeme v něm daleko více vystaveni důsledkům a omylům našich sousedů, stejně jako oni žijí daleko více ovlivňováni také našimi rozhodnutími.
Otřes - a chtěl bych zdůraznit, že se zcela záměrně budu nadále vyhýbat slovu krize - otřes ekonomiky, otřes výkonu světové ekonomiky, nastane vždy v situaci, když není schopna absorbovat, vyrovnávat se s abnormalitami poptávkovými, cenovými a fiskálními. A všechny signály, které byly k vidění minimálně v posledních dvou letech, nasvědčovaly tomu, že k němu musí neodvratně dojít. Výsledkem otřesu bude cenové narovnání. Narovnají se ceny energií - k tomu dochází - narovnají se ceny výrobních surovin, potravin, narovná se cena práce, narovnají se ceny nemovitostí - výrobních i nevýrobních, ceny veškerého jiného zboží. Zreální se výkony ekonomik, zejména tedy těch, které už beztak vyžily za hranici svých řekněme konstrukčních možností.
A všichni, jak tu sedíme, víme, že v debatách posledních dvou let nezaznívaly žádné jiné informace z pohledu měření výkonu ekonomiky české, že už i naše česká ekonomika běžela o 1,5 až 2 procentní body více, nežli byla schopna konstrukčně zvládat, za cenu přílivu pracovních sil, které se tady pohybovaly ve velmi vypjatém prostředí, a bylo zřejmé, že přicházejí na vrcholu výkonu, a dnes prožíváme jejich odchod z naší země.
Ano, vše z toho, co tu popisuji, v součtu i v jednotlivostech, bolí. Bolí především naše občany. Investoři pláčou nad zmařenou či neefektivní investicí, propouštění zaměstnanci blahodárný účinek otřesů jistě také chválit nebudou a obchodníci stojící u zboží, které se méně prodává, nebo vůbec neprodává, také jistě nejásají z toho, jak úžasně unikátně mohou být svědky toho úžasného jevu, kdy si ekonomika a její mohutné síly sedají zpátky do reálných parametrů.
A my se tu, kolegové, hádáme. Politici se dohadují, kdo za to může, kdo více nebo méně zaspal. Pan poslanec Sobotka dokonce použil tak expresivní výraz, jako že je někdo spolupachatelem něčeho. Já jsem si jist jedním, a to nikoliv ve smyslu nějakých naivních přání, ale jsem si tím jist na základě věcí vyčtených, odpozorovaných, na základě výsledků jednání takových autorit, jakými jsou OECD, Světová banka a jiné instituce: Nezaspal a nespí nikdo. Stojíme tu všichni a zíráme s otevřenou pusou. A může se nám to zdát neprofesionálním projevem určité slabosti, ale mohu-li použít ten příměr, tak zírají všichni vlevo i úplně nalevo, vpravo i úplně napravo, nahoře i úplně nahoře a zírají i ti dole. Zírají všichni ve světových finančních centrech, a když už tu byl použit ve vystoupení pana místopředsedy Zaorálka ten příměr nebo to srovnání s aktivitami nového prezidenta USA, tak se jen podivte, jak vzácná shoda panovala ohledně řešení v době prezidentské kampaně a jak velmi těžká, svízelná a velmi neúprosná debata zejména ve smyslu ceny a vyvolaných efektů se vede na půdě vrcholných institucí ve Spojených státech dnes, jak tvrdě a nekompromisně americká centrální banka, resp. Fed, měří nástroje a jak nejednoduché bude jejich definitivní prosazení do reálného života a k jak významným korekcím bude docházet. I oni ztrácejí čas, ale neztrácejí ho díky své neobratnosti. Oni si také uvědomují hloubku těch cen a nákladů a ptají se, co z toho má a nemá cenu podniknout.
Mohu-li použít určitou vsuvku, já jsem vlastně docela rád, že mě ve svém vystoupení předběhl pan kolega Zaorálek, protože i on se tu zmínil o jistém druhu zaspání a o té absenci, která mu chybí v navržených záměrech vlády ve smyslu vyšší stability finančního sektoru dejme tomu v Evropě, ale myslím si, že ten akcent českého finančního trhu tam byl zjevný, minimálně ve vystoupení pana poslance Bohuslava Sobotky.
***