(14.40 hodin)
(pokračuje J. Dolejš)
Inu, užijte si své vavříny pro tuto chvíli, vzpomínejte na to, jak jste dodrželi výdajové rámce a střednědobý rozpočtový výhled v čase uplynulém, ale uvědomte si, že někteří usínají na vavřínovém věnci, ale probouzejí se na bobkovém listu. Je to tatáž rostlina, akorát způsob užití se poněkud liší a obávám se, že zatímco takový zajíc dokřehka upečený na bobkovém listu, tak pečínka skládající se z této nové koalice příliš vábná a chutná nebude, a nebude (?) se nepochybně zajídat ani voličům v nadcházejících volbách, pokud nás samozřejmě jako za onen pověstný cop barona Münchhausena nevytáhne z bažiny hospodářské krize pomoc Evropské unie. Ale ani ta není všemocná, zvlášť když jí to osladíme, jak slibuje vláda.
Dobrá, tedy nemáme rozpočtové provizorium. To je hlavní vzkaz voličům dnešního dopoledne. Ale možná že bychom měli dodat, že opak je pravdou, že máme rozpočtové provizorium. Máme rozpočtové provizorium, které nemá onu politickou pečiatku, ako hovoria na východ od nás, že zkrátka je to rozpočtové provizorium, které bude řídit pouze pan ministr, který nás možná bude k 31. lednu informovat o svých závěrech, kde přiškrtí klapky, komu přidá a komu ubere v rámci pružně se měnícího programu proti krizi, který má zcela symptomatický název SPAR, či lépe německy "špar", protože se bude šetřit, ale nebude se šetřit v rámci výdajových limitů, bude se šetřit na každém z nás a možná že začneme, jako v některých firmách, šetřit na kafíčku, vypínat počítače, zkrátka škrtit tam, kde to nemá nejmenší smysl.
Trochu mi to asociuje balíček z roku 1997, kdy pod tlakem národohospodářských nerovnováh se tehdejší premiér a hlava pomazaná, celebrita v české ekonomické obci premiér Klaus, rozhodl, že nasadí dvojitého Nelsona české ekonomice a projedná a schválí vzácný balíček proti krizi. Inu, dopadlo to tak, že se ekonomika rozsypala, že byla přechodná vláda a předčasné volby. Možná že toto je skrytý vzkaz voličům a že i tento balíček, který se má vázat na právě schválený státní rozpočet, bude mít stejný výsledek. Nevím, jestli nadcházející měsíce budou proto příjemnější, jestli politická debata bude hladší, ale v každém případě, pokud se budeme kratší dobu trápit, možná to bude lepší.
Jestliže výdajové rámce jsou něčím, k čemu bychom se měli vázat, kdy bychom měli si říci, že je to jakýsi nepolitický akt technokratického usměrňování penězotoku a vybilancování z roku na rok určitých našich kroků, tak si řekněme rovnou, že jestliže operují se stejnými čísly, s jakými operovala makroekonomická prognóza, která vedla k tvorbě tak špatného státního rozpočtu, tak i tyto výdajové rámce a střednědobý výhled jsou věcí velice virtuální. Je to jakási stínohra, kdy na zadní stěně oné jeskyně se mihotají stíny, ale venku se děje něco zcela odlišného. A toto má být ono nepřekročitelné, co nám tady avizuje pan ministr, že se s tím nelze vypořádat jinak než to trpně přijmout a pokračovat v tom dopoledním divadle, to znamená - máme rozpočet, máme hospodářskou politiku, máme všechno, co potřebujeme.
Já si myslím, že i v tomto případě si zaslouží, abychom věnovali pozornost především aspektu virtuality, hry na veřejné finance, že tato virtuální bublina je postavena proti reálné hospodářské krizi, a jestliže nám bylo řečeno, že ve výdajových stropech bude činěno vše možné, aby hladovějící byli nasyceni, že bude čerpáno až do samého maxima těchto stropů, tak se obávám, že je to útěcha velice malá.
Možná že pan ministr financí je poslední výspa čistého ekonomického myšlení v Evropě, možná že skutečně jeho samotného a jeho okolí, které mu radí, budeme moci vyvážet jako onu rozvojovou pomoc do Francie, do Německa, do Spojených států, abychom je zachránili před šílením etatismu a regulace. Možná. Ale pro tuto chvíli si myslím, že na pana ministra a jeho okolí platí ono Vančurovské - blouznivci, kteří imitují vášně starých časů, přichází doba nová. A ta doba chce pragmatičtější uvažování a především slézt z oněch vládních nebes na obyčejnou zem, kde chodí ne poddaní, ale občané, kteří si zaslouží, aby jim byla řečena pravda, aby se nežonglovalo z měsíce na měsíc s čísly, která už dávno, když jsou předkládána, neplatí, a že jsme si vědomi čísel, kterými nás každý týden zásobují renomované instituce, jako je Česká národní banka.
Pan ministr určitě zná dnešní zprávu České národní banky, která vysílá varovný signál například v tom, že se nevydařila ani ta upravená prognóza České národní banky směrem dolů, ale směrem ve struktuře. Čili když Mezinárodní měnový fond varoval Českou republiku, že zejména v oblasti poptávky domácností může nastat strmý propad, tak už to, že se strukturálně růst hrubého domácího produktu neplní v těch ukazatelích právě spotřeby domácností, tak já myslím, že je to třeba brát vážně a říci si, že výdajové stropy nastavené na virtuálních číslech, podobně jako je virtuálně nedávno schválený a předložený konvergenční program, nás nemohou poutat, čímž nevolám po anarchii, ale volám po diskusi o jiných číslech, o jiných stropech, o tom, že je zkrátka před námi ta eventualita určitého strukturálního impulsu nejen na straně příjmové - uvidíme, jak nová vládní koalice projedná zákon o dani z příjmu - ale na straně výdajové, že je třeba o těchto věcech se bavit, a ne se zaklínat magickými formulkami, které by možná slušely Harry Potterovi, ale nikoliv ministru financí.
Mezi dalšími signály, které vnímáme, je například signál ze sektoru podnikatelského, firemního. Velké firmy si možná nějakým způsobem poradí, popřípadě proběhnou akvizice, a až se přežene špatné počasí, tak možná zjistíme, že se změnila vlastnická struktura, ale budou žít dále a budou i nadále mít své zisky, které, pokud to budou zahraniční vlastníci, budou transferovány do mateřských center. Ale sektor středních a zejména malých firem? Cožpak to není dost jasný signál, že se propadají zakázky? O tom, že ta situace je daleko vážnější?
Proč si chceme vytírat zrak těmito výdajovými stropy, proč si nadále hrajeme s těmito čísly! Já si myslím, že i když se jedná o apendix ke schválenému státnímu rozpočtu, tak že je určitě namístě si položit otázku, jestli aspoň tady nepřiznat barvu, říci si, že logika fungování státní správy, technokratické přístupy nám velí setrvačně ještě běžet po trati, která dávno uhnula někam jinam, ale že sami to nebereme vážně a že nejenom že budeme měnit státní rozpočet, ale že i toto se stane brzo cárem papíru, a protože chceme udržet veřejné finance v určitých koridorech, tak už dnes nastartujme debatu, jak by ty jiné koridory měly vypadat.
***