(17.50 hodin)
(pokračuje Jakubková)
Situace v Afghánistánu se v důsledku nevhodně zvolené strategie trvale zhoršuje. Většina expertů se dnes shoduje, že je nutné klást daleko větší důraz na rozvojové projekty a zároveň je nezbytné hledat politická řešení konfliktu v Afghánistánu.
Jsme přesvědčeny, že by ČR měla výrazněji přispět k rekonstrukci Afghánistánu, a žádáme posílení rozvojových aktivit v provincii Lógar, za kterou ČR přijala zodpovědnost. Na tento úkol bychom se měli soustředit a neměli bychom tříštit síly tím, že jsou naši vojáci v Afghánistánu rozmístěni na různých místech. Žádáme proto ministryni obrany o předložení plánu rekonstrukce provincie Lógar pro druhé pololetí roku 2009 a dále do roku 2011.
Máme za zlé těm, kteří kritizují naše rozhodnutí, že na nás vyvíjejí tlak vytvářením atmosféry strachu a úzkosti z možných nebezpečí spojených s návratem vojáků cestou z hor domů. Přitom všichni vědí, že jsme o návrhu na vyslání speciálních sil do protiteroristické operace Trvalá svoboda v Afghánistánu hlasovaly letos v květnu a ani tehdy jsme ji nepodpořily, a to ze stejných důvodů, které zazněly dnes. Naše stanovisko je tedy konzistentní a dlouhodobé.
Nepřijímáme výtky hovořící o naší nezodpovědnosti. Zodpovědnost, kompetenci i řešení hledejme ve vládě. Právě vláda má pravomoc prodloužit misi o 60 dnů, a to na základě Washingtonské smlouvy a rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1343, a tak vytvořit vojákům podmínky pro jejich návrat. Vláda i ministryně obrany ale mohly případná rizika snížit ještě více - jednak vhodnějším načasováním projednání tohoto materiálu, a především předložením konceptu vojenských zahraničních misí a vyjednáním souhlasu s ním napříč politickými stranami v Poslanecké sněmovně.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk některých poslanců v levé části sálu.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, paní poslankyně. Nyní se hlásí ještě do obecné rozpravy, na závěr obecné rozpravy, předseda vlády ČR Mirek Topolánek. Prosím.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Dovolte mi, abych vystoupil, vážené paní poslankyně a vážení páni poslanci, na závěr obecné rozpravy s několika poznámkami a možná závěrečným návrhem.
Já teď nechci mluvit dlouho a předvádět tady reminiscence na lidi, na které můžeme být hrdí, ale přece jenom, když se podíváte každý rok na Hradě, kdo dostává vyznamenání od prezidenta republiky, tak tam vidíte velmi staré generály, letce z bitvy o Británii. Už samozřejmě tam nemůžete vidět naše legionáře. Těžko tam uvidíte lidi, kteří v Darney zakládali naši bojovou tradici, na základě které vzniklo Československo v roce 1918. Ani už tam nebude mnoho lidí samozřejmě z bitev druhé světové války, ať už ze Svobodovy brigády nebo z bojů v severní Africe. Jsou to lidé, na které dodnes jsme hrdí, přestože letci z bitvy o Británii potom skončili většinou s podlomeným zdravím po absolvování x let v bolševických koncentrácích.
Máme své vlastní veterány i z posledních 20 let - z bitev v Zálivu, z misí v Iráku, v Kosovu, v Bosně a Hercegovině, v Afghánistánu. Já myslím, že každá země, která v Evropě dnes chce budovat demokratickou společnost, se opírá o své tradice, a to i tradice bojové. A většina lidí je hrdá na lidi, kteří v minulosti buď položili život, anebo byli ochotni ho položit.
Já jsem byl v Afghánistánu třikrát. Kromě toho samozřejmě v Kosovu, Bosně a Hercegovině. Má první návštěva Afghánistánu byla návštěva Kábulu a letiště KAIA, mezinárodního letiště v rámci sil ISAF. Měl jsem poprvé možnost mluvit v prezidentském paláci s prezidentem Karzáím. Byl jsem přítomen předávání letiště norskému velení. Byl jsem přítomen otvírání naší polní nemocnice. Byl jsem na naše vojáky hrdý. Byl jsem hrdý na to, jaké tam děláme jméno. Podruhé jsem byl v Lógaru u našeho provinčního rekonstrukčního týmu těsně poté, co tam zahynul náš voják. Je velmi složité posílat nejlepší lidi, muže a ženy, do bitev na celém světě a vědí o tom všechny země, kterých si vážíme pro jejich demokratickou tradici - Spojené státy americké, Kanada, Nový Zéland, Austrálie, ale i další. Potřetí jsem byl v Afghánistánu letos v říjnu v nejmenovaných provinciích, kde působí jednotka v rámci mise Enduring Freedom i v předsunuté jednotce.
Já teď nechci působit na city, ale chtěl bych říct, že Afghánistán je dnes určitou laboratoří potenciálních řešení, a to nejenom vojenských, jak se možná tady velmi často mluví, ale právě peacekeepingových a rekonstrukčních. Pokud mezinárodní společenství - a nikoliv jenom Spojené státy americké, nikoliv jenom NATO, ale fakticky evropské země, fakticky OSN, Světová banka a další multilaterální organizace - selže v operaci v Afghánistánu, tak jakékoliv podobné konflikty nebude umět na celém světě nikdo řešit. Tento svět přece není bezpečný. A politika appeasementu a čekání, ať to udělá někdo jiný, v této situaci v České republice a s naší historickou zkušeností je podle mě naprosto chybná!
V Afghánistánu se dnes soustředí pomoc v různých oblastech, ať už bojových nebo obranných nebo peacekeepingových nebo rekonstrukčních, z celého světa. Celá střední Asie, všechny země, které si jenom vyjmenujete, se podílí na operaci v Afghánistánu - buď dodávkou materiálu, nejenom zbraní, ale samozřejmě i svými vojáky - a riskují životy těchto vojáků.
Postavení ČR ve světě v polistopadovém období je dáno několika, řekl bych, pevnými body; já doufám, že do i do budoucna pevnými body. Je to samozřejmě, a bylo vždycky, členství v OSN, je to členství v NATO a je to členství v EU. Všechny tyto tři multilaterální organizace se podílejí na této laboratoři potenciálního řešení podobných konfliktů, jako je právě Afghánistán.
Já jsem byl včera ve Velké Británii. Jednal jsem s labouristou, předsedou britské vlády Gordonem Brownem. Polovinu rozhovoru jsme strávili diskusí o Afghánistánu, Pákistánu, Indii, o Středním východě, o sféře našich zájmů, které jsou podle mě pro Británii a Českou republiku společné. Každý svými silami, každý s tím, co umí, působí a chce působit ve prospěch těch ostatních - nikoliv jenom pro vlastní občany, ale pro ty, kteří jsou našimi spojenci. Gordon Brown musí také prosadit navýšení vojáků, stejně jako Stephen Harper v Kanadě, která krvácí v Afghánistánu a má tam velké oběti. Nedávno zemřeli čtyři britští vojáci - minulý týden. Není podle mě správná teorie, že když se vykašleme na tyto mise, na tuto naši spojeneckou účast, že budeme bezpečnější! Je to právě naopak!
Filozofie této vlády, ale už i vlád minulých, je, že ČR kvůli své kapacitě, finančním možnostem, vyškolení, technice nezvládne více misí. Koncentrujeme se nyní fakticky na dvě mise. Fakticky máme v Iráku už pouze pět vojáků. Je to mise do Afghánistánu a je to mise v Kosovu. Kosovo nebude jednoduchým prostorem a zahajování mise EULEX pod taktovkou Evropské unie neprobíhá nijak zvlášť úspěšně. Stejné problémy nás čekají v Afghánistánu. Působíme ve třech provinciích, pokud nepočítám Kábul, a situace se tam bude zhoršovat. Nedávné bombové útoky v Bombaji jasně ukázaly, že je zájem na zhoršení do té doby, řekl bych, v posledních 20 letech nejlepších vztahů mezi Pákistánem a Indií.
***