(15.40 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Pokud jde o konkrétní dopady toho, co se blíží, za prvé jde především o to, že ten propad dynamiky u našich obchodních partnerů, u zemí, se kterými nejvíce obchodujeme, má historický rozměr a pravděpodobně neskončí za dva, za tři měsíce. Z toho vyplývá, že ztížení exportu z těchto oblastí bude významné, koneckonců s těmito oblastmi jsme propojeni zhruba v 80 procentech, zejména pak jde o země eurozóny, Evropské měnové unie. Chci říci, že je důležitým imperativem, jakým způsobem a v jaké míře měnit teritoriální strukturu zahraničního obchodu. To, že jsem postřehl úvahy o tom, že přisypete drobně ptáčkům do krmítka, že posílíte decentně rozpočty, možnosti České exportní banky, EGAPu, Českomoravské rozvojové a záruční banky, toto je jistě logický krok, ale obávám se, že pokud jde o zásadnější změnu teritoriální struktury zahraničního obchodu a vylepšení, napravení těch rozbitých odbytových cest, pak je to tak trochu jako dát slonovi jahodu. Prostě příliš zásadnějších posunů asi nedoznáme.
Druhou takovou nebezpečnou oblastí, do které se promítne to, co nyní zažíváme, je pokles poptávky, pokles koupěschopné poptávky, schopnost domácností utrácet za běžnou spotřebu, protože předtím jsme nezažili období přílišného sklonu k úsporám a domácnosti už nemají kam sáhnout, pokud se zhorší jejich příjmová situace.
To, že Mezinárodní měnový fond, ne poslanec za levici, ne poslanec za opozici, ale Mezinárodní měnový fond varuje před zásadnějším propadem spotřeby domácností, bychom měli brát vážně. Možná, že označíte za panikáře i Mezinárodní měnový fond. Je to dobré tedy vzkázat brettonwoodským institucím, že už se deklasovaly na úroveň české opozice ve vašich očích. To bude zřejmě onen vzkaz, který pan premiér odveze na jaře do Londýna na mezinárodní globální konferenci, kde se bude diskutovat, zda Brettonwood se má změnit či zlepšit, aspoň víme, co tam bude za Českou republiku a za Evropskou unii chtít říkat. Ale bylo by to velmi nešťastné.
Jestliže poptávka přestane dodržovat onu víceméně lineární dráhu, že každoročně vzrůstala spotřeba, že každoročně vzrůstala zhruba o ona 3 %, tak se nám to promítne do životních nákladů, do situace poměrně značného okruhu domácností. A reagovat na krizi pouhou restrikcí, pouhou likvidací onoho sociálního polštáře, který už tak je poměrně tenoučký, to by byl myslím dost nešťastný krok.
Já jsem postřehl, že pan premiér avizuje, že na jednání některých představitelů firemního sektoru se zástupci ČEZu pochopili, že nárůst cen je opravdu nereálný, ale zdá se, že by měli uvažovat daleko dál, že by se měli zamyslet systémově, jak je možné, že taková situace vůbec nastala, a po onom moratoriu, které myslím stejně ze zákona může trvat maximálně půl roku, by měly být připraveny systémové zásahy, aby podobné věci, to znamená aby jeden monopolní výrobce bohatl a abychom my všichni ostatní to platili, nemohly nastat.
Pokud jde o oblast regulovaných cen, připomínám, že nám zdivočely ceny bydlení a že je to další oblast, které bychom se měli velmi, velmi věnovat. Opět v onom potenciálním vládním krizovém balíčku o takových úvahách zatím není ani stopy.
Jestliže jsou některé obory - ekonomické obory - více zasaženy než druhé, je to důvod k tomu, abychom opakovali onu liberální mantru, že český trh to vyřeší, anebo si položme otázku, podobně jako si ji kladou ekonomové ve světě, ekonomové na západ od nás, aby nebyli podezíráni ekonomové z jiných azimutů, že jsou zatíženi nějakou minulostí, že strukturální politika, pomoc ekonomickému rozvoji, rozvoji reálné politiky, je možná. Vždyť stavebnictví nepochybně bude muset reagovat na to, že vychládá trh realit. Investovat v daleko větší míře do dopravní infrastruktury je možné, ale v tom případě by nesměly být rozpočty dopravních staveb takovou černou dírou, jako byly doposud. A to nemluvím o problému automobilového průmyslu, kde to, že jsme si vybudovali jistou monokulturu, která přinesla určitou vlnku našeho ekonomického vzepětí, se nám bohužel vrátí jako bumerang tím, že s těmi hlavními automobilovými firmami je spojena sítí dodavatelských vztahů tak podstatná část naší ekonomiky, že když nic neuděláme, tak ta nezaměstnanost nebude 4, 5 možná 6 %, ale daleko větší. A pak těm nezaměstnaným vykládejte, jaká jste přijali zpřísňující pravidla pro zneužívání podpory v nezaměstnanosti. Pak budete směšní a ti lidé se k vám otočí zády ještě víc, než učinili teď v listopadu 2008 v krajských volbách.
Jestliže vám připadá, že současný trh práce se pouze narovnává z předchozí přehřáté fáze, tak jste zřejmě nebyli mezi těmi lidmi, kteří opravdu práci najít chtějí. Možná že toto chcete vzkázat zaměstnancům textilních firem, sklářských firem, které už pocítily, jak vaše politika podpory zaměstnanosti je účinná. Ale pokud jde o záchranný balíček - kdyby mi někdo hodil takové záchranné kolo, tak děkuji, radši spolehnu na své plavecké schopnosti.
Pokud jde o vaši pozornost bankovnímu sektoru, i já, protože jsem profesí ekonom, chápu význam financí, význam bankovního sektoru, význam finančního trhu. Ale bankovnictví není cílem. Bankovnictví je prostředkem toho, aby ekonomika mohla fungovat. Bankovnictví zprostředkovává likviditu těm, kteří chtějí, umějí podnikat, kteří na to potřebují založit penězi. A jestliže se celá debata o krizi opírá o rozbory bankovníků, kteří se především soustřeďují na mezibankovní trh, na to, aby fungoval trh se státními dluhopisy, přemýšlejí o tom, jak lépe a více kapitalizovat banky, a ne na reálnou ekonomiku, tak asi někde bude chyba v uvažování. Možná si nechte poradit nejen od bankéřů, ale i od jiných ekonomů.
Faktem je, že i banky přiznávají, že bude narůstat default úvěrů, tedy špatné úvěry, nesplatitelné úvěry, že chtějí zesílit zátěžové testy na projekty. Já v tom trošičku cítím už určitou obezličku. Protože už v minulosti jsme se mockrát bavili, že projekty tady jsou. Některé projekty jsou dokonce dobré, ale banky jsou dneska tak konzervativní, že radši si koupí státní dluhopisy a ten credit crunch, ta nedostupnost úvěrů pro podnikatelský sektor nám narůstá.
Součástí debaty, a to zejména té mezinárodní, je samozřejmě regulace finančního trhu. To není o tom, zda regulovat, nebo neregulovat. Takový bloud, který by vůbec nereguloval, asi dnes po světě, aspoň v zodpovědnějších funkcích, neběhá. Ale přesto bychom si měli říci, že jde o kvalitu regulace, a jestliže v Evropě chceme zpřísnit regulaci, zvážit, zda je dostatečně regulována nejen oblast likvidity, ale i to, zda můžeme vidět do toho, co se děje v bankovním sektoru, zda bychom neměli jít na - jak tomu v Německu myslím paní Merckelová říká - princip skleněné banky, to znamená transparence bilancí a zejména pohyby mezi matkami a dcerami, tak to si myslím, že je rozhodně namístě. A to nemluvím o tom, že bychom je měli přijmout, pokud mezinárodně vydiskutují, že ten segment finančního trhu, který u nás není zatím až tak rozvinutý, ale potenciálně nesmírně důležitý, by měl být lépe regulován. To jsou především investiční fondy, to jsou pojišťovací fondy.
A tím se přes ty pojišťovací fondy dostávám oslím můstkem k vaší další mantře, kterou neustále recitujete, tj. že na vašem reformním myšlení se nezmění nic, i kdyby trakaře padaly a i kdyby vám voliči bouchali na vrata. Prostě chcete reformy dál akcelerovat, nic nezměníte, vy jste ti nejchytřejší, i kdyby se na světě dělo cokoli. Ale copak není zřejmé, že nejenom že občané nemají důvěru ve váš připravovaný druhý a třetí pilíř důchodové reformy, ale že reálně tato oblast nesplňuje určité požadavky rentability a že by se mohla chtít zahojit na klientech důchodového připojištění!
***