(14.30 hodin)
(pokračuje Exner)
Myslím si, že by si příslušné instituce už měly uvědomit, že úroveň Poslanecké sněmovny není ta, na které by měly být projednávány neoficiální dokumenty.
Budou-li uvedené problémy vyřešeny písemným doplněním důvodové zprávy, o co bych chtěl pana ministra požádat, navrhnu samozřejmě souhlas s ratifikací včetně té formy výměny nót. Jinak se domnívám, že bychom měli požádat ministerstvo o doplnění textu, respektive předkladatele, vládu, předtím, než pustíme tento tisk do dalších čtení.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane poslanče. Další přihlášku registruji. Pan zpravodaj se ujme slova. Prosím, pane zpravodaji, máte slovo.
Poslanec Tomáš Dub: Děkuji vám, pane předsedo. Já si jenom dovolím vzhledem k času navrhnout zkrácení lhůty na 48 hodin a samozřejmě souhlasím s projednáním v rozpočtovém výboru a v zahraničním výboru.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Dobře, děkuji, pane zpravodaji. Další přihlášku neregistruji, proto obecnou rozpravu končím.
Táži se na závěrečná slova. Pan ministr? Pane ministře, chcete závěrečné slovo? Ano. Prosím, pan ministr vystoupí se závěrečným slovem. Prosím.
Ministr financí ČR Miroslav Kalousek Chtěl bych požádat Sněmovnu o shovívavost právě proto, že tento bod vždy vypadl z předcházejících schválených pořadů schůze, aby souhlasila s oním zkrácením projednávání, protože italská strana očekává naši odpověď do 15. prosince. Současně si dovoluji poznamenat, že ze svého pohledu nevidím důvod, proč bychom to měli přikazovat rozpočtovému výboru. Je to standardní mezinárodní smlouva. Otázky, které tady kladl pan poslanec Exner, jsou zahraničnímu výboru notoricky známy. Výbor rozpočtový se jim až tolik nevěnuje.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane ministře. Pan zpravodaj se závěrečným slovem. Jedině že byste, pane zpravodaji, shrnul návrhy, které zazněly.
Poslanec Tomáš Dub: Děkuji vám, pane předsedající. Jediný návrh, který zazněl, byl na zkrácení lhůty na 48 hodin a pak na přikázání výboru zahraničnímu a rozpočtovému. O návrzích budeme postupně hlasovat.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane zpravodaji. Budeme se tedy zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání. Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání zahraničnímu výboru. Samozřejmě další návrh byl rozpočtovému výboru.
Nyní zahájím hlasování. Kdo souhlasí, aby předložený návrh byl přikázán k projednání zahraničnímu výboru, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
V hlasování pořadové číslo 4 z přítomných 196 poslankyň a poslanců pro návrh 167, proti nikdo. Konstatuji, že tento návrh byl přikázán zahraničnímu výboru.
Dále pan poslanec Exner navrhl, aby tento tisk byl přikázán i rozpočtovému výboru.
Kdo souhlasí s tím, aby předložený návrh byl přikázán rozpočtovému výboru, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
V hlasování pořadové číslo 5 z přítomných 196 poslankyň a poslanců pro návrh 57, proti 58. Návrh nebyl schválen.
Ještě máme před sebou jedno hlasování, a to je zkrácení lhůty k projednání na 48 hodin.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
V hlasování pořadové číslo 6 z přítomných 196 poslankyň a poslanců pro návrh 134, proti 23. Konstatuji, že i s tímto návrhem byl vysloven souhlas.
Konstatuji, že tento vládní návrh byl přikázán k projednání zahraničnímu výboru a lhůta k projednání byla zkrácena na 48 hodin. Děkuji předkladateli, děkuji zpravodaji. Končím bod č. 1.
Zahajuji bod
2.
Informace předsedy vlády o dopadech světové finanční krize na Českou republiku
Prosím, aby se úvodního slova ujal předseda vlády Mirek Topolánek. Pane předsedo, máte slovo. (V sále je hluk.)
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, ten text je trochu delší a je trochu víc analytický, možná že ne úplně záživný. Já bych poprosil pana předsedu, aby ty, které to nezajímá, upozornil. Děkuji.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Pane předsedo, já již asi pošesté upozorním poslance na to, aby se uklidnili, pokud nechtějí poslouchat tenhle bod, aby opustili jednací sál, a vy jste mohl pokračovat. Prosím, pane předsedo, pokračujte.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte mi, abych vás nyní seznámil s mým, případně vládním, pohledem na světovou finanční krizi a její možné dopady na Českou republiku, respektive s pohledy a přístupy k eliminaci potenciálních rizik z této krize plynoucích.
Chtěl bych do úvodu říct, že tento můj příspěvek je postaven na podkladech a analýzách České národní banky, samozřejmě na analýzách Ministerstva financí a analytických podkladech a věnuje pozornost jak příčinám vzniku krize, tak podrobné analýze aktuálního stavu klíčových indikátorů finanční stability České republiky, tak následné interpretaci a hodnocení naší národní situace a následně i plánu, jak lze hrozbám z globální krize co nejúčinněji čelit. Mé vystoupení bude více analytické než politické, v tomto smyslu více vystoupením předsedy vlády než předsedy strany, a mělo by nastartovat seriózní diskusi, a to nejenom v Poslanecké sněmovně.
Nyní k mému samotnému vystoupení.
Všichni se asi dnes shodneme, že hlavním impulsem ke světové finanční krizi byla takzvaná hypoteční krize ve Spojených státech amerických. Připomenu pouze, že hypoteční krize se začala ve Spojených státech projevovat od poloviny března 2007, ale výrazněji ovlivnila americké kapitálové trhy až v polovině července 2007. Do Evropy se tato krize přelila v první polovině srpna 2007. Kořeny má v sektoru amerického hypotečního trhu, kdy pro méně bonitní klienty a na základě benevolentního přístupu bank byly poskytovány úvěry těmto klientům, i na základě státních zásahů.
Po období relativně nízkých úrokových sazeb začala z důvodu rostoucích inflačních tlaků americká centrální banka zvedat úrokové sazby, což vedlo ke zvýšení úrokových sazeb hypoték a výše splátek těchto klientů. Méně bonitní dlužníci následně přestali splácet hypoteční úvěry, a dokonce bylo evidentní, že někteří ani nezačnou. Transmisním, nějakým převodovým mechanismem šíření ztrát a nejistoty se stala takzvaná sekuritizace aktiv, což znamená méně obezřetný přístup pro například derivátové obchody. Ta umožňovala úvěrovým institucím v době, kdy byl na světových trzích přebytek likvidity, prostřednictvím prodeje cenných papírů a s využitím finančních inovací vyvádět riziko mimo své rozvahy. Tato toxická aktiva se přenesla do celého světa k investorům napříč subjekty finančního sektoru.
Vlivem poklesu kvality úvěrového portfolia a přecenění rizika však následně hodnota cenných papírů s vazbou na tato problematická aktiva dramaticky poklesla. Mezi bankami se začala šířit vzájemná nedůvěra, přestávaly si věřit a půjčovat - takzvaná krize likvidity v mezibankovním sektoru. Tato situace by v krajním případě mohla vést až ke kolapsu nejen celého bankovního sektoru, ale i finančního trhu. Pro odvrácení této hrozby začaly centrální banky uvolňovat po celém světě řádově stovky miliard dolarů, jež si mohou komerční banky půjčovat, pokud potřebují dočasně hotové peníze.
***