(10.20 hodin)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, paní poslankyně. Nyní vystoupí pan ministr Liška.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ondřej Liška Já se velmi ohrazuji proti interpretaci svých slov od dvou kolegů ze sociální demokracie. Já jsem neřekl, že se prostředky projídaly na vzdělání. Já jsem řekl, že celková rozpočtová politika státu byla takovým způsobem neefektivní a málo zaměřená na budoucnost, že bylo nutné přistoupit ke změnám rozpočtu, které právě proto dokážou ozdravit náš rozpočet tak, aby bylo možné na budoucnost zacílené financování vůbec započít. My tedy nyní procházíme obdobím škrtů, obdobím šetření, ale to, že na vzdělání přece jenom vláda i v takovéto složité době dokáže věnovat prostředky, které alespoň pokryjí většinu potřeb a které umožní v krátkém období od příštího, přespříštího roku v souvislosti s reformami, které doufám společně prosadíme, navyšovat prostředky na vzdělání nadále, a to včetně regionálního školství, o tom jsem skálopevně přesvědčen.
To znamená, nemyslím si, že by se jednalo o nějaké projídání prostředků na vzdělání. Naopak, kritizoval jsem to, že pouhé navyšování rozpočtu, pouhé navyšování ještě zdaleka neznamená, že se zvyšuje také kvalita. To byl právě ten váš případ!
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane ministře. Nyní vystoupí pan ministr Bartoš, připraví se pan poslanec Exner. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Walter Bartoš: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, já se pokusím spíše reagovat na průběh rozpravy, která probíhá. Nechci zde přednášet nějaký dlouhý projev, nicméně na některé věci, které zde proběhly, bych rád reagoval.
Možná první k paní kolegyni Bohdalové. Nemyslím si, že je korektní podezřívat pana ministra školství z toho, že je mladý a že se nikdy školstvím nezabýval, protože to naší debatě příliš neprospěje. Prospěly by jí spíše odborné argumenty. Pokud bych chtěl oponovat tomuto jejímu tvrzení, tak samozřejmě také paní ministryně Buzková, která nastoupila v roce 2002, předtím nikdy školství nedělala. Nikdy jsem od ní nečetl žádný materiál týkající se školství, možná jeden dva články v Právu, a to bylo všechno. A také nikdo ze sociálních demokratů na ni neútočil, že by byla neodborně zdatná na to, aby mohla tuto funkci vykonávat. To za prvé.
Za druhé, paní kolegyně Bohdalová mluvila o tom, že studium má své náklady a že to samozřejmě rodiny bolí. Ano, to víme. To je pravda. To samozřejmě je pravda, a také jsem tehdy jako opoziční poslanec, myslím, že to bylo v roce 2005 nebo 2006, navrhoval, aby se studentům odlehčilo, aby byl vytvořen tzv. systém studentských brigád. A tehdy jsem argumentoval ve Sněmovně proti sociálně demokratické vládě tím, že když už studenty nepodporujete, tak je alespoň nechejte vydělat. Bohužel můj návrh zákona tehdy vládní sociální demokracie zamítla. To bych rád řekl. Když vám náhodou bude paměť krátká, tak se podívejte do stena a podívejte se, kdo jak ohledně toho zákona hlasoval.
Třetí poznámka. Pan kolega Bičík ve svém projevu řekl, že jsme příliš direktivně vystupovali a že jsme příliš jednoznačně říkali, jaká je naše vize, a nepřipouštíme tu druhou. Jestli to takhle vyznělo, tak se za to omlouvám. Já jsem ve svém projevu mluvil také o skandinávských zemích, a protože by to mohlo být vykládáno různým způsobem, rád to ještě jednou zopakuji. Já jsem o skandinávských zemích mluvil a mluvil jsem také o tom, že si dovedu představit systém, který je bez poplatků. Ve skandinávských zemích totiž opravdu nerovnosti jsou docela nízké, aniž by se poplatky platily. Za to ale je potřeba říct, že také ve skandinávských zemích jsou mimořádně vysoké daně, a myslím, že touto cestou nechceme jít. To je první argument.
A druhý argument, individuální výnosnost vysokoškolského vzdělání, a to jsem také ve svém minulém projevu řekl, je v České republice 29 %. Jinými slovy, vzdělání se u nás velmi vyplatí. Když se podíváte na skandinávské země, tak tam je to někde na 10 %. Čili můžeme začít uvažovat o tom, že se budeme blížit ke skandinávským zemím, ale musíme se vyrovnat s těmito dvěma problémy: Za prvé, výrazně výšit daně. Za druhé, řešit, jakým způsobem se postavíme k individuální výnosnosti vysokoškolského vzdělání.
Já bych rád zopakoval některé věci, které jsem minule řekl. Doufám, že nebudu příliš dlouhý a nebudu podezříván z obstrukce, nicméně rád bych některé věci zopakoval, protože mám pocit, že jsem nebyl s panem premiérem tak docela pochopen.
My jsme minule mluvili o tom, že je potřeba otevřít vysokoškolský sytém a že je potřeba nůžky nerovnosti, které ve vzdělávacím systému existují, postupně zavírat, protože v otevřené společnosti musí platit to, že každý, kdo umí, by se měl prosadit. To je podle mého názoru základní filozofická premisa toho, co my ve vysokoškolské oblasti, resp. v celém vzdělávání navrhujeme. Abychom mohli nůžky zavřít, tak je potřeba pojmenovat některé problémy, které v našem školství existují a které naopak nůžky drží velmi rozevřené.
Za prvé je to vysoká selektivita už středního vzdělávání, která způsobuje, že mnoho žáků rodin právě s nižším sociálně ekonomickým statusem a vzděláním, ale jejichž schopnosti vystudovat vysokou školu jsou srovnatelné se schopností žáků vzdělanějších rodičů, je v raném věku už odkloněno na vzdělávací dráhy, které vstup na vysokou školu v pozdějším věku již výrazně znesnadňují. Možná mě kolegové z levé části politické spektra obviní z toho, že prosazuji osmiletá gymnázia. Chci říct, že já jsem jeden z těch členů ODS, který byl vždycky pro velmi otevřený systém, a osmiletá gymnázia nebylo to, co by v koncepci, kterou já jsem psal, bylo příliš akcentováno. To za prvé.
Za druhé. Další problém - nedostatečná diverzifikace, a tudíž i malá otevřenost systému terciárního vzdělávání. To se týká zejména těch nejžádanějších oborů. Tam to vede k velké konkurenci právě na vstupu do tohoto systému. V této konkurenci z mnoha známých důvodů častěji selhávají uchazeči pocházející právě ze sociálně slabších rodin, aniž bychom mohli klidně říci, že by pro studium právě neměli předpoklady.
Problém číslo tři - přijímací řízení na vysoké školy. Místo toho, aby se opírala o profesionálně zjišťované obecné studijní předpoklady - pan kolega Ohlídal minule mluvil o americkém systému, určitě dobře zná SAT - Scholastic Aptitude Test, který vychází právě ze všeobecných předpokladů, nikoliv ze zjišťování znalostí, ale z toho, jestli ten daný uchazeč v tu danou chvíli je schopen studovat vysokou školu. Takže ve velké většině naše přijímací řízení kladou právě důraz na konkrétní znalosti, které uchazeči v různé míře získávají v různých typech škol. My víme, že typy škol jsou velmi různé, velmi rozdílné a samozřejmě šance pak uspět u přijímacích zkoušek je problematická. Chci říct, že to samozřejmě zvyšuje šance na přijetí těm, kteří prošli dobrými nebo elitními středními školami, což jsou zpravidla děti velmi dobře situovaných rodičů.
Problém číslo čtyři - slabé nebo málo účinné programy finanční podpory studentům vysokých škol. Já jsem o tom mluvil na začátku. Navrhoval jsem v roce 2005, čili v minulém funkčním období, například studentské brigády. Tyto slabé a málo účinné programy finanční podpory studentům neumožňují v rozhodování se o studiu či o pokračování v něm odpoutat se od ekonomické situace výchozí rodiny, což je jedna ze základních podmínek pro to, aby se na vysoké školy ve větší míře hlásily i děti právě pocházející z rodin s nízkými příjmy, a to bez ohledu na to, zda existuje, nebo neexistuje školné. Ano, dámy a pánové, nejprve musí jít systém půjček, nejprve musí jít sytém finanční podpory, a pak můžeme vést debatu o školném. Koneckonců pan ministr to řekl.
Já jsem minulou schůzi, kdy tato debata probíhala, mluvil o maďarském systému diákitel, což je systém půjček, který zavedla maďarská vláda. Maďarským parlamentem prošel docela konsensuálně a chci říct, že jeho návratnost je výborná, že jenom 5 % v diákitelu se ztrácí, čili 95 % stát získává zpátky. Samozřejmě že to v daleko větší míře otevírá možnost studovat na vysoké škole.
***