(17.00 hodin)
(pokračuje Jehlička)
Samozřejmě bych přivítal vyšší rozpočet a byl bych rád jako ministr kultury, abychom dosáhli na to 1 %, o kterém se tady již téměř dvě desítky let hovoří, ale nebylo v silách žádné vlády, která zde byla u moci, aby to vykonala. My jsme se k tomu 1 % nejvíce přiblížili.
Co se týká většího zpřístupnění kultury, kulturních památek, muzeí a galerií, tak chci říci, že s panem ministrem Liškou připravujeme program, který pracovně nazýváme otevřené památky a který by měl zpřístupnit naše památky, muzea a galerie především žákům a studentům škol a rodinám a také je významně finančně zvýhodnit při návštěvě našeho kulturního dědictví.
To je vše, co jsem pokládal za nutné vám vysvětlit. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane ministře. Nyní tedy řádná přihláška pana kolegy Jiřího Dolejše a po něm bude patřit slovo panu poslanci Tomáši Kvapilovi.
Poslanec Jiří Dolejš: Děkuji, paní předsedající. Vládo, milé kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych vás seznámil se stanoviskem klubu KSČM k prvnímu čtení tohoto závažného tisku. Jak asi tušíte, stanovisko je to kritické a zamítavé. Ale proč tomu tak je, bych zdůvodnil v následujícím vystoupení.
Úplně nejzákladnější snad je, že v tuto chvíli loď české ekonomiky skutečně pluje do rozbouřených vod a nejenom občany, ale také nás, kteří jsme nadáni určitou odpovědností, by mělo zajímat, zda tuto loď kormidlují lidé, kteří se zajímají o aktivní hospodářskou politiku, o to, jak čelit té bouři, anebo zda na palubě této lodi zbyl pouze vyděšený stevard, který chodí s kasírtaškou a sleduje, jak se vyvíjejí účty. Obávám se, že to druhé je blíž pravdě a že nebozí pasažéři, tedy občané této země, jsou vystaveni riziku, že nejdříve budou s prominutím zvracet přes zábradlí, a až se vlny ještě zvýší, tak se ta loď může dokonce potopit.
To, že ve světě řádí globální finanční krize, určitě není až taková novinka. Zejména v oblasti atlantického kulturního okruhu v této ekonomické zóně se diskutuje o tom, jak tomuto neštěstí čelit, diskutuje se, zda stačí přísnější regulace, anebo zda budeme muset rány zacelit inflačním financováním. Zkrátka zeměkouli obchází přízrak lorda Keynese, který už byl v 80. letech, zdálo se, definitivně zapuzen.
Ale berme tuto diskusi vážně a snažme se, aby i naše hospodářská politika, východisko pro jádro této hospodářské politiky, neboli politiku rozpočtovou, bylo v souladu s tím, co se hledá za recepty ve světě.
Nedávno, při devadesátých narozeninách ekonoma rozhodně ne levicové provenience, mám na mysli Miltona Friedmana, tam vystoupil šéf amerických federálních rezerv a hodnotil dědictví velké deprese 30. let. A nalezl dvě základní pochybení: za první monetární restrikce a za druhé lpění na zlatém standardu. Dnes tedy centrální banky, poučeny touto dobou, se snaží zasytit trh likviditou, tak aby se zklidnila nedůvěra rozsetá mezi hospodářskými subjekty a střadateli, ale je otázkou, jestli má promyšlený hospodářský mix, který by skutečně loď provedl rozbouřenými vodami. Protože na jedné straně je ono deflační riziko, ale na druhé straně hrozí, když se mix nenamíchá ve správném poměru, stagflační past, to znamená, že se zbrzděním ekonomického růstu projeví i oživení inflace, a tudíž dopadne ta nejhorší varianta, varianta stagflační.
Chybí nám analýza a chybí nám diskuse nejen napříč politickým spektrem, ale zaangažování skutečných odborníků, kteří nemusí čekat na to, zda se na ně ten či onen ministr usměje, a jsou schopni a ochotni mu říkat do očí pravdu. Takovou analýzu potřebujeme a taková analýza umožní vytvořit odpovídající hospodářskou strategii.
Když tady slyším z úst pana ministra financí, že letní konsensus, tedy přesněji červnový konsensus, na základě kterého byl zpracován návrh státního rozpočtu, je v podstatě konzervativní, akorát čas předběhl červnové úvahy, tak to není konzervativní přístup. To je prostě nepružnost, protože už během letních měsíců bylo známo, že růst se v podstatě vytrácí. Připomněl bych prognózu České národní banky, která to snížila o víc jak 1 procentní bod. Prognóza Mezinárodního měnového fondu šla ještě dál. Kdybych chtěl být aktuální, tak privátní firmy, které rozhodně nemají setrvačnost a opatrnost vládních politiků, konkrétně například Patria Finance, tak ty už uvádějí prognózy v hodnotách 2,6 % HDP. Tedy zpomalení bude větší, než si připouští dokonce i korigovaná prognóza Ministerstva financí.
Co z takového zpomalení vyplývá? No především významně snížená finální spotřeba, a to nejen vlády, ale samozřejmě především domácností. Ona podvázaná koupěschopná poptávka se může ukázat být dlouhodobým ekonomickým problémem.
Další riziko je saldo obchodní bilance, se kterým jsme mohli být v uplynulém období poměrně spokojeni, ale stačí stagnační vývoj v našich klíčových destinacích klíčových zemí, se kterými máme intenzivní hospodářské kontakty - zahraniční obchod. Stačí příliš silná koruna, a zahraniční obchod se dostává do stále nižších čísel.
Třetí riziko je, že poté, co ceny energie šly dolů jako bezprostřední konjunkturální reakce na signály o světové hospodářské recesi, tak energie nám může znovu ožít. Nedělejme si iluze, že tak významné země, jako jsou klíčoví exportéři ropy a plynu, počínaje Ruskem a konče zeměmi OPEC, budou chtít přijít o své příjmy. Takže onen růst cen energií se nám může vrátit. Když k tomu připočteme i v podstatě nezvladatelnou volatilitu české koruny, je tady velký problém.
V oblasti měnové samozřejmě nad námi bdí nevládní Česká národní banka. Ale i ona musí přiznat stav, že na mezibankovním trhu bude peněz nedostatek, že banky se předzajišťují pro případ velkých problémů a přílišného tlaku střadatelů, kteří by chtěli stahovat vklady. Cena peněz také není rozhodně predikovatelná do nějak příliš optimistických peněz. A tak přestože v současné době banky riziko recese vyhodnocují jako riziko závažnější než riziko inflační, tak ona stagflační past se může dotýkat bohužel i české ekonomiky.
Součástí rozumné hospodářské strategie samozřejmě musí být i podpora růstu. Pokud nám růst vychládá, musíme si říci, jakým způsobem se vrátíme zase k slušnějším tempům, aby reálná hospodářská konvergence naší země k nejvyspělejším zemím byla znovu posílena, a jakými cestami tedy toho dosáhnout. Opět v diskusi mezi vládními politiky ani známky po podobných úvahách.
Je zjevné, že asi fiskální expanzí bychom se mohli dostat do problémů, ale strukturovaný fiskální impuls by možná byl na místě, rozhodně více na místě než pokračování v politice daňového dumpingu.
***