(15.20 hodin)
(pokračuje Topolánek)
To znamená, je to v položené otázce, v tom, co vlastně chceme těm lidem sdělit a jakou odpovědnost při tomto rozhodování na ně chceme přenést. My jsme povinni pro ty lidi zabezpečit obranu, ochranu a řekl bych kvalitní život. Kvalitní život je od fungování vlády, od fungování daňového systému. Nicméně tu obranu, tu vám zabezpečí jenom fungující mechanismy, fungující mezinárodní smlouvy a účast na kolektivní obraně.
Já vám tady nechci dělat přednášku. Mně připadal ten váš návrh trochu účelový, ale beru, že i to může být pohled, a beru ho jako legitimní.
Ke Kosovu se vracet - přece těch důvodů, to byl jeden z důvodů, proč vlastně jsme přistoupili k uznání, možná jeden ze tří nebo ze čtyř, byla právě naše participace na evropské politice v rámci našeho členství v Evropské unii, naše participace a naše členství v Severoatlantické alianci, a tam ty státy kromě těch, které mají nějaký problém, jako třeba Slovensko, v drtivé většině Kosovo uznaly. Máte pocit, že Holanďani, Britové a některé další země jsou hloupější než my? Samozřejmě, že my máme na rozdíl od nich všech daleko intimnější, dlouholeté, historické vztahy se Srbskem, samozřejmě to muselo vyvolat problém. Jestli nás podezříváte z toho, že jsme to nekonzultovali se srbskými politiky, tak to nás opravdu podceňujete. Já se osobně domnívám, že ten problém nemá řešení v řádu let, možná dokonce ani desítek let, ale rezignovat na pozitivní vývoj v západním Balkánu, rezignovat na jejich integraci do euroatlantických struktur, rezignovat na to řešení a vrátit se k 90. letům, kdy se tam ti lidé navzájem v rodinách stříleli, kdy si řezali hlavy, to já prostě neumím. A pod mezinárodním dohledem, který tam dneska je poněkud těžkopádně při tom přechodu zabezpečen, pod mezinárodním dohledem máme aspoň naději, že v tomto nejcitlivějším regionu celé Evropy, a to po staletí, se může - může, já neříkám musí - během desítek let nastavit takové parametry života, že budou podobné jako pro občany Evropské unie.
Pokud nevěříte této vizi, pokud nevěříte, že země bývalé Jugoslávie mohou být implementovány do Evropské unie a mohou tímto plnit vlastně i parametry, kodaňská kritéria a všechny ostatní jako my, jako ostatní země Evropské unie, pak vám to ovšem budu vysvětlovat velmi složitě. Já jsem možná snílek, ale nechat ten region na pospas sama sebe, to už Evropská unie jednou udělala.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane premiére, za odpověď. Pan kolega Chalupa chce vznést ještě doplňující dotaz. Prosím.
Poslanec Jaromír Chalupa: Vážený pane premiére, i když zazněly ty vaše argumenty znova racionálně, nezlobte se na mě, ale já jsem tady tlumočil určitou vůli občanů České republiky, která je neměnná, a mně jde zejména o to, že občané nebyli vyzváni k tomu, aby se vyslovili. Srbsko i Kosovo bude existovat samozřejmě nadále, ale já si myslím, že nás nic nehonilo a nic nás nenutilo, po našich historických zkušenostech zvláště, k tak rychlému uznání poté, co jste sám zde v Parlamentu řekl něco zcela jiného. Čili já směřuji k tomu, že znedůvěryhodňujete svoji vlastní politiku vůči občanům. Jestli vám o ty občany vůbec jde.
To samé je v otázce radaru. Já vám taky mohu položit otázku: A cítíte se ohrožen, pane premiére, nějakými raketami? A řekněte mi, z které strany. Tak to vnímají občané.
Samozřejmě že máme nějaké závazky, máme nějaké povinnosti, ale z těch my neuhýbáme. Já znova říkám, že Kosovo by existovalo tak jako jak, ale my jsme nemuseli spěchat s jeho uznáním a nemuseli jsme dávat občanům pocit zklamání. Zklamání vlastní vládou a zrazení vlastní vládou. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: To byl doplňující dotaz. Prosím, pane premiére, o odpověď na něj.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Já jsem ten poslední, kdo by pohrdal názorem občanů. Nicméně pro připomenutí. Ty historické konsekvence, to není jenom Mnichov, to je taky rozdělení Československa, ty paralely pokulhávají. Nicméně to, co nepokulhává je, že podobné řeči zaznívaly nepochybně v britském parlamentu, ve francouzském parlamentu, v Národním shromáždění předtím, než do Mnichova jeli. Proč bychom my měli se něčeho bát, když máme svoji Maginotovu linii? Proč bychom my měli prostě chránit nějaké Československo, když s tím nemáme nic společného? Zachráníme mír, pojedeme a podepíšeme Mnichovskou dohodu. A davy, davy Pařížanů Daladiera vítaly u Vítězného oblouku a volaly, jak to dobře zařídil.
Politika appeasementu, politika, která nemyslí v této oblasti na deset patnáct let dopředu, je politika slepá a vždycky v dějinách vedla ke spoustě katastrof. Já vás jenom prosím, abyste když mě interpelujete v této věci, vždycky měli na mysli to, co se v Evropě stalo v minulém století. A ty dvě války, to nebyla náhoda. Ty dvě války byly hlavně proto, že všichni velcí hráči podceňovali rizika, která plynula z určitých procesů, které potom byly nezastavitelné.
Já si nemyslím, že během roku budou schopni vysílat rakety dlouhého doletu z Íránu, ale během patnácti let ano, pane kolego. A v tom případě, jestliže existuje taková možnost, jestliže se na tom shodnou všechny státy NATO a jestliže my můžeme přispět do kolektivní obrany tímto způsobem, tak máme téměř tu povinnost. A v tomto smyslu já vnímám i ta naše jednání, zdaleka ještě ne ukončená.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane premiére. Tím jsme se vyrovnali s šestou interpelací a můžeme zahájit interpelaci sedmou. S tou přichází paní poslankyně Kateřina Konečná, která interpeluje předsedu vlády ve věci rozhodnutí vlády o staré ekologické zátěži. Pravděpodobně tak zní ta interpelace. Paní poslankyně Konečná má slovo.
Poslankyně Kateřina Konečná: Děkuji, paní předsedající. Vážené kolegyně a kolegové, pan premiér teď za mnou řekl, že je to oblíbené téma. Já si to nemyslím, protože to je téma, o kterém se do pondělní vlády de facto mlčelo.
Nicméně posledních patnáct let ukázalo, že nastavený systém řešení ekologických škod není schopen dostatečně rychle vyřešitrozsáhlý problém kontaminovaných území. (?) Pomineme-li skutečnost, že dodnes není metodicky ošetřeno, co všechno je možné považovat za starou ekologickou zátěž a jak daleko do historie je nutné jít, je v současné době prakticky nemožné dohlédnout světla na konci tunelu, bude-li agenda tohoto úkolu řešena prostřednictvím Ministerstva financí a Ministerstva životního prostředí. Odtud možná pramenila myšlenka ministra financí vyřešit problém starých ekologických zátěží přenesením úkolu na privátní subjekt, který dostane za jeho vyřešení zaplaceno.
Vzhledem ke skutečnosti, že by se jednalo o jednoznačně největší státní zakázku v historii České republiky 115 miliard korun, nemělo k ní dojít uspěchaně a bez zajištění dostatečných garancí. Dříve než se návrh ministra financí vydal do vlády, mělo být odborně diskutováno minimálně následující: jak bude stanoven rozsah starých ekologických zátěží zařazených do zadání zakázky a zda nebyla některá skupina zátěží opomenuta, zda je stát schopen odborně kontrolovat průběh tak rozsáhlé zakázky, zda je možné při zakázce tak velkého rozsahu stanovit dostatečné a účinné garance hospodárného nakládání s veřejnými prostředky, je cena i rozsah zakázky stanovena správně atd. Je bohužel smutnou skutečností, že při velkých státních zakázkách unikají velké objemy financí snáze než při těch malých. Vyhlášení státní zakázky za 115 miliard korun by proto mělo probíhat jinak, než to předvedlo Ministerstvo financí a posvětila mu toto vláda.
Protože jsem tyto informace, na které jsem se ptala, nenašla, a to ani na serveru vlády, žádám vás, pane premiére, o jejich zodpovězení a o zodpovězení toho, proč k tomuto kroku došlo bez odborné diskuse. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji paní poslankyni Konečné. S odpovědí přichází předseda vlády. Má na ni 5 minut.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Já moc děkuji za ten dotaz, protože je přesně obrazem toho, co s námi dělá ten mediální svět, a úplně do úvodu chci říct, že nic nebylo rozhodnuto a nic nebylo zadáno.
Vláda se tímto problémem zabývala opakovaně, a asi to nebyla první vláda, která to řešila. Je třeba říci, že stávajícím systémem, a já k tomu řeknu potom něco víc, není možné stihnout ani termín 2015, není to schopna vláda ani profinancovat do té doby, a dokonce, a to bych nechtěl tady detailně rozebírat, se ukazuje, že u jednotlivých případů došlo k troj- až pětinásobnému předražení proti původně proponované částce. Některé samozřejmě mohly vyjít levněji, ale otázkou je, jaká je kontrola, jak ten proces probíhá. Chybně a není možné pokračovat tak dál a v tom souhlasím.
Vláda, když o tom jednala poprvé, zadala ministru financí, aby zpracoval studie, rešerše posouzení, aby přišel do vlády, až bude mít připravené porovnání variant, abychom mohli rozhodnout, kterou cestou dále půjdeme. To rozhodnutí z minulého týdne nebo předminulého bylo rozhodnutí, jaký zvolíme další postup. To, aby rozhodl někdo o tom, že dá někomu zakázku, a ne za 115 miliard, protože - já to řeknu později - součástí toho návrhu je právě nejnižší cena, která bude vysoutěžena, nikoliv nejvyšší, což je možná paradoxní.
***