(17.00 hodin)
(pokračuje Hamáček)
Vzhledem k tomu, že české priority musí brát realisticky v potaz zejména předcházející předsednictví Francie, jehož velkou část agendy pravděpodobně zdědíme, je extrémně důležitá harmonizace našich priorit s prioritami francouzskými. Tím nemá být řečeno, že by si Česká republika nemohla vytknout vlastní autonomní cíle, pouze je nutné si uvědomit, že ignorování francouzských priorit nám může velmi zkomplikovat situaci. (V sále je soustavný hluk.)
Právě návaznost na francouzské priority se zdá být zatím velmi slabá. Francie bude klást hlavní důraz na imigraci, na opatření proti demografickým výzvám, na evropskou obranu či na Středomořskou unii, tedy oblasti, které nejsou příliš v souladu s českou pozicí. Mám-li se podívat na ten dokument konkrétněji, v kapitole Evropa jako globální partner si Česká republika jako hlavní téma vytyčila transatlantickou vazbu. Již samotný název je zajímavý, protože se nehovoří o Evropě jako o globálním hráči či aktérovi, ale jako o partnerovi. Taková formulace prozrazuje spíš lokální zájem na silnou vazbu v USA a na tom, aby spíše než samostatným aktérem byla Evropa dobrým partnerem Spojených států. To ukazuje naši jistou, respektive vládní jistou nedůvěru v Evropu. Jde opět o problematický krok vzhledem k pravděpodobným snahám Francie výrazně posílit spolupráci v obranné politice a chybí zde jakákoliv provázanost francouzské a české pozice. Podobně působí i diskrepance mezi francouzskou orientací na Středomoří a českou orientací na Balkán a Východ.
V kapitole o bezpečnosti si Česká republika poté musí vyjasnit svůj postoj k tzv. posthaagskému procesu a zejména pozici vůči budování společného evropského azylového systému a společné migrační politice, protože právě toto téma bude silně akcentovat Francie a je pravděpodobné, že se bude řešit i během našeho předsednictví.
Nicméně co by mělo být podle našeho názoru tím hlavním tématem. My jsme jako sociální demokraté přesvědčeni, že vláda má unikátní možnost uchopit a zvládnout to téma, které se samozřejmě logicky nabízí a v tom dokumentu se o něm příliš nemluví. Tím tématem je vstup Lisabonské smlouvy v platnost. Tím bychom samozřejmě plynule navázali na úsilí Slovinců a Francouzů dotáhnout do úspěšného konce ratifikační proces. A já věřím, že všichni doufáme, že ratifikační proces dopadne úspěšně. Vstup Lisabonské smlouvy v platnost nám dá ojedinělou možnost být u převodových pák velmi složitých institucionálních pochodů právě v době, kdy se tyto procesy budou měnit, čímž se naskytne i vzácná možnost být aktivním členem při realizování této změny a možná i udat tón a směr takového toho zvyklého (zvykového?) práva v Evropské unii. Proto se logicky nabízí uchopit tuto možnost jako hlavní prioritu českého předsednictví. Jedná se o téma, kterému se pravděpodobně stejně nevyhneme, navíc je nekonfliktní, protože je spíše spojené s procesy, a jednak se tím naskýtá možnost mít téma, které může učinit české předsednictví skutečným úspěchem.
Dámy a pánové, závěrem bych chtěl říci, že jsem velmi rád, že máme možnost takto závažné téma diskutovat na půdě Poslanecké sněmovny. Věřím, že toto je jenom první z celé řady dalších informací, kterých se dočkáme ze strany pana místopředsedy vlády. Chtěl bych říci jednu věc. Nám se tady nabízí na platformě dokumentu, který vláda předložila, možnost vyzkoušet si, zda je možné to, po čem vláda volá zatím spíše v rovině deklaratorní, a to je to, bavit se o nějakém celonárodním uchopení otázky evropského předsednictví. Pojďme zkusit právě na tomto dokumentu, zda je možné řekněme tu dosti otřesenou důvěru mezi vládou a opozicí budovat. Já mám za to, že právě programový materiál pro toto může být ideální platformou. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Hamáčkovi. Nyní bude hovořit pan místopředseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek. Další přihlášky do rozpravy nemám.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Kolegové, dámy a pánové, já už jsem tady dnes něco ráno na téma předsednictví řekl a teď bych k tomuhle bodu.
Už jsem vlastně zmínil, že si myslím, že v předsednictví jsme poměrně velmi zpožděni. Já jsem teď zaregistroval, že v El País ve Španělsku píší o tom - oni mají předsednictví v první polovině roku 2010 ve Španělsku a v téhle chvíli už tam píší o tom, jaké mají heslo, jakou mají stěžejní prioritu pro to předsednictví, a říkají jasně, že je to Lisabonská smlouva a získat pro Španělsko větší vliv v Evropské unii v rámci nového režimu Lisabonské smlouvy. Mně to připadá, že Španělsko, které má předsednictví v roce 2010, má více jasno v téhle chvíli v tom, co chce dělat, než my, protože když se pídím po tom, jaké je hlavní téma České republiky, tak jsem si všímal posledních vystoupení premiéra Topolánka například v Aténách, a tam se pořád opakuje to téma, že to, oč jde nám, bude liberalizace, decentralizace, flexibilita. To zaznělo v tom vystoupení.
To je pěkné. Samozřejmě Česká republika je poměrně konkurenceschopná země a je zřejmé, že my bychom na politice odstraňování bariér mohli vytěžit, protože my stojíme o to, zlepšovat přístup pro české podniky v Evropě. Na druhé straně od takovýchto hesel je poměrně daleko k tomu, takové programy proměnit v nějakou realitu. Na to, abyste odstraňovali bariéry, potřebujete spojence a někoho, kdo je ochoten se s vámi o takových věcech bavit. My můžeme říkat, že chceme uvolnit pracovní trh, ale jsme svědky toho, že v Německu se samozřejmě rozhodli jiným způsobem, když šlo o volný pohyb pracovních sil. Takže pokud nejsme schopni získat spojence, třeba i u sousedů, tak nemá cenu vykřikovat hesla tohoto typu, protože budeme sice o něčem mluvit, ale je otázka, jestli najdeme někoho, kdo bude ochoten takovou prioritu s námi sdílet.
Myslím si, že to prostě z úst českých představitelů dnes nevypadá a nezní moc věrohodně, tyto úvahy o liberalizaci především, protože my sami se vlastně na úrovni Evropské unie stavíme velmi zdrženlivě k otázkám uvolňování trhu například v telekomunikacích, v energiích, železnice a podobně. Nebo vezměte si třeba zemědělství. Konkrétní kroky například ministra zemědělství jsou trochu jiné než radikální změna zemědělské politiky Evropské unie.
A taky mi připadá, že například naši ještě političtí představitelé sociální demokracie v době, kdy my jsme byli vládní stranou, jsme s panem Barrosem vycházeli lépe než současný premiér. A to je pan Barroso poměrně slušný liberál a pravděpodobně, kdyby s ním měl současný český premiér lepší vztahy, tak by mohl hledat také nějakého spojence pro podobné programy. Nicméně se mi zdá, že ani tady nejsou pro to vytvořeny podmínky. Prostě mi připadá, že to jsou hesla, která jsou takto vykřikována do vzduchu, aniž by za tím bylo něco odpracováno a měli jsme v Evropské unii spojence, kteří by nám podobné věci pomáhali také realizovat.
Připadá mi také kuriózní to neustálé vzývání větší flexibility v Evropské unii, protože mi není úplně jasné, k čemu chce Česká republika tohoto institutu v budoucnosti použít. Nebyli jsme schopni uvést konkrétní příklad, na co bychom tu oboustrannou flexibilitu, kterou jsme prosadili, na co bychom ji chtěli využít. A také se domnívám, že obecně Evropská unie, která by se ubírala vícerychlostním směrem, bude pro Českou republiku nevýhodnou, nebo bude o to obtížnějším terénem pro země, jako je Česká republika, protože právě v Evropské unii, která se bude rozvolňovat, ve které se bude decentralizovat, ve které se budou vytvářet flexibilnější struktury, tak to může být nakonec Evropská unie, ve které se budou silněji prosazovat velké země. Pro státy typu Česká republika to bude nevýhodné. Tady si nejsem jistý, jestli tyto záměry předsednictví jsou skutečně dobře promyšleny z hlediska našich zájmů.
Také jsem přesvědčen, že neprobíhá dostatečně komunikace s našimi nejbližšími partnery, se sousedními předsednickými zeměmi Francií a Švédskem, protože jsme svědky toho, že probíhají rozhovory v Evropském parlamentu, v Paříži, kterých se Česká republika neúčastní. Já prostě mám pochyby o tom, že jsme do toho plně zahrnuti, a připadá mi, že Francie dneska mluví o úkolech, které teoreticky vycházely na Českou republiku, a vypadá to, že jsou to Francouzi, kteří chtějí tyto úkoly zvládnout za nás a možná dokonce i bez nás. Připadá mi, že naše pozice je slabá.
Jsem přesvědčen, že země, která se chystá na předsednictví, tak její ministři by měli velmi intenzivně komunikovat se svými partnery v ostatních zemích Unie. Neměli by to být ministři, kteří se zdráhají na evropské rady vůbec jezdit. Naopak to je období, kdy by se měli právě komunikaci co nejvíce věnovat, aby se stali moderátory a mediátory dění v Unii. Já jsem přesvědčen, že angažovanost ministrů a vlády vůči ostatním členským státům je nízká a naprosto nedostatečná a spíše slyším v Evropské unii otazníky nad tím - slyšel jsem, že si nepamatují zemi, která by se ucházela, nebo která by se chystala na předsednictví a která by tak málo komunikovala se svými partnery o tom, co hodlá v průběhu tohoto předsednictví dělat.
***