(14.50 hodin)
(pokračuje A. Černý)
V tuto chvíli tedy nezbývá než na závěr ještě - ale na to snad už ani nechci odpověď - připomenout ctěné Sněmovně, že tak jako vždycky se v závěru materiálu, který je nám předložen, uvádí, že náklady na zabezpečení této mise, tedy dalších skoro čtvrt miliardy, budou kryty z rozpočtu Ministerstva obrany. Po skandálech, které má Ministerstvo obrany za sebou, po korupčních aférách, které je provázejí poté, co si páni generálové a vysocí důstojníci mohou dovolit to, co je všeobecně známo, nepochybuji o tom, že česká armáda má tak nabubřelý rozpočet, že najít čtvrt miliardy je pro ni naprostá maličkost. Koneckonců ani se neobtěžovali nám vysvětlit, co to bude pro českou armádu např. znamenat, takže víme zatím jen to, že to hravě pokryjí, koneckonců jako jakoukoli další mimořádnou akci, ke které v průběhu letošního roku ještě dojde.
Já nemohu než konstatovat, že pro nás se v zahraničních misích v tuto chvíli bohužel nic nemění. Neříkám to rád, protože bych byl docela potěšen, kdybych alespoň jednou za čas měl možnost konstatovat, že Česká republika bude vysílat mise, které budou vskutku pod mandátem Rady bezpečnosti, mise, které budou se souhlasem přijímací strany, to je to minimum, ale že to budou mise především humanitární, mise, které budou pomáhat těm lidem, mise, které budou mít nějaký efekt, mise, které k něčemu povedou. V tuto chvíli se bohužel obávám toho, že tomu tak nebude.
Proto si dovolím jen zopakovat, že poslanecký klub KSČM ani toto vyslání do Afghánistánu rozhodně nepodpoří. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Děkuji a prosím pana poslance Exnera, druhého přihlášeného do obecné rozpravy. Připraví se pan poslanec Seďa. Prosím, pane poslanče Exnere, máte slovo.
Poslanec Václav Exner: Paní místopředsedkyně, členové vlády, dámy a pánové, pokládáme za svou povinnost vyjadřovat se proti politice misí, v nichž naši vojáci, ženy i muži, vystupují v tak problémových situacích, jaká je právě v Afghánistánu. Domníváme se skutečně, že je povinností poslanců pozvednout hlas proti tomu, co se v této souvislosti děje. Dneska jsem si přečetl v novinách, např. v Haló novinách, že britská vláda v tajném dokumentu říká, že zahraniční síly jsou v Afghánistánu v kritické situaci kvůli nedostatečnému počtu jednotek i odpovídající výzbroje. Prezident Spojených států amerických George Bush ovšem včera prohlásil, že je s pokrokem tam dosaženým spokojen, i když přiznal, že nepřítel klade odpor. V dokumentu, který dostáváme, se už pro jistotu neuvádí počet mrtvých a nezmiňuje se ani počet obětí na straně Afghánců, což je už běžná záležitost.
Zdůrazňujeme stále demokratický politický a hospodářský, sociálně vyspělý stát střední Evropy, kterým je Česká republika. Hlásíme se k aktivní účasti ve vojenských operacích mezinárodního společenství a říkáme, že je to v souladu se zahraničněpolitickými prioritami a politicko-vojenskými ambicemi - a tady si prosím všimněte i toho slova ambicemi - České republiky, pokud jde o naši zahraniční a bezpečnostní politiku. Musím upozornit, že nás ovšem nepožádalo o posílení naší vojenské účasti v Afghánistánu žádné mezinárodní společenství, ale požadavek oficiálně přišel od Spojených států amerických. V podkladovém materiálu, v předkládací zprávě, kterou jsme dostali v tisku 492, se hovoří o tom, že v rámci tzv. postbonnského procesu, kde byl přijat pětiletý plán další stabilizace země, se především zdůraznilo, že tento plán definuje základní principy rozvoje země a uznává tzv. afghánské vlastnictví tohoto rozvoje země a plánu další stabilizace. Proč nás tedy k další stabilizaci nepřizval Afghánistán, ale přizvaly nás Spojené státy? K této věci se ještě vrátím.
Mluví se v podkladovém materiálu o tom, že vnitropolitická situace v Afghánistánu je na cestě k postupné stabilizaci. Stačí ale příslušný odstavec dočíst o kousek dál, a tam se zmiňují největší hrozby, které stále trvají. Pro jistotu vám je také vyjmenuji. Jde o působení mezinárodních teroristických skupin, organizovaný zločin, výrobu a distribuci drog, nedostatečný výkon státní správy na regionální úrovni a řekl bych, že celkově v Afghánistánu, o korupci, etnické problémy a náboženský extremismus.
Podkladová zpráva na jedné straně hovoří o porážce Talibanu, a jak je vám pravděpodobně známo, tak Spojené státy ohlásily porážku Talibanu jen pár měsíců po vypuknutí konfliktu v Afghánistánu po jejich obsazení země v roce 2001-2002, avšak na druhé straně se konstatuje, že k markantnímu nárůstu produkce opia o 34 % v roce 2006 došlo především v oblastech pod kontrolou Talibanu. Byl tedy Taliban poražen, nebo má pod kontrolou rozsáhlé části území?
Mluví se také o tom, že stoupenci Talibanu a Al-Káidy mají výrazné materiální zázemí a podporu v pákistánském pohraničí. Za nejnebezpečnější provincie se pokládají Kandahár a Helmand. Helmand je tedy ta provincie, kam nyní chceme poslat dalších sto našich vojáků.
Mluví se o tom, a my jsme to naposledy projednávali na podzim, když jsme rozhodovali o vyslání toho našeho základního kontingentu do Afghánistánu, že s postupujícím politickým procesem, který především pro Spojené státy je mírou zajištění demokracie, a v Afghánistánu opravdu už mají novou ústavu a proběhly volby a mají také prezidenta a parlament, že s tímto procesem tedy bude klesat počet teroristických útoků. Zpráva nám opětovně říká, že tento předpoklad se nepotvrdil.
Co tedy pozitivního mezinárodní společenství, ať už v rámci operace Trvalá svoboda nebo v rámci operace ISAF nebo v rámci těch tzv. rekonstrukčních týmů, vlastně dosáhlo? Nedosáhlo, zdá se, skoro nic. Přitom se stále mluví o tom, že je rozdíl mezi tím, jak další vývoj chápe afghánské vedení, a jak mezinárodní společenství. Předkládací zpráva v tomto směru konstatuje rozdílný pohled na původ terorismu. Zatímco afghánská strana považuje za největší problém údajně podporu teroristům, tak mezinárodní společenství spatřuje největší problém v korupci, absenci práva a v obchodu s drogami. Jestliže je absence práva v Afghánistánu, jaká tedy asi je veřejná správa v Afghánistánu? (V sále panuje silný ruch.)
Mluví se o tom, že operace Trvalá svoboda, do které mají nastoupit naši vojáci, probíhá s oficiálním souhlasem afghánské vlády, a to i v souladu s příslušnými rezolucemi Rady bezpečnosti OSN. Ptám se však, jak je tento mandát v rámci operace Trvalá svoboda omezen, když fakticky o něm rozhodují Spojené státy americké bez jakékoli další, včetně afghánské, kontroly. A to na rozdíl od operace ISAF, kde je nutné, aby prodloužení operace bylo pravidelně schvalováno.
***